ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1059.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1059/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Z. V. , b) R. F. , zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 117 708 Kč s příslušenstvím každému žalobci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 52/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. 15 Co 283/2015-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci požadovali každý částku 234 375 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 111/2003, a to za dobu 11 let a 5 měsíců, po kterou posuzované řízení trvalo v době podání žaloby. V rámci předběžného projednání žalovaná konstatovala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a přiznala každému z žalobců zadostiučinění ve výši 116 667 Kč. Zbývající částku každý z žalobců uplatnil žalobou spolu s úrokem z prodlení od 16. 10. 2014. Předmětem posuzovaného řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to nejprve ve výši 430 950 Kč a po rozšíření žaloby ve výši 1 288 803,50 Kč, přičemž žalobcům byla soudy přiznána částka 215 475 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 25 C 52/2014-47, uložil žalované zaplatit každému žalobci částku 64 833 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 2. 2015 do zaplacení (výroky I a III), co do částky 52 875 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 64 833 Kč od 16. 10. 2014 do 12. 2. 2015 pro každého žalobce žalobu zamítl (výroky II a IV) a současně žalované uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 15 780 Kč (výrok V).
Žalobci v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozšířili požadavek finanční kompenzace, když požadovali odškodnit řízení v délce 12 let každý částkou 297 000 Kč, což po odečtení částky vyplacené žalovanou v kompenzačním řízení představovalo částku 180 333 Kč. Odvolací soud rozšíření žaloby nepřipustil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání všech účastníků napadeným rozsudkem změnil vyhovující výroky soudu prvního stupně co do částky 56 500 Kč spolu s úrokem 8,05 % od 13. 2. 2015 do zaplacení (výrok I a III soudu prvního stupně) tak, že se žaloba zamítá, v zamítavých výrocích o věci samé (výrok II a IV soudu prvního stupně) rozsudek potvrdil a současně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 516 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl, a to dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas dovolatelů s použitím základní roční částky 15 000 Kč, v čemž dovolatelé spatřují rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, že při stanovení tzv. základní částky hraje roli zejména celková doba řízení.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, Nejvyšší soud vztáhl výše uvedený závěr rovněž na stanovení výchozí částky: „Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska [stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010; uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011] vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v §31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu.“ Neshledal-li odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) důvody pro použití jiné výchozí částky, jak se toho dovolávají žalobci, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani námitka dovolatelů, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezrušil rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný z důvodu, že soud prvního stupně nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí přitom žalobci spatřují v tom, že soud prvního stupně určil základní částku pro zadostiučinění na jejím dolním limitu a k tomu pouze uvedl, že pro přiznání vyšší částky neshledává žádné důvody.
Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011; uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013). Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. Není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na druhé straně nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
K předpokladům použití základní částky za jeden rok řízení ve výši 15 000 Kč se dovolací soud vyjádřil již shora s tím, že postup odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. I z obsahu odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že ani strohé odůvodnění základní částky nebránilo žalobcům v uplatnění vlastní právní argumentace na podporu svého žalobního nároku, a to i z hlediska jeho výše a použití vyšší základní částky za jeden rok řízení. Kromě toho dovolatelé pomíjejí, že tzv. základní částka za jeden rok řízení je jenom jedním z východisek pro stanovení výsledné částky zadostiučinění, přičemž pouze u ní lze hodnotit její přiměřenost. Z uvedeného vyplývá, že ani namítaným procesním postupem se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud se ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při rozhodování o žalobním nároku nevyšel ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Je věcí volby poškozeného, zda v kompenzačním řízení skutkově vymezí svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou stále ještě probíhajícího řízení tak, že bude požadovat odškodnění za celé řízení, nebo zda svůj nárok omezí na určitou část původního řízení (např. od podání žaloby v původním řízení do sepisu žaloby zahajující řízení kompenzační). Pouze k prvé variantě se však budou vztahovat závěry z části V. Stanoviska o tom, že odvolací soud má povinnost doplnit dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno. Ve druhém případě není doplnění dokazování odvolacím soudem na místě, neboť pro rozhodnutí ve věci je třeba mít důkazně podložen výhradně ten časový úsek řízení, který žalobci vymezili v žalobě a jehož konec již uplynul (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013).
Bylo rozhodnutím žalobců, zda svůj nárok uplatní dříve, než bude řízení skončeno, a pouze podle stavu, který zde byl v době podání žaloby. Odvolací soud rozšíření žalobního nároku v souladu s ustanovením §216 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil, takže na posouzení důvodnosti nároku za další než žalobou uplatněné období napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. ani nezáviselo.
Domáhají-li se dovolatelé takového řešení otázky počátku prodlení žalované, že úroky z prodlení náleží poškozenému ode dne následujícího po doručení konečného stanoviska příslušného úřadu, neshledal Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání důvody odchýlit se (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe, a proto ani tato otázka přípustnost dovolaní podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Otázka počátku prodlení žalované ve vazbě na ustanovení §15 odst. 1 a 2 OdpŠk je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešená a napadené rozhodnutí je v souladu s touto praxi, a to jak z pohledu Stanoviska, tak z pohledu žalobcem uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011.
Počátek běhu promlčecí lhůty nezávisí na uplatnění nároku u žalovaného státu či na jeho prodlení. Předběžné uplatnění nároku u příslušného úřadu (nikoliv vydání stanoviska) je pouze zvláštní podmínkou řízení (§104 odst. 2 o. s. ř.), která je zohledněna tím, že po dobu předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců, se promlčecí lhůta podle §35 odst. 1 OdpŠk staví. Z uvedeného vyplývá, že běh promlčecí lhůty a prodlení žalované podle právní úpravy zákona č. 82/1998 Sb. na sobě vzájemně nezávisí (promlčecí lhůta může uplynout dříve, než se žalovaná dostane do prodlení, a žalovaná naopak může být v prodlení, ačkoliv posuzované řízení, od jehož konce se odvíjí i konec promlčecí doby uvedené v §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, ještě neskončilo).
Přípustnost dovolání nemohou založit případné vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu