ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1437.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1437/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) JUDr. Ing. F. H., CSc., DSc., MBA, , b) Mgr. J. H. , zastoupených JUDr. Janem Hájkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1 740 632 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 187/2009, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, č. j. 22 Co 372/2012-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o náhradu škody ve výši 1 740 632 Kč s příslušenstvím zamítá, a žalobcům uložil zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 2 400 Kč.
Žalobci (jako manželé) se domáhali zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která jim měla být způsobena v důsledku zajištění jejich peněžních prostředků na účtu u Československé obchodní banky, a. s. (dále jen „ČSOB“), kam byly převedeny z účtu u HVB Bank Czech Republic, a. s. (dále jen „HVB Bank“). Zajištění bylo provedeno poté, co na základě oznámení HVB Bank vyhodnotil finanční analytický útvar Ministerstva financí (dále jen „FAÚ“) uvedený převod jako podezřelý obchod ve smyslu §1a odst. 6 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném do 12. 10. 2005 (dále jen „zákon č. 61/1996 Sb.“). Na základě trestního oznámení FAÚ následně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, rozhodl o zajištění uvedených peněžních prostředků na účtu pro podezření, že mohou být výnosem z trestné činnosti v té době obviněného žalobce a). Peněžní prostředky byly zajištěny od 9. 8. 2005 do 6. 6. 2006, kdy bylo zajištění zrušeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006. Škoda (80 607,10 USD) je podle žalobců představována zmařeným výnosem (za období zajištění) z jejich plánované investice, kdy tito chtěli investovat do produktu upisovaného k 7. 10. 2005 částku 1 100 000 USD.
Odvolací soud rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 8/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ) a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud předně s odkazem na své předchozí rozhodnutí a závěry dovolacího soudu ve zrušujícím rozsudku uzavřel, že v případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, se nejedná o nezákonné rozhodnutí podle §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, neboť uvedené rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno a tuto nezákonnost nelze dovodit ani z toho, že o uvolnění prostředků bylo rozhodnuto podle §79a odst. 3 trestního řádu poté, co odpadly důvody pro další zajištění s ohledem na výsledky dílčího dokazování, ani z toho, že žalobce a) byl následně obžaloby zproštěn, a to v trestním řízení, v němž bylo rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu vydáno.
Dále se pak v intencích závěrů zrušujícího rozsudku dovolacího soudu zabýval otázkou, zda rozhodnutí podle §79a odst. 3 trestního řádu mělo být vydáno a peněžní prostředky měly být uvolněny ještě před datem 7. 10. 2005, neboť k tomuto datu měl být podle žaloby upisován finanční produkt, do nějž žalobci chtěli investovat, přičemž právě ve zmaření této investice spatřují vznik škody, jejíž náhrady se žalobou domáhají. Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že nevydání rozhodnutí o zrušení zajištění peněžních prostředků do 7. 10. 2005 odpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a jednoznačně tak nepředstavuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk (ve znění účinném do 26. 4. 2006), přičemž v postupu soudu do tohoto data nelze ani vysledovat žádné průtahy. Žalovaná tak za žalovanou škodu neodpovídá nejen z důvodu absence nezákonného rozhodnutí, ale i z důvodu absence nesprávného úředního postupu.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolací soud předesílá, že dovolatelé v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dokonce ani citací §237 o. s. ř. žádný z tam uvedených předpokladů přípustnosti neoznačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014), což je samo o sobě důvodem pro odmítnutí dovolání jako vadného (srov. §243c odst. 1 ve spojení s §241b odst. 3 o. s. ř.). Nicméně za situace, kdy dovolací soud předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušil, přičemž dovolatelé na toto zrušující rozhodnutí dovolacího soudu odkázali, posoudil dovolací soud přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. právě ve vazbě na toto své předchozí kasační rozhodnutí z toho hlediska, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Takový rozpor však neshledal.
Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že měl „projednávanou věc posoudit ze všech aspektů, jak byla žalobci učiněna tvrzení“, že měl „posuzovat zákonnost … všech rozhodnutí, opatření a jednání státní moci týkajících se zajištění předmětných peněžních prostředků,“ pak těmito námitkami nevymezují ani žádný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit závěr odvolacího soudu, že v případě usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, o zajištění peněžních prostředků na účtu se nejedná o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §7 a §8 OdpŠk, neboť tento závěr odvolacího soudu je plně v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu, jakož i v něm označenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a opakovaná polemika dovolatelů se správností posuzovaného rozhodnutí je tak zcela bezpředmětná. Namítají-li v této souvislosti dovolatelé, že nemohli usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2006, kterým bylo zajištění postupem podle §79a odst. 3 trestního řádu zrušeno, napadnout žádným procesním prostředkem, protože bylo vyhověno požadavku na zrušení zajištění a neměli žádné procesní prostředky, jak dosáhnout určení nezákonnosti zajištění svých peněžních prostředků, pak pomíjejí, že i podle skutkových zjištění odvolacího soudu podali nynější žalobci stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2005, sp. zn. 50 T 10/2004, o zajištění peněžních prostředků na účtu, přičemž jejich stížnosti byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, č. j. 6 To 74/2005-9071, zamítnuty.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani výtka dovolatelů, že odvolací soud „posuzoval včasnost rozhodnutí trestního soudu jen v časovém úseku do 7. 10. 2005,“ neboť uvedený postup byl plně odpovídající závěrům předchozího kasačního rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterých „jednou ze základních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu je i existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou,“ takže pro rozhodnutí ve věci samé je podstatné zjištění, „zda rozhodnutí podle §79a odst. 3 trestního řádu mělo být vydáno a peněžní prostředky měly být uvolněny ještě před datem 7. 10. 2005, neboť k tomuto datu měl být podle žaloby upisován finanční produkt, do nějž žalobci chtěli investovat, přičemž právě ve zmaření této investice spatřují vznik škody, jejíž náhrady se žalobou domáhají.“ Právní posouzení příčinné souvislosti přitom nynějším dovoláním není nijak zpochybněno. Měla-li být investice podle tvrzení žalobců provedena ke konkrétnímu datu, je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda nedošlo k pochybení (porušení zákona) po tomto datu, neboť příčina vždy musí předcházet následek. Namítají-li odvolatelé, že „sice chtěli použít peníze na úpis k datu 7. 10. 2005, ale to jistě neznamená, že by své peníze nezhodnotily v následujícím termínu, ať již v jiném termínu úpisu nebo i jiným způsobem, kdy by dosáhly stejného nebo vyššího zhodnocení,“ uplatňují tím nové skutečnosti a zejména nový škodní nárok, navíc značně neurčitě vymezený, což v dovolacím řízení není přípustné (§241a odst. 6 o. s. ř.), uplatnění nového nároku není přípustné ani v řízení odvolacím (§216 odst. 2 o. s. ř.). Krom toho z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se zabýval postupem soudu i po datu 7. 10. 2005, přičemž podle jeho skutkových zjištění Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2006, č. j. 6 To 29/2006-9843, zamítl stížnost nynějších dovolatelů proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2006, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně b) na zrušení zajištění prostředků, když Vrchní soud v Praze se na základě učiněných poznatků ztotožnil se závěrem, že nadále trvají důvody pro zajištění prostředků (závěry odvolacího soudu ovšem stojí i na dalších skutečnostech). Odvolací soud pak na základě konkrétních skutkových zjištění o průběhu trestního řízení toliko „teoreticky“ připustil, že v případě rychlejšího postupu Policie ČR (předání podkladů soudu) a v důsledku toho i výslechu jednoho ze svědků již při hlavním líčení, které se konalo ve dnech 18. – 28. 4. 2006, nikoliv až dne 18. 5. 2006, mohlo být zrušeno zajištění již v dubnu 2006. Pouze k tomuto možnému prodlení (v trvání cca 3 týdnů) pak již odvolací soud nevedl dokazování, neboť ani tato okolnost nemohla zpochybnit jeho závěr, že k zrušení nemohlo dojít do rozhodného data 7. 10. 2005 (ostatně žalobci ani v nynějším dovolání netvrdí žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že právě v období od konce dubna 2006 do 6. 6. 2006 se měla uskutečnit jejich další investice).
Přípustnost dovolání proti výroku o věci samé nemohou založit případné vady řízení (rozsah prováděného dokazování odvolacím soudem), neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 762/2013). Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje žádné zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu