ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1814.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1814/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) B. Z. , a b) MUDr. D. Z. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 327 108 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 19/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016, č. j. 44 Co 13/2015-53, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali každý zaplacení částky 163 554 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, vzniklé v důsledku průtahů v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 12/2000 nárůstem úroků z prodlení, které jim bylo uloženo zaplatit.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, č. j. 44 Co 13/2015-53, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobní návrh obou žalobců a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, když sice v posuzovaném řízení shledal nesprávný úřední postup spočívající v tom, že řízení nebylo skončeno v přiměřené lhůtě, naznal však, že vznik tvrzené škody na straně žalobců není v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem, protože povinnost k platbě úroků z prodlení je dána zákonem.
Odvolací soud se ztotožnil s těmito závěry ohledně nedostatku příčinné souvislosti, když „nárůst úroků z prodlení, které byli žalobci zavázáni zaplatit, nebyl důsledkem nepřiměřené délky řízení, ale důsledkem prodlení žalobců splnit svou povinnost ze závazku řádně a včas, soudní řízení jejich povinnost plnit nekonstituovalo, ale deklarovalo a žalobcům nic nebránilo, bez ohledu na probíhající soudní řízení, svou povinnost ze závazku splnit kdykoli dříve než řízení dospělo ke svému konci, vznik a výše úroků z prodlení tak byly zcela v rukou žalobců.“
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobci spatřují přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na dovolacím soudem vyřešené právní otázce, která však má být posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí ve věci samé záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, zdali je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, ve kterém se rozhodovalo o peněžitém nároku (s úroky z prodlení z dlužné částky) uplatněným proti dovolatelům, a úroky z prodlení z žalované částky, které narůstaly po dobu předmětného řízení. Dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není přípustné, neboť vyřešení uvedené otázky v napadeném rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Základním předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je krom nesprávného úředního postupu a vzniku škody též příčinná souvislost mezi pochybením orgánu veřejné moci a újmou vzniklou na straně osoby, do jejíž majetkové sféry bylo tímto způsobem zasaženo. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce. Povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením §517 odst. 1 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Tvrdí-li tedy žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Povinnost platit úroky z prodlení je zákonnou povinností a nikoliv následek nesprávného úředního postupu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, usnesení bylo napadeno ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost).
Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání neshledává ani důvod pro jiné řešení této otázky postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou může být jen ta okolnost, bez níž by škodný následek nevznikl. K prodlení dlužníka dochází uplynutím doby splatnosti, jež se řídí hmotným právem. Tvrdí-li tudíž žalobce (domnělý poškozený), že utrpěl majetkovou újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované částky též úroky z prodlení, je příčinu vzniku této újmy nutno spatřovat již ve skutečnosti, že ze strany žalobce (dlužníka) nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, nikoliv snad v nesprávném úředním postupu soudu. Subjektivní přesvědčení dlužníka o nedůvodnosti věřitelem uplatňované pohledávky (jež se ukázalo být nesprávným) na daném závěru nic nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3281/2011). Z uvedeného vyplývá, že závěr soudů o nedostatku příčinné souvislosti byl v daném případě již výsledkem jejího právního posouzení na základě skutkových tvrzení žalobců, ke kterým tak nebylo třeba provádět dokazování. Ostatně dovolací soud by skutková zjištění ani přezkoumávat nemohl (srov. §241 odst. 1 a 6 o. s. ř.).
K možnému odklonu od ustálené rozhodovací praxe nemohou Nejvyšší soud vést ani dovolateli označená rozhodnutí Ústavního soudu, neboť po skutkové i právní stránce s nyní projednávanou věcí přímo nesouvisí. Ve věci posuzované nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 1667/12, šlo o odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, kdy stěžovatelka neplatila smluvní pokutu na základě pravomocného soudního rozhodnutí, následně zrušeného pro nezákonnost, v němž bylo realizováno zákonné moderační právo soudu ve vztahu k výši smluvní pokuty. Na rozdíl od nyní projednávané věci tak bylo nezákonným soudním rozhodnutím konstitutivně zasaženo do právního vztahu stěžovatelky. Ve věci posuzované nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13 (dovolateli označené rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2551/14 nebylo dohledáno), se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena trestním stíhání a jeho nepřiměřenou délkou. Konečně ve věci posuzované nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, šlo o náhradu škody a nemajetkové újmy, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, kdy škoda byla představována zvýšenými náklady řízení a zvýšením částky vypořádacího podílu, přičemž zamítavé rozhodnutí soudů ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody, vycházející z konstantní judikatury, nebylo Ústavním soudem zpochybněno (nehledě na zcela mimořádné okolnosti případu i ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy). V nyní projednávané věci se dovolatelé přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu nedomáhali.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani případné vady řízení, neboť podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad v posuzované věci naplnění není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu