ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1655.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1655/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) V. S. a b) H. S. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem v Praze, Osadní 12a, proti žalovanému K. F. , zastoupenému JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666, za účasti FreeCon s. r. o. , se sídlem v Teplicích, Krupská 30/26, identifikační číslo osoby 273 02 687, vedlejší účastnice na straně žalovaného, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 363/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 2015, č. j. 20 Co 415/2015-324, 20 Co 416/2015-324, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 5 C 363/2013-200, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky budovy č. p. na stavební parcele 578, parcely č. 578 a parcely č. 253/5, vše v katastrálním území V. V. u B., obec B., zapsaných na listu vlastníka č. 1343, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod (dále již „nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Doplňujícím usnesením ze dne 13. dubna 2015, č. j. 5 C 363/2013-2008, soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobců nahradit vedlejší účastnici na straně žalovaného náklady řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2015, č. j. 20 Co 415/2015-324, 20 Co 416/2015-324, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, a že tyto nemovitosti jsou v jejich společném jmění. V průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že mezi vedlejší účastnicí na straně žalovaných (v té době její firma zněla Teplická investiční S, s. r. o.) jako věřitelkou na straně jedné a žalobci jako dlužníky na straně druhé, byla dne 21. července 2009 uzavřena smlouva o půjčce, na základě které věřitelka žalobcům půjčila částku 650.000,- Kč. Půjčka měla být se smluvním úrokem vracena formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 18.585,- Kč, přičemž první splátka byla splatná do 20. září 2009 a poslední splátka byla splatná dne 20. srpna 2016. V čl. IV byl sjednán smluvní úrok z půjčky ve výši 2,5 % měsíčně z poskytnuté jistiny uvedené v čl. II. smlouvy.
Soud prvního stupně dále zjistil, že společně se smlouvou o půjčce byla uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva k předmětným nemovitostem. Uvedl, že: „Dlužníci touto smlouvou podle §553 obč. zák. převedli vlastnické právo k nemovitostem, které jsou předmětem sporu, se všemi součástmi a příslušenstvím nim náležejícím, na věřitele a věřitel předmětné nemovitosti přijal do svého výlučného vlastnictví. Smlouva byla uzavřena s rozvazovací podmínkou, podle které k okamžiku řádného a včasného splacení poslední pravidelné měsíční splátky na půjčku, nebo k okamžiku naplnění mezi účastníky dojednaného termínu předčasného vrácení půjčky, jakož i v případě dodržení mezi účastníky dojednaného termínu vrácení půjčky po pozbytí smluvní výhody splátek na půjčku spolu se současným uhrazením sjednaného úroku z poskytnuté půjčky a také současným vyrovnáním všech pohledávek věřitele, na které mu vznikl nárok z titulu smlouvy o půjčce a také pohledávek, na které mu vznikl nárok na základě této smlouvy, se tato smlouva zrušuje a dlužníci (žalobci) se bez dalšího stávají opět vlastníky uvedených nemovitostí. V čl. VIII odst. 1 smlouvy bylo ujednáno, že v případě, že nastane skutečnost, že již nebude možné uplatnit rozvazovací podmínku – tzn., že dlužníci pozbudou dle smlouvy o půjčce výhodu splátek a celkový dluh nebude uhrazen do 1. dne měsíce následujícího po ztrátě výhody splátek, je a) věřitel oprávněn prodat nemovitost přímo zájemci, kterého si věřitel vybere a b) věřitel není povinen uskutečnit prodej ve veřejné dražbě, soudním prodejem nemovitostí nebo činit jakoukoli jinou veřejnou nabídku k prodeji. Podle čl. VIII odst. 2 smlouvy v takovém případě věřitel poukáže dlužníkům rozdíl mezi utrženou kupní cenou a celkovou pohledávkou za dlužníky do 90 dnů od převzetí kupní ceny za prodané nemovitosti.“
Soud prvního stupně dále zjistil, že předmětným exekučním příkazem byl nařízen prodej předmětných nemovitostí. Z výpovědi osoby, která vedla exekuci proti žalobcům, soud prvního stupně zjistil, že celá její pohledávka byla uspokojena a že neuplatňovala žádné námitky vůči převodu nemovitostí žalobců na třetí osobu.
Soud prvního stupně zjistil z výpovědi svědka M. K., že se na něj jako na jednatele obchodní společnosti F-Financial Consulting s. r. o. obrátila přímo sama žalobkyně b) a požádala ho o pomoc při řešení finančních problémů, načež obchodní společnost F-Financial Consulting s. r. o. koupila předmětné nemovitosti od vedlejšího účastníka za kupní cenu, kterou vedlejší účastník stanovil. Následně sama obchodní společnost F-Financial Consulting s. r. o. předmětné nemovitosti prodala (jak vyplývá z dalších zjištění soudu prvního stupně, prodala je žalovanému).
Soud prvního stupně se zabýval nejprve tím, zdali porušením generálního inhibitoria (z důvodu exekučního příkazu, který postihoval předmětné nemovitosti), není dána neplatnost smlouvy, přičemž dospěl na základě provedeného dokazování k právnímu závěru, že: „důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (se) neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinného bez dalšího, ale jen ve spojení se stavem exekučního řízení. Není pak důvod pojit s příslušným úkonem povinného porušujícím v době, kdy byl učiněn, toto generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce úspěšně způsobem postihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal. Pro tento konkrétní právní spor to znamená, že žalobci tvrzený důvod neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva – porušení zákazu nakládat s předmětnými nemovitostmi poté, co bylo žalobcům doručeno usnesení o nařízení exekuce, dán není.“
Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva není neplatná, jelikož splňuje veškeré, zákonem dané náležitosti. Soud prvního stupně výslovně konstatoval, že skutečnost, že možnost výběru kupujícího a způsobu prodeje je ponechána pouze prodávajícímu, nemůže způsobit neplatnost smlouvy. Výše splátek byla vymezena určitým způsobem a nevzbuzuje pochybnosti o tom, kolik byli dlužníci povinni zaplatit. Smlouva o půjčce není ani tzv. lichvení smlouvou, jelikož „pokud jde o výši smluveného úroku ve výši 2,5 % měsíčně, tj. 30 % ročně, (tato výše úroku zahrnuje všechny poplatky a další náklady spojené s uzavřením smlouvy), nelze jej považovat za lichevní“ ; soud zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 5 Tdo 1282/2004 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Soud prvního stupně rovněž uvedl, že dalším důvodem, pro který bylo třeba žalobu zamítnout, byla skutečnost, že žalovaný koupil předmětné nemovitosti v dobré víře, že prodávající, tj. obchodní společnosti F-Financial Consulting s. r. o., byla vlastníkem, jelikož jí svědčil zápis v katastru nemovitostí.
Odvolací soud konstatoval, že odvolání žalobců není důvodné, a že naopak je možno považovat rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé za správný. Ve vztahu k odvolateli (žalobci) tvrzené neúčinnosti převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro porušení zákazu dispozice s nemovitostmi, které byly postiženy exekučním příkazem, odvolací soud konstatoval, že „zde v podstatě žalobci namítali, že až do 31. 10. 2009 mělo tzv. generální inhibitorium vtělené do §44 odst. 7 ex. řádu povahu absolutní, tedy porušení zákazu dispozic bylo stíháno absolutní neplatností takového úkonu, a teprve až od 1. 11. 2009 bylo porušení generálního exhibitoria jen relativně neplatné (viz znění nového ustanovení §44a odst. 1 ex. řádu). Zde ale stačí krajskému soudu opětovně poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, jímž byl v rámci sjednocování praxe vyložen smysl a dopad generálního inhibitoria zmíněného v §44 odst. 7 ex. řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009 (tedy v době, kdy ještě neplatil §44a odst. 1 ex. řádu). Nejvyšší soud ČR zde uzavřel, že ‚je-li zastavena exekuce, aniž by byl postižen majetek, s nímž povinný nakládal v rozporu s generálním inhibitoriem ve smyslu §44 odst. 7 ex. řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009, považují se úkony, jimiž povinný s tímto majetkem nakládal za trvání exekuce, za platné.‘ A tento případ nastal v exekučním řízení, které zahájil oprávněný J. Š. proti žalobcům jako povinným, když oprávněný byl uspokojen jinak, aniž by bylo nutno postihnout nemovitosti, které byly předmětem smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21. 7. 2009.“
Ve vztahu k odvolateli (žalobci) tvrzené neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu, že se de facto jedná o smlouvu o propadné zástavě, odvolací soud konstatoval, že žalobci si nesprávně vykládají otázku tzv. propadné zástavy. Podle odvolacího soudu se zde jedná o smlouvu uzavřenou ve smyslu §553 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“). K tvrzení žalobců, že nemovitost byla prodána za „výrazně nižší cenu, než byla tržní hodnota“ pak odvolací soud konstatoval, že „toto jejich tvrzení zůstalo neprokázáno a naopak je nutno připomenout, že žalobci projevili dne 12. 6. 2012 souhlas se sjednanou kupní cenou nemovitostí mezi vedlejším účastníkem a J. H. (která se nerealizovala) ve výši 1.336.200,55 Kč (č. l. 9 – 10 spisu), tedy ještě o zhruba 120.000,- Kč nižší, než za jakou pak vedlejší účastník nemovitosti prodal společnosti F-Financial Consulting s. r. o. smlouvou ze dne 30. 10. 2012 (č. l. 15 – 16 spisu).“ Odvolací soud dále uvedl, že považuje názor soudu prvního stupně ohledně platnosti smlouvy o půjčce ze dne 21. července 2009 za správný, jelikož „oběma stranám smlouvy tedy bylo zřejmé, jaká částka byla jako půjčka peněž poskytnuta, jakou měsíční splátkou bude splácena jistina včetně úroku a jakou částku žalobci celkem po 7 letech zaplatí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost „opírají o ust. §237, poslední věty, případně věty předposlední o. s. ř.“
Dovolatelé vymezují čtyři důvody, pro které shledávají absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21. července 2009. První důvod se týká tzv. generálního inhibitoria. Dovolatelé tvrdí, že rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, na který odkázal odvolací soud, není na tuto věc aplikovatelný; „je tomu tak proto, že v tam posuzované věci byly nemovité věci postižené generální inhibitoriem prodávány za asistence soudního exekutora, který vydal exekuční příkaz k prodeji těchto nemovitostí. V tomto případě jde o situaci, kdy na nemovitostech prokazatelně ´vázlo generální inhibitorium´ a v té době byla uzavřena předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva…“
Druhým důvodem neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21. července 2009, je, že smlouva má mít charakter tzv. „propadné zástavy“. Není správný závěr odvolacího soudu spočívající v tom, je v pořádku, když „je ponecháno zcela na libovůli věřitele, tj. vedlejšího účastníka, jakým způsobem s nemovitostmi naloží bez ohledu na to, v jaké výši je dluh ke dni prodeje předmětných nemovitostí.“ Odvolací soud nemůže stavět na pozdějším jednání dovolatelů, když souhlasili s prodejem za určitou cenu, jelikož zmiňovaná absence způsobuje absolutní neplatnost smlouvy s účinky ex tunc . Dovolatelé v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 3765/2012, který se týká problematiky tzv. propadné zástavy.
Třetím důvodem neplatnosti předmětné smlouvy je podle dovolatelů neplatné sjednání úroku z půjčky. Dovolatelé poukazují na to, že v čl. III, bodu I smlouvy o půjčce je uvedena výše měsíční splátky, která měla činit 18.585,- Kč. Bod 2. čl. III upravil délku splácení půjčky na 82 měsíců. Součinem hodnot v uvedených v těchto bodech má být dosažena částka 1.561.140,- Kč. V čl. IV. bodu 1 je sjednána úroková sazba ve výši 2,5 % měsíčně z poskytnuté půjčky, což představuje 16.250,- Kč měsíčně. Při dohodnuté době splácení v délce 82 měsíců by tak celková částka činila 1.365.000,- Kč. Podle dovolatelů tento rozdíl nebyl zástupce věřitele schopen vysvětlit. Odkaz na to, že notář učinil chybu při písemném vyhotovení smlouvy, chápou dovolatelé jako účelový a nesmyslný; tato „nepřesnost“ způsobuje rozdíl ve výši cca 0,5 mil. Kč, což bylo záměrně nastaveno věřitelem.
Čtvrtým důvodem neplatnosti smlouvy je sjednání lichevního úroku, když soud prvního stupně „vůbec nezohlednil právní ujednání o výši úrokové sazby nikoli z dlužné částky, jak bývá běžné, ale z poskytnuté jistiny, což v konečném důsledku představuje zaplacení částky přesahující trojnásobek půjčky“ , přičemž odvolací soud se uvedenou námitkou vůbec nezabýval.
Mimo tyto důvody neplatnosti se dovolatelé pozastavili nad tím, že soud prvního stupně „zcela nepochopitelným způsobem dospěl k závěru o dobré víře žalované při nabytí předmětných nemovitostí, aniž by se blíže zabýval tvrzeními žalobců a také judikaturou, která se zabývá střetem vlastnického práva a dobré víry nabyvatele, je-li tato prokázána.“ V další části dovolání dovolatelé pak zpochybňují dobrou víru nabyvatele (žalovaného).
Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví podané žalobě, případně, aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se písemně vyjádřila vedlejší účastnice na straně žalovaného, která má za to, že dovolatelé sice v dovolání vymezili, v čem spatřují nesprávné posouzení věci, nicméně neuvedli žádný relevantní odkaz na rozhodovací praxi dovolacího soudu, s níž by závěry odvolacího soudu byly v nesouladu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu odmítl, jelikož dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelé uvedli ve vztahu k přípustnosti svého dovolání, že ji „opírají o ust. §237, poslední věty, případně věty předposlední o. s. ř.“ , tedy přípustnost dovolání shledávají v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich názoru spočívá na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. která má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu platí, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1225/2014). Dovolatelé v podaném dovolání nevymezili, jaká vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Argumentace dovolatelů míří k právním závěrům (a částečně skutkovým zjištěním) soudu prvního stupně a odvolacího soudu, týkajícím se platnosti smluv (smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21. července 2009, resp. smlouvy o půjčce ze stejného dne). Na několika místech dovolatelé odkazují na judikaturu dovolacího soudu (např. ve vztahu k rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, na nějž v napadeném rozsudku odkázal odvolací soud, a jehož relevanci dovolatelé odmítají, či ve vztahu k dnes již překonané judikatuře dovolacího soudu týkající se problematiky „nemo plus iuris“). Dovolatelé ovšem na žádném místě nevymezili, v čem se má dovolací soud odchýlit od naznačených právních otázek. Dovolateli vymezené hledisko přípustnosti spočívající v požadavku, aby dovolací soud vyřešenou právní otázku posoudil jinak, tj. aby se dovolací soud odchýlil od své rozhodovací praxe, tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Ve vztahu k druhému hledisku přípustnosti dovolání vymezenému dovolateli, tedy v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, z dovolání opět nevyplývá, že by právní otázky nastíněné v dovolání byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, ani to dovolateli není nikde výslovně tvrzeno. Argumentace dovolatelů je tak jako tak pouze právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož dovolatelé na několika místech odkazují na judikaturu dovolacího soudu (i překonanou, viz výše), Nejvyšší soud se níže věnoval i hledisku přípustnosti dovolání spočívajícím v odchýlení se odvolacím soudem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k prvému dovolateli vymezenému důvodu, pro který spatřují neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21. července 2009, tj. k otázce generálního inhabitoria, Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008. Dovolatelé tvrdili, že pro tento případ není zmiňovaný rozsudek velkého senátu relevantní, protože v posuzovaném případě byly „věci postižené generálním inhibitoriem prodávány za asistence soudního exekutora“ , na rozdíl od tohoto případu. Tento názor dovolatelů je ovšem třeba odmítnout. Z předmětného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že jeho účelem bylo sjednocení judikatury týkající se tzv. generálního inhibitoria ve smyslu §44 odst. 7 exekučního řádu, konkrétně situace, kdy povinný nesmí nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí, a přesto takový úkon učiní. Nejvyšší soud v rozhodnutí vysvětlil, že „důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu povinného pro porušení generálního inhibitoria (předjímaný ustanovením §44 odst. 7 exekučního řádu) se neprosazuje doručením usnesení o zahájení exekuce povinnému bez dalšího ..., nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení.“ Stejně jako je zřejmé, že by sankcí absolutní neplatnosti neměly být postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízení exkuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci, také platí, že „není žádného důvodu pojit s příslušným úkonem povinného, porušujícím v době, kdy byl učiněn, generální inhibitorium, sankci absolutní neplatnosti i poté, co po pravomocném nařízení exekuce proběhne exekuce (v závislosti na podobě exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem) úspěšně (vymožením pohledávky oprávněného) způsobem nepostihujícím majetek, jehož se předmětný právní úkon týkal...“ Velký senát Nejvyššího soudu ve zmiňovaném rozsudku, dospěl k závěru, že tzv. generální inhibitorium slouží (v mezích zahájeného exekučního řízení) k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů a uplatní se tedy jen při prosazování této ochrany (je-li porušením zákazu zmařen účel exekuce na úkor osob zákazem chráněných). Z citovaného rozsudku je zřejmé, že v něm vymezené pravidlo platí obecně, tj. nikoli pouze ve vztahu k situaci, kdy byl majetek prodáván za asistence soudního exekutora. Interpretace předložená dovolateli v této otázce není tedy relevantní a prostřednictvím uvedené argumentace se nepodařilo založit přípustnost jejich dovolání.
Nedůvodná je rovněž argumentace, že předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva má povahu tzv. „propadné zástavy“. K otázce tzv. „propadné zástavy“ existuje komplexní a obsáhlá judikatura dovolacího soudu. Na tomto místě lze připomenout zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, v jehož intencích odvolací soud postupoval, hodnotil-li mj. i to, zdali ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva byla obsažena rozvazovací podmínka, na základě které vlastnické právo přechází zpět na prodávajícího při splnění závazku dlužníka, a zdali je ve smlouvě obsaženo ujednání o tom, jakým způsobem má být postupováno v případě nesplnění závazku dlužníka. Odvolací soud (resp. již soud prvního stupně) dovodil, že smlouva obsahuje veškeré náležitosti a „skutečnost, že možnost výběru kupujícího a způsobu prodeje je ponechána pouze prodávajícímu, nemůže způsobit neplatnost smlouvy.“ Dovolatelé reagují s tvrzením, že odvolací soud pochybil, tvrdil-li, že „je ponecháno zcela na libovůli věřitele, tj. vedlejšího účastníka, jakým způsobem s nemovitostmi naloží bez ohledu na to, v jaké výši je dluh ke dni prodeje předmětných nemovitostí.“ Podle argumentace dovolatelů by tak zřejmě odvolací soud měl – jako další obligatorní náležitost smlouvy o zajišťovacím převodu práva – posuzovat, zda obsahuje i ujednání o tom, jak má věřitel naložit s předmětem zajištění při výši dluhu do určité výše, resp. při překročení této určité výše. Takový požadavek ovšem nevyplývá ani z příslušných ustanovení zákona, ani z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této souvislosti je tedy třeba odmítnout i tvrzení dovolatelů, že odvolací soud neměl brát v potaz to, že žalobci souhlasili s prodejem za nižší cenu (který se však nakonec neuskutečnil), než za kolik byly nakonec předmětné nemovitosti prodány vedlejším účastníkem, jelikož podle tvrzení dovolatelů smlouva byla od počátku neplatná. Tato argumentace je ovšem postavena na předpokladu, že uvedená smlouva o zajišťovacím převodu práva byla neplatná, což - jak bylo vyloženo shora – závěr nesprávný.
Další předpoklad přípustnosti dovolání spatřují dovolatelé v neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva s argumentací, že tato smlouva je (jako akcesorická smlouva) neplatná pro neplatnost sjednání úroku z půjčky (ve smlouvě o půjčce uzavřené mezi stejnými stranami). Této otázce se obsáhle věnoval soud prvního stupně i soud odvolací, přičemž oba soudy vysvětlily, proč shledávají ujednání o výši úroku z půjčky za určité a srozumitelné. Mimo to lze doplnit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i s pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. 26 Odo 1231/2006), přičemž platí, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014].
Ve vztahu k čtvrtému dovolateli vymezenému důvodu, tj. k tvrzení, že smlouva o půjčce byla smlouvou lichevní, Nejvyšší soud uvádí, že i této otázce se obsáhle věnovaly soud prvního stupně a soud odvolací. Dovolatelé zde opět odkazují k otázce, které byla věnována pozornost výše, tj. k otázce smluvních ujednání o výši úroku. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že i kdyby bylo skutečností to, co uvádí dovolatelé (což ovšem bylo vyvráceno výše), že žalovaní měli v konečném důsledku zaplatit „částku přesahující trojnásobek půjčky“ , toto tvrzení nemůže obstát ve vztahu k neplatnosti dané u lichevních smluv. I kdyby totiž výše úroků představovala v celku trojnásobek jistiny, tak ve vztahu k době , na kterou byla půjčka sjednána, tj. cca 7 let, pak roční výše takového úroku je stále hluboko pod výší, která by mohla být za určitých okolností chápána podle rozhodovací praxe dovolacího soudu jako „lichevní“. Ani v tomto případě se tak odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nad rámec výše vymezených důvodů, z nichž dovolatelé vyvozovali neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne 21. července 2009, dovolatelé vytkli soudu prvnímu stupně, že „zcela nepochopitelným způsobem dospěl k závěru o dobré víře žalované při nabytí předmětných nemovitostí.“ Dovolatelé pak odkazují na již překonanou judikaturu dovolacího soudu, podle které platilo, že podle českého právního řádu platného do 31. prosince 2013 nemohlo – vyjma zákonem stanovených způsobů – dojít k právnímu následku, že by oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka. Ačkoli se tato argumentace dovolatelů nevztahuje k dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud k ní ve stručnosti připomíná, že dovolateli zmiňovaná praxe dovolacího soudu byla překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v jehož důsledku došlo k souladu s judikaturou Ústavního soudu v řešení problematiky „nemo plus iuris.“
Lze tedy uzavřít, že prostřednictvím shora vyložené argumentace se dovolatelům nepodařilo založit přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že vedlejší účastnici, která se k dovolání písemně vyjádřila, nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť její písemné vyjádření bylo pouze obecnou formulací o tom, že závěry odvolacího soudu byly v souladu s rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by se blíže věnovala konkrétním argumentům vzneseným dovolateli, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích vedlejší účastnice v souvislosti s jejím zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu