ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1289.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1289/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně H. M. , zastoupené Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovanému Statutárnímu městu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, identifikační číslo osoby 002 99 308, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, za účasti T. K. , zastoupeného JUDr. Erikem Orletem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, za účasti Ing. H. K. , za účasti I. S. , zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí 2, jako vedlejších účastníků na straně žalovaného, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 384/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 12 Co 155/2015-617, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 12 Co 155/2015-617, se v části výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, a dále ve výroku III., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. října 2014, č. j. 29 C 384/2013-489, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2015, č. j. 29 C 384/2013-555, zamítl žalobu, aby soud určil, že kupní smlouva ze dne 24. června 2013 uzavřená mezi žalovaným a (nyní vedlejšími účastníky na straně žalované) T. K., M. K. a Ing. J. K., jejíž vklad byl povolen Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj pod č. j. V 6976/2013, je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně k věci samé uzavřel, že „žalobkyně tvrdila, že na výše uvedeném určení má naléhavý právní zájem, neboť postupem žalovaného vznikla právní nejistota postavení manžela žalobkyně J. M. jako kupujícího do budoucna, a dále, že svého práva se nemůže domoci jinak, než určovací žalobou a naléhavý právní zájem je dán vždy, když není možné žalovat na plnění, přičemž určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy se žalobkyně domáhá za tím účelem, aby bylo možné z její strany odkoupit podíl na předmětných nemovitostech.
V návaznosti na konstantní judikaturu NS ČR ve věcech obdobného typu, tedy ve věcech týkajících se řešení otázky naléhavého právního zájmu u určovacích žalob, v daném případě zejména v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 ze dne 31. 5. 2011, a 30 Cdo 1917/2014 ze dne 27. 8. 2014, je soud povinen se zabývat posouzením dvou na sobě závislých otázek týkajících se procesně právní a hmotně právní stránky věci. Vyřešení první otázky, tedy existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, že předmětná smlouva z 24. 6. 2013 je neplatná, a pouze závěr, že na tomto určení má žalobkyně naléhavý právní zájem, umožňuje zabývat se též řešením otázky druhé, tedy meritem věci.
V daném případě soud učinil po provedeném řízení závěr takový, že žalobkyně na požadovaném určení, že kupní smlouva ze dne 24. 6. 2013, jak je v žalobním petitu specifikována, je neplatná, naléhavý právní zájem nemá. Z tohoto důvodu se soud dále nezabýval meritem věci, neprováděl žalobkyní navržené důkazy a žalobu jako nedůvodnou zamítl...
V posuzované věci již došlo na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 24. 6. 2013 ke vkladu vlastnického práva manželů K. a T. K. k předmětným nemovitostem a došlo tak k (úplatnému) převodu majetku z obce na tyto osoby. Žalobkyně za této situace nemůže mít na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy mezi těmito účastníky uzavřené naléhavý právní zájem.“
Soud prvního stupně dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) vysvětlil, že určovací žaloby by měly sloužit potřebám praktického života a měly by být vhodným procesním prostředkem k minimalizaci dalších soudních sporů a nikoli další soudní spory iniciovat. Podle soudu prvního stupně by se vyhověním žalobě v tomto případě nic nezměnilo v poměrech žalobkyně, ani v poměrech nabyvatelů předmětných nemovitostí dle žalobou napadené kupní smlouvy. Takovýto rozsudek by se nemohl stát podkladem k provedení zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a vedl by nezbytně k podání další určovací žaloby, tentokrát, že nemovitosti jsou ve vlastnictví žalovaného, jelikož bez tohoto určení by žalobkyně nemohla dosáhnout jí sledovaného převodu vlastnického práva. Nad rámec toho soud prvního stupně poukázal na skutkové zjištění, že žalobkyně sama se již v minulosti vzdala svého práva na odkup spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ve prospěch svého manžela J. M. a svůj zájem o odkup začala deklarovat teprve v průběhu tohoto řízení.
Soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení podle §142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“), když účastníku, který měl ve věci plný úspěch, soud přizná právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Při stanovování výše náhrady nákladů řízení soud prvního stupně vycházel z výše tarifní hodnoty podle §9 odst. 4, písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále již „advokátní tarif“).
K odvolání žalobkyně ve věci samé a k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného T. K. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 12 Co 155/2015-617, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (a výrok, že vedlejší účastnice na straně žalovaného Ing. H. K. nemá právo na náhradu nákladů řízení) a dále změnil výroky II. a III. soudu prvního stupně týkajících se náhrady nákladů řízení žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného T. K. tak, že stanovil jejich novou výši podle §8 odst. 1 advokátního tarifu. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ve vztahu k otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, „že žalobkyní uplatňované určení zjevně neodpovídá požadavkům kladeným na určovací žalobu právě za situace, že i kdyby kupní smlouva byla neplatným právním úkonem, nemůže případné určení její neplatností vést k odstranění nejistoty v právním postavení žalobkyně nebo k zamezení ohrožení jejího práva. Otázka platnosti či neplatnosti kupní smlouvy je otázkou předběžnou ve vztahu k další právní otázce a to té, kdo konkrétně je vlastníkem předmětných nemovitostí. Jestliže určitá právní otázka je otázkou předběžnou ve vztahu k jiné právní otázce (určení vlastnického práva), nemůže být na takovémto určení dán naléhavý právní zájem. Nelze také odhlédnout od faktu, že žalobkyně sama účastnicí kupní smlouvy, vyslovení, jejíž neplatnosti se domáhá, nebyla a její určovací žaloba také nesměřovala vůči všem účastníkům kupní smlouvy. Žalobkyně jako žalovaného označila pouze Statutární město Olomouc, další účastníci kupní smlouvy T. K. a Ing. H. K. do řízení přistoupili z vlastního popudu jako vedlejší účastníci, přičemž další účastník kupní smlouvy M. K. účastníkem řízení vůbec nebyl.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům okresní soud správně dovodil, že žalobkyně v průběhu řízení neprokázala a nedoložila existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., když v tomto konkrétním případě by vydání určovacího výroku neřešilo právní postavení žalobkyně.“ Z těchto důvodů odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a IV. jako věcně správný.
Ve vztahu k otázce výše náhrady nákladů řízení žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného T. K. odvolací soud vyložil, že „se ztotožňuje s odvolací výhradou v tom smyslu, že nebylo v daném případě možno vycházet z ust. §9 odst. 4, písm. b) advokátního tarifu s tarifním základem 50.000 Kč. Uvedené ustanovení rozlišuje situaci, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnost je vedeno řízení, penězi ocenitelný a kdy nikoliv. V konkrétním případě je předmětem řízení určovací žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 24. 6. 2013, přičemž z kupní smlouvy jednoznačně vyplývá cena předmětných nemovitostí ve výši 5.000.000 Kč. Z této tarifní hodnoty je třeba vycházet při určení úkonu právní služby advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Na určení odměny zástupce se tedy primárně použije ust. §8 odst. 1 advokátního tarifu, dle něhož se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci nebo práva při započetí úkonu právní služby.“ Odvolací soud tak změnil podle §220 odst. 1 o. s. ř. náladové výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž v plném rozsahu napadla rozsudek odvolacího soudu, přičemž namítala, že dovoláním napadené rozhodnutí „se týká otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování odvolacího soudu >1< vyřešena a to, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy a otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při stanovení tarifní hodnoty a následnému určení výše náhrady nákladů řízení…“ .
Ve vztahu k prvnímu vymezenému hledisku přípustnosti, tj. absenci vyřešení otázky, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, dovolatelka uvedla, že nesouhlasí se zjištěním soudu prvního stupně a odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem pro požadovaném určení. Dovolatelka shledává „svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy zejména v: nedodržování zákonů a práva, omezování svobodné vůle, dobrých mravů, nedodržení veřejného příslibu, zneužití úřední moc a znevýhodňování účastníků nabídkového řízení.“ Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. na preambuli Evropské charty místní samosprávy, z nichž má vyplývat právo občanů obce podílet se na správě věcí veřejných. Dovolatelka tvrdí, že se od počátku účastnila nabídkového řízení, odkazujíce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 2506/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), z nějž má plynout, že je třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda ten, kdo se domáhá určení neplatnosti, byl potenciálním účastníkem nabídkového řízení. Podle dovolatelky byl kupní smlouvou realizován jiný záměr než ten, který byl zveřejněn a „netransparentností při nakládání s majetkem obce jakožto veřejným majetkem a porušením zásady rovnosti přístupu k zájemcům o jeho nabytí odporuje smyslu a účelu zákona a tím je obchází.“ Dovolatelka dále polemizuje o (ne)platnosti předmětné kupní smlouvy a odkazuje na judikaturu dovolacího soudu týkající se podmínek nabídkového řízení a tvrdí, že v souladu s čl. 2, čl. 6 a 7/c pravidel pro prodej domů, které schválilo zastupitelstvo SMOL dne 23. září 2003 „nešlo ze strany účastníků nabídkového řízení podepsat kupní smlouvu odsouhlasenou zastupitelstvem, neboť by vědomě učinili právně neplatný úkon a do budoucna by takto podepsanou smlouvu mohl kdokoliv zpochybnit nehledě na nedodržení souvisejících právních norem.“
Ve vztahu k druhému vymezenému hledisku přípustnosti, tj. odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelka uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů o výši náhrady nákladů řízení. Má za to, že „soudy pochybily tím, že při výpočtu náhrady nákladů řízení nevycházely z charakteru návrhu na zahájení řízení. Tímto návrhem byla žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy. V tomto případě je třeba za rozhodující považovat §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Podle tohoto ustanovení se za tarifní hodnotu ve věci považuje částka 50.000,- Kč…“ Mimo to, u žalovaného, tj. Statutárního města Olomouc, má dovolatelka za to, že nebyl dán žádný důvod pro to, aby se žalovaný nechal zastoupit advokátem, a tak nepřiměřeně navyšoval náklady právního řízení. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud rozsudek (dovolatelka uvádí „usnesení“, ale je zřejmé, že měla na mysli rozsudek) odvolacího soudu dle §243e odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítl uplatněnou dovolací argumentaci a poukázal na to, že dovolatelka v dovolání „nespecifikuje dovolací důvod, když jen obecně vyjmenovala dovolací důvody dle §237 o. s. ř.,“ z čehož žalovaný vyvozuje, že dovolání nemá požadované náležitosti. Podle žalovaného dovolatelka jen polemizuje se závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně, přičemž se opomněla věnovat i závěru obou uvedených soudů, že „žalovala nesprávně“ , domáhala-li se určení neplatnosti kupní smlouvy. Žalovaný tvrdí, že během řízení prokázal, že dovolatelka se vzdala možnosti nabýt podíl na předmětných nemovitostech; její manžel nabídku k uzavření smlouvy neakceptoval. Ve vztahu k dovolací argumentaci týkající se výše nákladů řízení žalovaný uvádí, že požadované určení se týká věci penězi ocenitelné, proto bylo namístě aplikovat §8 odst. 1 advokátního tarifu. Žalovaný se přiklonil k argumentaci odvolacího soudu a k odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, a ze dne 13. března 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/2013, z nichž má vyplývat, že soudy mají přihlížet ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu, tj. v daném případě i k tomu, že žalovaný vystupuje v rámci své samostatné a nikoli přenesené působnosti. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl pro nedůvodnost a žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vedlejší účastník 1) na straně žalovaného v písemném vyjádření k podanému dovolání uvedl, že „dovolání není v této věci vůbec přípustné, když odvolací soud ve své podstatě rozsudkem potvrdil výrok I. a IV. prvostupňového soudu s tím, že v ostatních částech II. a III. tohoto rozsudku tento změnil v otázce týkající se toliko nákladů řízení.“ Žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přičemž by „vydání určovacího výroku neřešilo právní postavení žalobkyně“ . Ve vztahu k odvolacím soudem přiznané výši nákladů řízení vedlejší účastník uvedl, že „soud naprosto přiléhavým způsobem odůvodnil, proč ve věci rozhodl tak, jak rozhodl.“
K dovolání se dále vyjádřila vedlejší účastnice 3) na straně žalovaného, podle které není možné domáhat se neplatnosti smlouvy, jestliže by toto určení neplatnosti nemohlo mít žádné právní účinky a nemohlo by se stát podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. V konkrétním případě nepodala žalobu osoba, která měla údajně zájem koupit nemovitost či její část, neboť bylo tvrzeno, že zájemcem o koupi byl manžel žalobkyně. I kdyby smlouva byla neplatná (což není), bylo by nezbytné přihlédnout i k principu nabytí nemovitosti v dobré víře a v tomto směru zohlednit judikaturu Ústavního soudu. Z těchto důvodů by proto dovolání žalobkyně mělo být zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle 237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
K prvému dovolatelkou vymezenému hledisku přípustnosti dovolání:
Jak bylo uvedeno výše, dovolatelka prvé hledisko přípustnosti dovolání vymezila – ve vztahu k problematice naléhavého právního zájmu pro požadované určení - tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelkou vymezené hledisko přípustnosti ovšem není relevantní. Dovolací soud se opakovaně zabýval problematikou naléhavého právního zájmu, a to i ve vztahu k nabídkovému řízení. Některá z těchto rozhodnutí dovolacího soudu byla zmíněna jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím. V usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1917/2014, dovolací soud vyložil, že „žaloba o určení ve smyslu §80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práce nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004). Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001).“
Obdobně se dovolací soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009: „Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (in www.nsoud.cz ).
Pokud neúspěšný zájemce o koupi obecního majetku zpochybňuje zákonnost (platnost) majetkoprávního úkonu obce, na jehož základě byl předmětný majetek převeden na jinou osobou (zájemce o koupi), a podanou žalobou míní odstranit (učiněným převodem pro něj nastanuvší) stav právní nejistoty, je třeba jím podanou žalobu posuzovat z hlediska toho, zda – bylo-li by jí vyhověno – by vskutku (objektivně) mohla taková soudní deklarace žalobcův stav právní nejistoty odstranit potud, že by žalobce mohl (opětovně) usilovat o koupi předmětného obecního majetku. V situaci, kdy majetkoprávní úkon obce, o jehož neplatnost prostřednictvím určovací žaloby žalobce usiluje, představuje smlouvu o převodu nemovitosti, jejímž předmětem byl (úplatný) převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, podle které byl již vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (přísl. katastrálním úřadem) povolen ve prospěch jiného osoby (zájemce), lze jen stěží uvažovat o tom, že může žalobci na takto zformulované žalobě (o neplatnost převodní smlouvy) svědčit naléhavý právní zájem. Určovací žaloby přece musí sloužit potřebám praktického života a být vhodným procesním prostředkem (nástrojem), jenž bude sloužit k minimalizaci dalších soudních sporů a nikoliv iniciovat další soudní spory. V tomto případě by se vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti nic nezměnilo v poměrech žalobce, ani v poměrech žalované obce, ale ani v poměrech úspěšného zájemce o koupi, resp. nabyvatele nemovitostí podle žalobou napadené smlouvy. Uvedený rozsudek by se totiž nemohl stát podkladem k provedení zápisu (ve formě záznamu ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch obce a zakládal by tak (logicky) situaci přispívající k nezbytnému podání další určovací žaloby, tentokrát na určení, že obecní majetek, jenž byl předmět kupní smlouvy a kterou soud shledal neplatnou, resp. určil, že je neplatná, je ve vlastnictví žalované obce. Bez tohoto určení by objektivně žalobce, i kdyby se snad již měl stát úspěšným zájemcem o koupi tohoto obecního majetku (pokud by obec nereflektovala uvedenou právní realitu a rozhodla o prodeji tohoto majetku, který podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastní jiný právní subjekt, žalobci), nemohl dosáhnout jím sledovaného převodu vlastnického práva. Proto je při posuzování otázky naléhavého právního zájmu na podávání určovacích žalob, jež se týkají i obecního majetku, důležité, zda skutečně z praktické stránky mohou odstranit stav právní nejistoty žalující strany a mohou tak předejít případně dalším sporům či nikoliv. Platí proto v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, reflektující i dvoufázový princip nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jinými slovy řečeno, zájemce o koupi nemovitého obecního majetku, který zpochybňuje majetkoprávní úkon obce, na jehož základě byl již povolen (ve prospěch nabyvatele) vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, a kdy podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku přísl. obec není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník tohoto majetku, nemá ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že uvedený majetkoprávní úkon (resp. smlouva o převodu nemovitosti) je neplatný (neplatná) .“
Z výše uvedených rozhodnutí dovolacího soudu je zřejmé, že právní otázka, kterou dovolatelka vymezila, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Toto dovolatelkou vymezené hledisko přípustnosti dovolání je tedy třeba odmítnout. Nejvyšší soud se nezabýval tvrzeními dovolatelky, která se týkají skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu (např. tvrzení, že kupní smlouvou byl realizován jiný záměr než ten, který byl zveřejněn), jelikož skutková polemika je v dovolání právně bezpředmětná (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. 25 Cdo 979/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. 25 Cdo 1234/2015).
K výše uvedenému nad rámec problematiky naléhavého právního zájmu dovolací soud dodává, že odvolací soud správně zmínil i tu skutečnost, že „ určovací žaloba nesměřovala vůči všem účastníkům kupní smlouvy.“ Nejvyšší soud zastává konstantní stanovisko, že „jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), je třeba přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že žalobě může být vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popř. jejich právní nástupci“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001).
K druhému dovolatelkou vymezenému hledisku přípustnosti dovolání:
K právní otázce týkající se výše nákladů řízení, dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. V prvé řadě je třeba teoreticky rozlišit dvě roviny tohoto dovolatelkou vymezeného hlediska:
a) dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud měl při stanovení výše nákladů řízení vycházet z §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, namísto odvolacím soudem aplikovaného §8 odst. 1 advokátního tarifu;
b) dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud neměl přiznat žalovanému, jakožto statutárnímu městu, náklady řízení, jelikož žalovaný „zaměstnává odborné pracovníky, které zaměstnává zejména z toho důvodu, aby mohli zajišťovat ochranu [jeho] … zájmů před soudy…“
Ad a) – aplikace §8 odst. 1 advokátního tarifu
Otázce, které ustanovení advokátního tarifu má být aplikováno při určovacích žalobách, se dovolací soud věnoval opakovaně. Např. v usnesení ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, dovolací soud konstatoval: „Podle názoru Nejvyššího soudu je i po novelizaci advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky č. 486/2012 Sb. nezbytné primárně vycházet z §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jež se právní služba týká ; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (např. z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty, respektive ceny nemovitosti…, je nezbytné za tarifní hodnotu mimo jiné ve sporech o určení vlastnictví k nemovité věci považovat fixní tarifní hodnotu ve výši 50.000,- Kč ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu .“
Obdobné pravidlo vyplývá i z judikatury Ústavního soudu (která ještě zmiňuje částky tarifní hodnoty podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu podle předchozí úpravy, tj. ve výši 10.000 Kč, resp. 25.000 Kč): Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 598/2000 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100, str. 23 a násl.) a I. ÚS 712/01 (publikován tamtéž, svazek 29, nález č. 6, str. 41 a násl.) vyslovil právní názor, že „z dikce ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 10.000,- Kč [zákonem č. 276/2006 Sb. změněna s účinností od 1. 9. 2006 na 25.000,- Kč] se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10.000,- Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy když je předmětem řízení určení neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (tj. plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu byla věc nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 odst. 3 citované vyhlášky.“
K námitce dovolatelky, že jejím návrhem byla „žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy“ a nikoli žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem, a proto by ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu nemělo být aplikováno, je třeba uvést, že pravidlo, které vyplývá z výše uvedené judikatury, není omezeno na řízení zahájená na základě žaloby na určení vlastnictví, ale vztahuje se i na řízení, která byla zahájena na základě žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy , jejímž prostřednictvím došlo (či mělo dojít) k převodu vlastnického práva k nemovitostem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. II ÚS 2811/08: „Východiskem pro posouzení dané věci jsou závěry, uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. července 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, nález č. 100), a obdobně v nálezu ze dne 15. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 712/01 (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, nález č.). Ústavní soud v nich vyslovil, že ‚z §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu jednoznačně vyplývá, že částka 10.000,- Kč se považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení ..., jen pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné. Lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se tato částka 10.000,- Kč za tarifní hodnotu nepovažuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis rozlišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není možné vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení ..., nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět právního úkonu (plnění) ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů‘. V obou případech citovaných uvedenými nálezy byly předmětem řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy věci movité a nemovité, tedy věci penězi ocenitelné, v důsledku čehož Ústavní soud konstatoval, že nelze vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v ustanovení §9 odst. 3 advokátního tarifu, ale je třeba aplikovat ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu.“ ).
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v tomto případě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval §8 odst. 1 advokátního tarifu.
Ad b) – přiznání náhrady nákladů řízení statutárnímu městu
Nejvyšší soud se již dříve věnoval otázce přiznání náhrady nákladů řízení účastníkům, kteří jsou statutárními městy. Např. v usnesení ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015 vyložil, že: „se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů . Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak , nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013)… Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).“
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se zabýval otázkou účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení žalovaného „za situace, kdy je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory a zaměstnávají odborné pracovníky, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jejich zájmů před soudy“ , ale přihlédnuvše ke konkrétním okolnostem případu dospěl odvolací soud k závěru, že předmětem sporu byla „právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou nebo dosud neřešenou,“ což je situace, kdy „lze shledat postup orgánů státní správy, který zvolil pro své zastupování advokáta, za adekvátní.“ Jak ovšem vyplývá z výše připomenuté judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu, náklady řízení mohou být přiznány účastníkům, kteří jsou statutárními městy, a tudíž disponují dostatečným materiálním a personálním vybavením, pouze pokud bylo prokázáno, že tyto náklady byly vynaloženy účelně [např. jedná-li se o velmi specifickou (nestandardní) problematiku]. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je ovšem zřejmé, že v předmětném řízení nebylo odvolacím soudem důsledně posuzováno – i s přihlédnutím k v té době již ustálené judikatuře řešící danou právní materii - zda náklady žalovaného na zastoupení advokátem jsou náklady vskutku účelně vynaloženými. Odvolací soud se v rozhodnutí blíže nezabýval tím, jedná-li se o natolik specifickou problematiku, že žalovaný (statutární město) byl nucen využít služeb advokáta, čímž se odchýlil od výše vymezené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Absence posouzení právně rozhodných kritérií, vymezených připomenutou judikaturou, přirozeně nemůže být napravována (formou měnícího rozhodnutí) v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud proto rozhodl shora uvedeným výrokem, jímž ve vymezeném rozsahu napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu jej podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení, jinak dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu
_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<
1) Dovolatelka uvádí „odvolacího“ soudu, ale zřejmě měla na mysli dovolací soud.