ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1143.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1143/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně 1/ M. S. , a žalobkyně 2/ K. S. , zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 2, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 198/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 13 Co 332/2015-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2015, č. j. 23 C 198/2012-63, kterým byla zamítnuta žaloba dovolatelek o náhradu nemajetkové újmy a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Žalobou se nynější dovolatelky domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla být způsobena nezajištěním právních a institucionálních podmínek pro volbu místa porodu s odpovídající zdravotní péčí, tj. za asistence kvalifikovaného zdravotníka – porodní asistentky oprávněné domácí porod vést, dále v tom, že v tomto směru nebyla přijata odpovídající legislativa, tudíž byla žalobkyně 1/ vystavena stresu, došlo u ní k ohrožení jejích práv a v době těhotenství trpěla.
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které pro stručnost odkázal, a konstatoval, že se v tomto případě nemůže jednat o nesprávný úřední postup, neboť žalobkyně namítají nesprávný úřední postup ze strany moci zákonodárné, jejíž činnost však nesprávným úředním postupem býti nemůže, jak vyplývá z konstantní judikatury. Vedle toho se odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, Pl. ÚS 26/11, který uvedl, že v otázce domácích porodů by měla být zahájena odborná debata, jejímž výsledkem by měla být legislativní úprava dané problematiky. Ani odvolací soud neshledal podmínky pro postup dle §109 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. pro předložení věci pro rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru EU.
Jelikož se odvolací soud výrazně odkazoval na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, podává se z jeho odůvodnění následující: soud zkoumal, zda byly kumulativně naplněny podmínky pro založení objektivní odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), tedy (v této konkrétní věci) nesprávný úřední postup, vznik újmy a příčinná souvislost mezi vzniklou újmou a nesprávným úředním postupem orgánu státu. Nebyl shledán nesprávný úřední postup orgánu státu, jelikož se nemohlo jednat o porušení právního předpisu, neboť tento neexistuje a žalobkyně ani žádná konkrétní pravidla, která měla být porušena, neoznačuje. Své závěry prvostupňový soud opřel taktéž o skutkově obdobnou situaci řešenou v citovaném nálezu Ústavního soudu a dále rozsudcích Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 68 Co 429/2013 či rozsudku ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 51 Co 404/2014, který se věnuje právní úpravě zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a vyhlášce č. 92/2012 Sb., jež byla k provedení uvedeného zákona vydána. Následně uzavírá, že tyto předpisy vylučují vedení fyziologického porodu ve vlastním sociálním prostředí pacienta a že otázka zákonná úprava vedení porodů v domácím prostředí těhotných žen za účasti porodních asistentek je věcí moci zákonodárné a její absence nemůže být nesprávným úředním postupem.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadly žalobkyně dovoláním datovaným 7. 2. 1015. Dovolatelky tvrdí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení a přípustnost dovolání shledávají ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva:
1/ lze pro zodpovězení otázky, zda právní úprava do 24. 1. 2012 znemožňovala poskytování odborné asistence porodních asistentek u domácích porodů, aplikovat zákon, který nabyl účinnosti až 1. 4. 2012? Zde dovolatelky shledávají odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně zmiňují rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011.
2/ byl soud povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, když žalobkyně namítaly, že nebyly respektovány předpisy Evropské unie v otázce kompetencí porodních asistentek? Dovolatelky tvrdí, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi dovolacícho soudu doposud neřešenou nebo jde o otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř., soud však dovolání neshledal přípustné, neboť žádná ze shora vyjmenovaných otázek není s to založit přípustnost dovolání, jak bude níže odůvodněno.
Odvolací soud se při odůvodnění přijatých závěrů odkazoval na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále pak výše uvedeného nálezu Ústavního soudu a taktéž rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 68 Co 429/2013. Obvodní soud poukazoval na prameny, jež pracovaly s právní úpravou zákona o péči o zdraví lidu, tak i legislativy aktuální, nález Ústavního soudu vycházel z právního stavu podle staré právní úpravy, rozhodnutí Městského soudu pak nové právní úpravy. Ačkoli tedy odvolací soud poněkud nepřiléhavě odkazuje na rozhodnutí jiných soudů ve skutkově obdobných věcech, avšak vycházející z různé právní úpravy, nelze toto vybočení hodnotit jako vadu, která by měla za následek potřebu nového posouzení právní otázky, jelikož původní i současná právní úprava se ve zkoumané problematice téměř překrývají a z obou plynul jasný závěr, že v České republice nemůže porodní asistentka získat oprávnění k samostatnému vedení fyziologického porodu (v tomto závěru výslovně obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014).
Namítají-li dovolatelky nedostatek v odůvodnění, neformulují žádnou procesněprávní otázku, jež by splňovala předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Odkaz dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, je k dané procesní situaci zcela nepřiléhavý.
Ani druhá dovolací otázka nemůže založit přípustnost dovolání, jelikož výklad o účelu směrnice Rady č. 80/155/EHS a tudíž i transpozičních povinnostech České republiky podaný dovolatelkami neodpovídá rozhodovací praxi českých soudů. Z preambule směrnice Rady č. 80/155/EHS ve spojení s články 49 a 57 Smlouvy o fungování Evropské unie vyplývá, že jejich cílem bylo zajistit odstranění diskriminačních překážek spočívajících ve státní příslušnosti tak, aby byl zajištěn volný pohyb a svoboda usazování porodních asistentek v celém prostoru Společenství a aby byly zakotveny společné požadavky na jejich kvalifikaci (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010 zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 36/2012). Jelikož tedy není možné z ustanovení zkoumané směrnice dovodit povinnost členských států zajistit těhotným ženám zdravotnickou péči porodní asistentky u domácího porodu (nelze dovodit povinnost státu založit porodním asistentkám oprávnění vést spontánní porody v domácím prostředí), není česká právní úprava v předchozím i současném znění dotčených právních norem v rozporu se směrnicí Rady č. 80/155/EHS (článkem 4 bodem 6 směrnice) a proto nelze ani z tohoto právního titulu dovodit nárok žalobkyně na náhradu újmy. Není tudíž možné založit odpovědnost státu za porušení unijního práva, neboť z dotčené směrnice nevyplývá určitelné subjektivní právo jedince (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. 11. 1991 ve spojených věcech C-6/90 a C 9/90 Francovich a Bonifaci [1991], ECR I-05357). Skutečnost, že jiný členský stát EU přiznává porodním asistentkám širší oprávnění než právní úprava v ČR, nemůže být dávána státu k tíži, jelikož takový krok je individuální iniciativou každého členského státu a taková povinnost z unijních předpisů nevyplývá.
S ohledem na shora uvedený výklad lze zkoumané ustanovení považovat za tzv. acte clair ve smyslu výjimek formulovaných v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, tedy že jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ). Přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního práva je zjevný, musí a) porovnat jednotlivé jazykové verze textu, b) používat terminologie a právních pojmů komunitárního práva, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace komunitárního práva, d) být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU (podrobnou argumentaci k této otázce obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3598/2014).
Z výše uvedených důvodů nebylo shledáno naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., proto se dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu