ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1626.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1626/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované B. H. o úpravě svéprávnosti a opatrovnictví člověka , vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 Nc 21016/2015, o dovolání dcery posuzované, Mgr. Š. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2015, č. j. 37 Co 397/2015 - 60, takto:
Dovolání Mgr. Š. H. se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Třebíči (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. října 2015, č. j. 8 Nc 21016/2015 – 38, v odstavci I. výroku potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 8. září 2015, č. j. 8 Nc 21016/2015 – 21, v odstavci II. výroku nepřipustil zastoupení posuzované B. H. její dcerou Mgr. Š. H. jako zástupcem pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví z důvodu zřejmé nezpůsobilosti zástupce k zastupování. V odstavci III. výroku jmenoval soud prvního stupně posuzované B. H. JUDr. Stanislava Hanáka, advokáta se sídlem v Třebíči, Svatopluka Čecha 239/1, opatrovníkem pro řízení o úpravu svéprávnosti a řízení ve věcech opatrovnictví člověka.
Soud prvního stupně při určování vhodného opatrovníka vyšel z toho, že u téhož soudu je vedeno pod sp. zn. 8 Nc 21013/2015 řízení o svéprávnosti a opatrovnictví Mgr. Š. H., z něhož je zřejmé, že by tato osoba nebyla způsobilá řádně hájit zájmy posuzované B. H., své matky. Soud zastává názor, že pokud je vyvoláno řízení o svéprávnosti možného opatrovníka, je toto dostatečným důvodem k nepřipuštění takového zastoupení.
Krajský soud v Brně (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. prosince 2015, č. j. 37 Co 397/2015 - 60, k odvolání dcery posuzované, Mgr. Š. H., usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o nepřipuštění výkonu opatrovnictví posuzované její osobou, potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že odvolatelka za situace, kdy je u soudu prvního stupně vedeno řízení o její svéprávnosti, není způsobilá řádně hájit zájmy posuzované B. H., na čemž nemění nic ani skutečnost, že odvolatelka má právnické vzdělání.
Proti usnesení odvolacího soudu dcera posuzované, Mgr. Š. H., mající právnické vzdělání, podala vlastnoručně sepsané včasné dovolání, v němž uvádí, že dokud není pravomocně rozhodnuto o omezení její svéprávnosti, cítí se plně způsobilou a řádnou hájit práva své matky. Postup soudů obou stupňů byl podle názoru dovolatelky v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/2010, neboť by měla být plně způsobilá k právním úkonům, včetně zastupování své matky. Dovolatelka poukazuje na své právní i jiné vzdělání a své zkušenosti, z nichž dovozuje svoji způsobilost matku zastupovat. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodl tak, že zastupování posuzované B. H. dovolatelkou se připouští.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V projednávané věci dovolatelka nijak přípustnost dovolání nevymezila, pouze uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/2010, který se ovšem týká přístupu k soudu v rámci správního řízení a není tudíž v daném případě přiléhající. Žádná rozhodnutí dovolacího soudu v dovolání neuvedla, přičemž pouhý nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání Mgr. Š. H. ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu