ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1183.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1183/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 937/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 922 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 8/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 25 Co 216/2015-250, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 23 C 8/2008-221, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 922 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Uvedené částky se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného zahájení a vedení trestního stíhání (částka 970 000 Kč, která byla vyloučena k samostatnému řízení, a částka 65 000 Kč), nepřiměřené délky trestního stíhání (částka 1 500 000 Kč) a nezákonného rozhodnutí o vazbě (částka 357 000 Kč).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby). Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně konstatuje, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše přiměřeného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., dále jen „OdpŠk“, přičemž přiznanou výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5212/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4749/2015).
Odvolací soud v souladu s judikaturou soudu dovolacího při posuzování nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným omezením osobní svobody (výkonem vazby) přihlédl k následkům vazby do osobní sféry žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12). Námitky žalobce tvrdící opak (že soud nepřihlédl k tvrzeným dopadům do jeho osobní sféry, resp. pominul veškerou argumentaci žalobce uvedenou v doplnění žaloby a nevzal v úvahu ani obsah výpovědi jeho bývalé manželky) proto nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Námitka, že se soud nezabýval posouzením nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Odvolací soud se totiž uplatněným nárokem žalobce zabýval, když z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí lze dovodit, že nárok byl promlčen, stejně jako nárok na náhradu újmy způsobené žalobci samotným trestním stíháním v době od 26. 4. 2006 do jeho skončení.
Skutečnost, že žalobci bylo usnesení o zastavení trestního stíhání doručeno teprve dne 18. 1. 2007, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobce v tomto směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto nelze přehlédnout, že i při akceptaci tohoto tvrzení žalobce by byl závěr o promlčení daného nároku stejný. Pokud by totiž promlčecí doba ohledně daných nároků počala běžet dnem 18. 1. 2007 a její běh byl přerušen po dobu předběžného projednání nároku v době od 17. 7. 2007 do 2. 1. 2008 (§35 odst. 1 OdpŠk), zbýval žalobci k včasnému uplatnění nároku jen jeden den (§32 odst. 3 OdpŠk). Žalobce uvedené nároky uplatnil u soudu až 18. 1. 2008.
K žalobci namítaným vadám řízení (že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že se soud prvního stupně nevypořádal s provedeným dokazováním) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Jelikož žalobce podal dovolání proti oběma výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 18. října 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu