ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1205.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1205/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce P. D. , zastoupeného JUDr. Alenou Hořčicovou, Csc., advokátkou se sídlem v Kolíně IV, Politických vězňů 27, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody z nesprávného úředního postupu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 110/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2014, č. j. 19 Co 46/2014-145, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 16. 9. 2013, č. j. 13 C 110/2011-116, rozhodl tak že zamítl žalobu, kterou se žalobce P. D. zbavený způsobilosti k právním úkonům, zastoupený opatrovnicí A. D., domáhal uložení povinnosti České republice – Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, zaplatit mu na náhradě škody na zdraví částku 9 790 000 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 7. 2014, č. j. 19 Co 46/2014-145, rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady újmy na zdraví, s tím že mu byla způsobena porucha zdraví podstatně trvale jej omezující v obvyklém způsobu života, a to příslušníkem Policie České republiky při použití služební střelné zbraně při stíhání žalobce. Uvedený příslušník Policie byl pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele trestně stíhán.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, přičemž k přípustnosti dovolání uvedl, že ji dovozuje z §237 občanského soudního řádu a uvedené ustanovení citoval. K důvodům dovolání žalobce odkázal na §241a odst. 1 o. s. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z důvodu, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Jak dovolací soud uvedl např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje, neboť neobsahuje poukaz na jakoukoliv rozhodovací praxi dovolacího soudu, netvrdí dosavadní absenci rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani potřebu změny konkrétní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Dovolací soud nad rámec výše uvedeného dodává, že namítá-li žalobce, že soudy měly odpovědnost žalované hodnotit podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nikoliv podle §49 odst. 5 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, pak přehlíží skutečnost, že odvolací soud výslovně věc posuzoval též podle zákona č. 82/1998 Sb. Rovněž patří připomenout, že z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, nemůže být prováděno dokazování (§241a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovaná se práva na náhradu nákladů vzdala. Ve věci byly zjištěny též důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by dovolací soud v souladu s §150 o. s. ř. žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal ani částečně.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu