ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1651.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1651/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobkyně M. V. , zastoupené JUDr. Kristýnou Vlčkovou Daňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hornokrčská 707/7, proti žalované Mgr. E. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 97/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 64 Co 211/2015-132, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Szabo, advokáta se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. března 2015, č. j. 59 C 97/2011-89, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že dovolatelka je vlastnicí označené bytové jednotky (neboť předmětná převodní smlouva nebyla postižena neplatností ve smyslu §49a obč. zák., jak v řízení tvrdila dovolatelka), není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že se dovolatelce nepodařilo založit přípustnost dovolání ve smyslu dovolací argumentace (obsahující vymezení předpokladu přípustnosti dovolání), že napadeným rozsudkem se odvolací soud při řešení právní otázky uzavření právního úkonu v omylu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované jeho rozhodnutími např. ve věcech sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 a sp. zn. 21 Cdo 826/2005.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v (dovolatelkou zmiňovaném) rozsudku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněném pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (ve shodě s rozsudkem téhož soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněném pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí, na který dovolatelka v dovolání rovněž odkazuje; vše zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) vyložil a odůvodnil právní názor, že „smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§40a obč. zák.). Je-li původcem psychického donucení (bezprávné výhrůžky) třetí osoba (a nikoliv druhý účastník smlouvy), je takto „vynucený“ právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle jen tehdy, jestliže druhý účastník smlouvy o existenci tohoto psychického nátlaku nejen věděl, ale též jej využil.“
S těmito judikovanými závěry ovšem rozhodnutí odvolacího soudu v této věci není v rozporu, jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by se kupující R. N. (původní nabyvatel předmětné bytové jednotky) vůči dovolatelce dopustil podvodného jednání, a tedy že by z uvedeného důvodu byla předmětná kupní smlouva (relativně) neplatná ve smyslu §49a obč. zák.
K formulaci té části dovolání, v níž „Žalobkyně dává soudu na zvážení i posouzení dané situace jakožto jednání, jehož účel je v rozporu s dobrými mravy dle §39 obč. zák.“ , nelze spatřovat právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti, jak má na mysli §237 o. s. ř. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Podstatná část zbylé právní argumentace dovolatelky představuje (pouhou) právní polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem (byť ten pro stručnost v odůvodnění svého rozsudku odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně), která sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
V dovolacím řízení se nelze ani domáhat revize skutkových zjištění, takže pokud dovolatelka při právním posouzení věci vychází z jiné skutkové verze daného případu, než ze které při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze ani v tomto směru přípustnost jejího dovolání podle §237 o. s. ř. dovodit.
Nejvyšší soud závěrem považuje za vhodné uvést, že i kdyby bylo prokázáno podvodné jednání kupujícího R. N., pak s ohledem na časové souvislosti mezi jednotlivými převody, by se musely uplatnit závěry, které vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014 (na nějž ve svém písemném vyjádření důvodně – na podporu své právní argumentace – odkazuje žalovaná). V tomto rozhodnutí dovolací soud totiž vyložil:
„Právní úkon, u něhož je dá důvod tzv. relativní neplatnosti podle §40a obč. zák. se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007). Námitka (relativní) neplatnosti právního úkonu tedy představuje jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon, který – je-li učiněn po právu - okamžikem, kdy dojde do dispoziční sféry posledního z účastníků předmětné smlouvy, vyvolá neplatnost dotčeného právního úkonu (smlouvy), a to s účinky ex tunc. Za této hmotněprávní situace již nepřichází v úvahu ani konvalidace tohoto právního úkonu, neboť právní účinky neplatnosti právního úkonu, se stejným dosahem jako v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, již nastaly (pochopitelně s tím rozdílem, že u absolutně neplatného právního úkonu tyto účinky existovaly nepodmíněně, tj. bez toho aniž by se neplatnosti právního úkonu zákonem předvídaným způsobem dovolal oprávněný subjekt) a nelze je nijak změnit.
Učinil-li poté adresát této námitky další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s předmětným majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet, jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem (po právu) k uplatnění takové námitky došlo až poté, co její adresát již učinil s třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku předmětný majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě uplatnění námitky relativní neplatnosti; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010).“
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle §146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalované, která se prostřednictvím svého advokáta k dovolání žalobkyně, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřila.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu