ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1180.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1180/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce F. M. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 618.300,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 128/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2015, č. j. 19 Co 368/2015-12, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně) usnesením ze dne 11. srpna 2015, č. j. 28 C 1284/2015-5, zastavil řízení, které bylo zahájeno na základě žaloby, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 618.300,- Kč představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí - rozsudku Vojenského obvodního soudu Praha ze dne 9. prosince 1975, sp. Zn. 3T 291/75, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění tehdejších předpisů (dále již „t. z.“) a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 15 měsíců s podmíněným odkladem na dobu 3 let, a dále rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 10. června 1976, sp. zn. Tzv 9/76, kterým byl žalobci uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let.
V předmětné věci byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. července 2012, sp. zn. 15 T 53/2012, povolena obnova řízení a výše uvedené rozsudky byly zrušeny, načež usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. srpna 2012, sp. zn. 15 T 53/2012, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť žalovaný skutek nebyl trestným činem. Žalobcem požadované zadostiučinění vycházelo z tvrzení, že žalobce byl na základě výše uvedených rozsudků ve vazbě v období od 23. 9. 1975 do 30. 9. 1975, a dále od 10. 6. 1976 do 19. 4. 1978 byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Soud prvního stupně vysvětlil, že žalobce se přiznání zadostiučinění neúspěšně domáhal již v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 10 C 148/2013, kdy svůj nárok opíral o čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. (dále již „Úmluva“), kdy žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 10. března 2015, č. j. 10 C 148/2013-63, zamítnuta. Žalobce nyní opírá svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu o ustanovení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikovaném vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 10. května 1976, č. 120/1976 Sb. (dále již „Pakt“). Soud prvního stupně řízení zastavil s odůvodněním, že o věci bylo pravomocně rozhodnuto již v předchozím řízení, jelikož „uplatněný nárok žalobce vyplývá ze shodných skutkových tvrzení a je postaven na stejném skutkovém základě, jako nárok již projednaný zdejším soudem pod sp. zn. 10 C 148/2013,“ což představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve formě překážky věci rozsouzené ( rei iudicatae ).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je dána překážka věci rozsouzené, přičemž vysvětlil, že o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok, o kterém bylo již pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. K tomu odvolací soud (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložil:
„V souzené věci uplatňuje žalobce proti stejnému účastníku řízení (ČR – Ministerstvo spravedlnosti) žalobu se stejným skutkovým vylíčením, tedy že požaduje částku 618.300,- Kč, představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí Vojenského obvodního soudu Praha a Nejvyššího soudu ČSSR. Skutkové vymezení je v obou případech naprosto shodné, stejně jako účastníci řízení. Žaloba se od předchozího sporu liší pouze v tom, že žalobce se nyní domáhá stejného nároku na základě Paktu, zatímco v dřívějším řízení se stejného nároku domáhal na základě Úmluvy.
Dle ust. §79 odst. 1 o. s. ř., ve kterém jsou stanoveny podstatné náležitosti návrhu na zahájení řízení a dle judikatury k tomuto ustanovení konstantní, není žalobce povinen v návrhu uvádět právní charakteristiku skutku (tzn. právní důvod žaloby). Právní posouzení skutku je vždy na soudu, který věc rozhoduje. Jestliže tedy nyní žalobce požaduje žalobou totéž jako v řízení předchozím a liší se jen právním posouzením skutku, pak se nemůže jednat o žalobu jinou, tedy o takovou, o které ještě nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť žalobce není povinen vůbec žádné právní hodnocení do žaloby uvádět."
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého právního zástupce včasným dovoláním. Po shrnutí předchozího řízení dovolatel vymezil „zásadní právní otázku“ následovně: „Jestliže soud odmítne žalobu na zadostiučinění (náhradu nemateriální újmy) proto, že pro ni neshledal podklad v zákoně č. 82/1998 Sb. ani v zákoně č. 119/1990 Sb. ani v čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jde o ´překážku věci rozhodnuté´, když podá žalobu kvůli témuž odsouzení na základě čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Paktu, případně na základě jiného právního předpisu?" Dovolatel dále rozvíjí své úvahy tak, že podle prvoinstančního soudu i soudu odvolacího je odpověď na tuto otázku „ano“, zatímco podle něj je odpověď „ne“. Podle názoru dovolatele by překážka věci rozhodnuté byla dána, kdyby svůj nárok opět zakládal na stejných předpisech, tj. těch právních předpisech, “o nichž soud pravomocně rozhodl, že jsou nepoužitelné." O překážku věci rozhodnuté by šlo pouze v případě, „kdyby v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2015, č. j. 10 C 148/2013-63, bylo výslovně uvedeno, že nárok nelze opřít ani o čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Paktu…" Dovolatel dodává, že ke specifické sporné otázce, kterou vymezil ve svém dovolání, se dovolací soud doposud nevyjádřil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle 237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Jak bylo uvedeno výše, dovolatel uvedl, že k právní otázce, kterou vymezil, „se dovolací soud dosud nevyjádřil." Dovolatel tím měl zřejmě na mysli vymezit hledisko přípustnosti tak, že se jedná o otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), přičemž polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu týkajícím se překážky věci rozsouzené. Právní otázka věci rozsouzené byla ovšem v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena a vztahuje se k ní komplexní konstantní judikatura. Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že „překážka rei iudicatae (věci rozsouzené) patří mezi tzv. negativní procesní podmínky, pro něž soud musí usnesením řízení zastavit (§104 odst. 1, §159a odst. 5 o. s. ř.). Tato překážka brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. O stejnou věc se jedná, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže totožný nárok nebo stav vymezený tzv. žalobním petitem vyplývá se stejných skutkových tvrzení, jimiž byl odůvodněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob, není samo o sobě významné, mají-li účastníci v různých řízeních rozdílně procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky dřívějšího řízení. Překážka věci rozhodnuté je dána nejen tehdy, jestliže o téže věci rozhodl soud v občanském soudním řízení, ale i pravomocným přiznáním nároku na náhradu škody v trestním řízení (v tzv. adhézním řízení) nebo v řízení o přestupku a pravomocným rozhodnutím (rozhodčím nálezem) vydaným v rozhodčím řízení" (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 1166/2006, obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009) [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ].
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, bylo vysvětleno, že skutek se v tzv. řízení sporném odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností, tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Přitom ze skutkových tvrzení musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj právní nárok opírá (právní důvod žaloby); není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Totožností skutku (v poměru žaloby a rozhodnutí o ní) je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku. Z judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že „o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci" , přičemž „posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu" (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007). Je povinností soudu (v duchu zásady iura novit curia ) vyhledat normu hmotného práva, jejíž hypotéza (znaky skutkové podstaty v ní obsažené) odpovídá zjištěnému skutkovému stavu věci. Uvede-li žalobce právní kvalifikaci nároku, není tato pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně posuzuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 527/2014).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2015, č. j. 10 C 148/2013-63, byla pravomocně zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 618.300,- Kč. Dne 9. května 2015 podal dovolatel u soudu prvního stupně další žalobu zaplacení částky 618.300,- Kč, proti téže žalované na základě téhož skutkového stavu. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem obsaženým v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, kterou představuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. března 2015, č. j. 10 C 148/2013-63. Na tom nic nemění ani to, že dovolatel v novém (zastaveném) řízení uplatňoval svůj nárok s odkazem na jiný právní předpis, jelikož totožnost účastníků i předmětu řízení je dána.
Z uvedeného vyplývá, že projednání brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně správně dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, načež odvolací soud správně dle §219 o. s. ř. potvrdil, což učinil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz citovaná judikatura dovolacího soudu výše). Dovolání tak není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele dle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu