ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1768.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1768/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. M. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 567 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 387/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2016, č. j. 72 Co 492/2015-48, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako postoupené pohledávky na náhradu škody, představované podle žalobce ušlým ziskem (běžným úrokem) ze složené peněžité záruky v trestním řízení vedeném proti žalobci jako obviněnému u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005, když nynější žalobce byl soudem zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, ze kterého byl obviněn, není trestným činem. V průběhu trestního řízení byl přitom žalobce vzat do vazby, ze které byl propuštěn až po složení peněžité záruky 1 800 000 Kč, kterou za žalobce složil Ing. J. B. dne 24. 11. 1997 a která jmenovanému byla vrácena dne 10. 1. 2000. Žalobce se přímo v žalobě dovolal místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 „podle §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ke skutečnostem zakládajícím nárok na náhradu škody došlo trestním stíháním žalobce…, přičemž ve věci rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze se sídlem Náměstí Hrdinů 1300, Praha 4. Vrchní soud v Praze se tedy podílel, jako orgán činný v trestním řízení, na způsobené škodě…“
Usnesením ze dne 9. 3. 2016, č. j. 72 Co 492/2015-48, Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který vyslovil svoji místní nepříslušnost, a změnil jej jen tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. Odvolací soud rozhodl o postoupení věci podle sídla organizační složky jednající za žalovaný stát, neboť v daném případě sice byly splněny podmínky pro volbu soudu na výběr daného podle §87 písm. b) o. s. ř., avšak žalobcem vybraný Obvodní soud pro Prahu 4 není k řízení místně příslušný, přičemž odvolací soud odkázal na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, v němž poukázal na skutečnosti uvedené již v žalobě. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se podle žalobce v rozporu se zákonem odchyluje od dřívějšího názoru publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dovolání jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení otázky procesního práva, jak ji vyřešil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ), v němž se dovolací soud odklonil od dříve přijatých závěrů vyjádřených v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 8 Co 39/2010 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 117/2011). Podle dovolatele by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, jaké skutečnosti v řízení o náhradu škody představované ušlým ziskem ze složené peněžité záruky zakládají místní příslušnost soudu na výběr daného ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř.
Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na nalus.usoud.cz).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č.j. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
Žalobce v žalobě (viz shora uvedená citace) ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. neuvedl žádnou skutečnost vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, tj. odpovědnostní titul, vznik škody nebo příčinnou souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou, která by mohla založit místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. V obvodu tohoto soudu nebylo ani vydáno rozhodnutí o zahájení trestního stíhání či vzetí do vazby jako odpovědnostní titul, ani zde poškozenému neucházel zisk, ani z uvedených skutečností bez dalšího nevyplývá příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a tvrzenou škodou.
Nadto, jak vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, „i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní §87 písm. b)], je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě samém‘, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení §85 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [nyní §87 písm. b)], aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení.“
Byť uvedený závěr vyslovil Nejvyšší soud v řízení o náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, požadavek hospodárnějšího, rychlejšího a účinnějšího řízení ve vazbě na těžiště dokazování musí být nepochybně splněn i v ostatních případech.
Těžiště dokazování v případě škody představované ušlým ziskem ze složené peněžité záruky nijak nevázne k místu, kde odvolací (stížnostní) soud rozhodoval o opravných prostředcích podaných v trestním řízení, ať už při rozhodování ve věci samé či při rozhodování o vazbě.
Pokud jde o námitky dovolatele proti závěrům vyplývajícím z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, k těmto se již opakovaně vyjádřil i Ústavní soud ve svých usneseních ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2270/16, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2248/16.
Z uvedeného vyplývá, že vyřešení otázky procesního práva v napadeném rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu