ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1065.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1065/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce M. J. , zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 79/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2014, č. j. 28 Co 462/2012-168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 3. 2012, č. j. 25 C 79/2011-76, uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši 40 000 Kč s 7,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 18. 9. 2011 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu co do částky 60 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), dále uložil žalované uhradit na žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 23 431 Kč (výrok III) a neuložil žalované, aby uhradila náklad státu ve výši 1 425 Kč (výrok IV). K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2013, č. j. 28 Co 462/2012-114, změnil napadené rozhodnutí tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 40 000 Kč s příslušenstvím, potvrdil výrok II zamítající žalobu co do částky 45 000 Kč s příslušenstvím, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a uložil žalobci uhradit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 částku ve výši 1 425 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1316/2013 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. 12. 2013) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení. Na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu došel odvolací soud k závěru, že šestiměsíční promlčecí doba byla zachována, když promlčecí lhůta běží až od dne následujícího po dni, ve kterém nabyl právní moc zprošťující rozsudek trestního soudu.
Městský soud v novém posouzení věci vyšel ze skutečnosti, že byl žalobce dne 2. 9. 2008 obviněn ze spáchání trestného činu znásilnění, přičemž trestní stíhání bylo pravomocně ukončeno zprošťujícím rozsudkem dne 2. 11. 2010, když nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který byl žalobce stíhán. Žalobci proto vznikl nárok na odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Při posouzení rozsahu způsobené nemajetkové újmy zvažoval naplnění kritérií formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (uveřejněn pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 122/2012“), a uzavřel, že konstatování porušení práva žalobce na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí v trestním řízení je dostatečnou formou satisfakce za nezákonné trestní stíhání. Odvolací soud rozhodl tak, že zamítl návrh na rozšíření žaloby o částku 115 000 Kč (výrok I), změnil vyhovující výrok rozsudku obvodního soudu v jeho výroku I tak, že konstatoval porušení práva, jak bylo výše uvedeno, a zamítl žalobu na zaplacení částky 40 000 Kč. Výroky II a III prvostupňového soudu potvrdil. Dále uložil žalované, aby uhradila žalobci k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů i dovolacího řízení ve výši 51 179 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání žalobce a žádal zrušení celého rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel napadá hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu a následně uvádí, že z odůvodnění vyplývá, že na odškodnění mají nárok pouze osoby, které byly zkráceny na osobní svobodě (vazbou či trestem odnětí svobody), jejich případ byl medializován nebo osoby, které byly kriminalizovány záměrně. Jiné případy, které by nespadaly do uvedených kritérií, by dle dovolatelova hodnocení argumentace odvolacího soudu bylo možné odškodnit pouze konstatováním porušení práva, přičemž délka samotného řízení o odškodnění (v případě žalobce 4 roky) by se nijak nezohledňovala. Tento postup považuje žalobce za flagrantní porušování zásad právního státu, které si žádá judikatorní uchopení, jelikož tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Dále dovolatel namítá, že rozhodnutí v jeho věci se odklání od obvyklé praxe dovolacího soudu, kde je poškozeným přiznáváno i relutární odškodnění nemajetkové újmy a odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 a 30 Cdo 3378/2013.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V prvním vymezeném okruhu neshledal Nejvyšší soud dovolání přípustné, neboť závěry, které tvrdí dovolatel, nevyplývají z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud shrnul ve stručnosti kritéria vyjmenovaná rozsudkem Nejvyššího soudu R 122/2012 a na základě nich pak provedl posouzení daného nároku. Jelikož na předestřené otázce nezáleží vyřešení věci, není dána přípustnost dovolání.
K otázce případného zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného kompenzačního řízení Nejvyšší soud poznamenává, že je sice k návrhu poškozeného možné (mimo jiné viz nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011 a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 562/11, resp. sp. zn. II. ÚS 862/10, srov. též Stanovisko, bod VI.), ale jen do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011). V odvolacím řízení nelze nové skutečnosti a důkazy uplatnit jako nový nárok (§216 odst. 2 o. s. ř.) a nelze je uplatnit ani v řízení dovolacím (241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatel se mýlí, pokud uvádí, že bylo odvolacím soudem rozhodnuto rozdílně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Své rozhodnutí opřel odvolací soud o závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, z nějž poukázal na potřebu přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo včetně okolností zahájení trestního stíhání předcházející a vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám a že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Ačkoli je možné připustit určitou skutkovou odlišnost mezi věcí dovolatele a případem řešeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2013, č. j. 28 Co 536/2011-120, proti němuž bylo dovolání odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, na nějž také odvolací soud poukazuje, a bylo by možné vytknout odvolacímu soudu, že se touto odlišností důsledně nevypořádal, nelze nevidět, že odvolací soud především vedle znaků shody obou případů ve zde posuzovaném zjevně akcentuje dovolatelův podíl na skutku, jenž založil trestní stíhání (jeho přítomnost, požívání alkoholu a sexuální aktivita na místě, kde mělo ke znásilnění dojít). Takové jeho posouzení odpovídá i závěrům dosaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3094/2014.
Nejvyšší soud neshledává důvody pro závěr o odklonu odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v míře, která by mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i výrok III, který se týká nákladů řízení, avšak nepředložil k tomuto žádnou argumentaci, tudíž Nejvyšší soud v této části dovolání odmítá s odkazem na §243c odst. 1 o. s. ř., neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu