ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1117.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1117/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. J. Ch. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 638/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2016, č. j. 72 Co 356/2015-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci jako obviněnému vzniknout v důsledku nepřiměřené délky jeho trestního stíhání trvajícího od sdělení obvinění dne 5. 3. 1997 do zastavení trestního stíhání dne 25. 1. 2013 na základě článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013.
Napadeným rozsudkem odvolací soud k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že se žaloba (i) co do částky 450 000 Kč s příslušenstvím zamítá, když ve zbývajícím rozsahu byla zamítnuta již rozsudkem soudu prvního stupně. Současně odvolací soud rozhodl, že se žalované „nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení mezi účastníky navzájem, jakož ani právo na náhradu nákladů vynaložených v řízení státem.“
Odvolací soud za jinou formu náhrady, která má přednost před peněžní formou, shledal zastavení trestního stíhání na základě amnestie prezidenta republiky, jež lze považovat za dostatečnou a plnohodnotnou kompenzaci nemajetkové újmy, kterou žalobce v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání utrpěl, a to vzhledem k tomu, že článek II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii byl v době jejího vyhlášení odůvodněn judikaturními závěry Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu ČR o nepřípustnosti dlouze vedených trestních stíhání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit odkaz na judikaturní závěry, podle kterých „pakliže soudy posuzují oba relativně samostatné nároky v rámci jednoho řízení, je třeba, aby v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně a jasně vymezily, jakou částku považují za odškodnění nezákonného rozhodnutí neboli nedůvodného trestního stíhání, a jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení.“ Na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, neboť rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobci přiznáno peněžité zadostiučinění toliko za nepřiměřenou délku řízení, zbytek žalobního nároku byl zamítnut a žalobce se proti zamítavému výroku neodvolal. K odvolání podanému žalovanou se tak odvolací soud mohl pouze zabývat otázkou přiměřené formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.
Napadené rozhodnutí ve věci samé záviselo na vyřešení právní otázky, zda v případě nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou trestního stíhání lze považovat za přiměřené zadostiučinění zastavení trestního stíhání žalobce z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, udělené právě kvůli jeho délce. Dovolání proti výroku ve věci samé nemůže být ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť vyřešení uvedené otázky odvolacím soudem je plně v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud dospěl k závěru, že „ze znění čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.) nezpochybnitelně vyplývá, že trestní stíhání bylo zastaveno právě z důvodu jeho délky přesahující osm let. S přihlédnutím k výše uvedenému a k závěrům učiněným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014, zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod ‚jiné formy zadostiučinění’).”
Dovolací soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod, aby uvedená právní otázka byla vyřešena jinak.
Uvedené judikaturní závěry samozřejmě nevylučují, aby v konkrétním případě soudy i přes zastavení trestního stíhání z důvodu označené amnestie prezidenta republiky přiznaly další zadostiučinění v penězích, pokud však odvolací soud k takovému závěru nedospěl, není jeho právní posouzení věci v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Důvodem pro odlišné řešení nemůže být celková délka trestního stíhání žalobce. Považuje-li je dovolatel za „extrémně dlouze vedené“, je nutno toto hodnocení posuzovat v souvislosti se samotným amnestijním rozhodnutím, kdy předpokladem pro zastavení trestního stíhání byla právě ta skutečnost, že od zahájení trestního stíhání uplynulo více než 8 let. Z tohoto hlediska tak samotná celková délka trestního stíhání žalobce důvod pro jinou formu zadostiučinění bez dalšího nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 492/2016).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, „zda výkonem vazby jako faktickým trestem v podobě zásahu do základního práva na osobní svobodu není porušena kautela neuloženého trestu, na níž je založena dosavadní judikatura,“ neboť na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezáviselo, když soudy se požadavkem na zadostiučinění za vykonanou vazbu nezabývaly, nehledě na skutečnost, že dovolatel k této právní otázce nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani k vyřešení otázky, „zda osoba, která přijmula amnestii prezidenta ze dne 1. 1. 2013 v extrémně dlouho trvajícím řízení…, nemá právo ani na základní odškodnění v podobě konstatování porušení práva.“ Kromě toho, že sám dovolatel v dovolání uvádí, že žalovaná v rámci svého stanoviska porušení práva konstatovala, vyřešení této otázky odvolacím soudem je v souladu se shora již citovanou judikaturou, podle které „zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozené způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za délkou trestního stíhání způsobenou nemajetkovou újmu (tento způsob zadostiučinění je možné podřadit pod ‚jiné formy zadostiučinění’),” jakož i s dalšími judikaturními závěry, podle kterých „poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích zpravidla představuje nejvyšší míru (formu) satisfakce, neboť se poskytne pouze v případě, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Oproti tomu konstatování porušení práva poškozeného je možno považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014; uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015). Soud konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozsudku, a to i když to žalobce in eventum nepožaduje, pouze v případě, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro dovolatelem namítaný rozpor „s konstantní judikaturou ohledně aplikace preventivněsankčního principu relutární náhrady,“ neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu zadostiučinění v režimu odpovědnosti státu plní funkci satisfakční, nikoli sankční (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010). Dovolatelem citovaná judikatura se nedotýká poskytování zadostiučinění v režimu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ale otázky stanovení výše náhrady podle §13 odst. 3 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.).
Konečně dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ani do výroku o nákladech řízení, neboť žalobce byl ve věci samé zcela neúspěšný, takže napadané rozhodnutí nezáviselo na dovolatelem uváděném řešení otázky procesního práva, podle kterého i konstatování porušení práva lze hodnotit ve smyslu úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu