ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1284.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1284/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně R. F. , zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kostrhunem, advokátem se sídlem v Chomutově, Zborovská 1760/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 66/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2014, č. j. 30 Co 380/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 99 063 Kč jako náhrady škody, jež jí měla vzniknout vyznačením doložky právní moci na trestním příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 5. 2010, č.j. 53 T 67/2010-73, ačkoliv proti němu podala včasný odpor. V důsledku uvedeného nesprávného úředního postupu soudu bylo žalobkyni rozhodnutím Magistrátu města Chomutova, obecního živnostenského úřadu ze dne 4. 11. 2010, č.j. OŽÚ-5629-2010-15185-beč/5, zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“; tím měl žalobkyni v době od 20. 12. 2010 do 17. 12. 2011 ujít zisk v žalované výši.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 10 C 66/2013-81, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že v daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu, spočívajícím v nesprávném vyznačení doložky právní moci na trestním příkazu, a vznikem tvrzené škody. Podle odvolacího soudu byla uvedená příčinná souvislost vyloučena chováním žalobkyně v průběhu správního řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti však může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Otázka, zda příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a vznikem tvrzené škody může být vyloučena chováním poškozeného, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud posoudil vzájemný vztah mezi nesprávným úředním postupem soudu a chováním poškozeného a zvážil veškeré příčiny, které vedly ke vzniku tvrzené škody (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné pod číslem 66/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015). Přitom platí, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti, což není tento případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, nebo usnesení ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4147/2013).
Na výše uvedeném závěru nemůže nic změnit ani odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, neboť se týká typově odlišného skutkového stavu. V projednávané věci totiž – na rozdíl od věci, na niž odkazuje žalobkyně – rozhodnutí trestního soudu ve skutečnosti nenabylo právní moci, což bylo žalobkyni známo, když proti trestnímu příkazu podala včasný odpor, a nic jí tedy nebránilo uvedenou skutečnost ve správním řízení uplatnit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu