ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1138.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1138/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce JUDr. Z. A. , IČ 44265255, se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, správce konkursní podstaty úpadce A. Š., zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Višňovce 1/1044, proti žalované České spořitelně, a.s., IČ 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 25/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2012, č.j. 3 Co 146/2011-36, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. května 2012, č.j. 3 Co 146/2011–36, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. června 2011, č.j. 66 C 25/2010-29, kterým byla podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) odmítnuta žaloba, protože žalobce ani po poučení soudu neodstranil vady podání. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žaloba je nejednoznačná, protože z ní není zřejmé, zda se žalobce JUDr. Z. A. domáhá ochrany svých osobnostních práv, tedy zda požaduje zadostiučinění omluvou a finanční satisfakcí za tvrzený zásah do svých osobnostních práv, nebo zda se žalobce jako správce konkurzní podstaty domáhá žalobou ochrany osobnostních práv úpadce A. Š., tedy požaduje zadostiučinění omluvou a finanční satisfakci za zásah do osobnostních práv úpadce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 11. září 2012 s odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) i b) a ustanovení §237 o.s.ř. dovolání. Dovolatel nejprve obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení, důvody, na nichž založily svá rozhodnutí soudy obou stupňů i své právní názory, které v průběhu řízení prezentoval. Namítá, že usnesení soudů obou stupňů porušují jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Výslovně uvádí, že namítá nikoliv nezákonný, ale především protiústavní postup soudů obou stupňů. Poukazuje zejména na čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle něhož nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a proto ani žalobce nemůže být soudem nucen uvádět, či naopak neuvádět v žalobě údaje či skutečnosti, které zákon výslovně nestanoví. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a v odůvodnění svého rozhodnutí zavázal soudy nižších stupňů závazným právním názorem k dalšímu ústavně konformnímu postupu.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), s ohledem na to, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, jež bylo vydáno 29. května 2012, postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu legitimovanou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), který je zastoupen advokátem (§241 odst.1 a 4 o.s.ř.) se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
V posuzované věci by přípustnost dovolání mohla vyplývat jedině z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), přičemž podle jeho poslední věty ustanovení §237 odst. 1 a 3 platí obdobně. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. písm. a) a b) lze dovolání podat pouze z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel se sice odvolává na ustanovení §237 a §241a odst. 2 písm. a) i b), ve skutečnosti ale netvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu by bylo rozhodnutím zásadního významu po stránce právní, ani neformuluje žádnou právní otázku předpokládanou v §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatel také nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že žalobce neodstranil vytknuté vady návrhu na zahájení řízení, tkvící v nejednoznačnosti žaloby, a že pro tento nedostatek nelze žalobu projednat, ani nenamítá případnou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podané dovolání tak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu napadeného usnesení, která jedině může založit jeho přípustnost.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn tím, že dovolatel vzhledem k výsledku dovolacího řízení na jejich náhradu nemá nárok a žalované v této souvislosti žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu