ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1861.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1861/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce A. Ž. , zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Jiráskovo nám. 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 10/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 29 Co 184/2013-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu na právu na účinný prostředek nápravy garantované článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů moci výkonné v souvislosti s tvrzeným porušením zákonných povinností podle ustanovení §2 odst. 3 a 4 trestního řádu a §2 odst. 2 a §24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství postupem státního zástupce při výkonu dohledu podle §12d odst. 1 citovaného zákona, jenž byl uzavřen vyrozuměním ze dne 22. června 2011. V tomto vyrozumění je podle žalobce zachycen nesprávný úřední postup při vyřízení jím podaného trestního oznámení o podezření z trestné činnosti označené státní zástupkyně, které se tato státní zástupkyně měla dopustit tím, že žalobce nepropustila z vazby po 1. lednu 2002, i když tato vazba byla soudem prodloužena pouze do 31. prosince 2001, a nadále ho nezákonně ve vazbě držela až do února 2002, kdy soud rozhodl o prodloužení vazby. Žalobce se tak stal obětí trestného činu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. ledna 2013, č.j. 15 C 10/2012-63, žalobu zamítl. Soud prvního stupně posoudil žalobu jako žalobu na náhradu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Vyšel z toho, že nesprávný úřední postup, za který požaduje odškodnění, žalobce spatřuje v nesprávném postupu Městského státního zastupitelství v Praze, které v osobě Mgr. H. podle jeho názoru krylo trestný čin omezování jeho osobní svobody ze strany JUDr. J. B.. Tento nesprávný úřední postup má být nakonec shrnut a zachycen ve vyrozumění Městského státního zastupitelství ze dne 22. června 2011. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce se zejména s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice ze dne 30. září 2010, domáhá přezkumu celého řízení ohledně jeho oznámení, spočívajícího v jeho nezákonném pobytu ve vazbě. K věcnému přezkumu postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení nebo jejich rozhodnutí v původním předmětném řízení však nemá soud (v daném řízení) pravomoc, kterou mají pouze příslušné orgány v řízení na vertikální úrovni v rámci opravných prostředků, které jsou účastníkům k dispozici.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 29 Co 184/2013-185, výrokem I. zamítl návrh žalobce na přerušení řízení, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že podstatou žaloby není nárok ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, nýbrž snaha žalobce domoci se (nepřípustně) přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení v řízení občanskoprávním. Odvolací soud vysvětlil, že vzhledem k neexistenci protiprávního postupu je zřejmé, že odpovědnost státu, ať založená OdpŠk či komunitárním právem, dána není. Městský soud rovněž zamítl návrh na přerušení řízení, neboť nevyvstala potřeba požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce (jak navrhoval žalobce), přičemž odvolací soud vysvětlil, jaké důvody ho k zamítnutí tohoto návrhy vedly.
Žalobce (dále též „dovolatel“) podal nejprve sám dne 16. ledna 2016 dovolání následně doplněné podáním svého advokáta.
Dovolatel v dovolání uvedl, že dovolání podává proti rozsudku Městského soudu jako celku, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř. Poukazuje na již citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Ž. proti České republice ze dne 30. září 2010, v němž se konstatuje, že vazba v období od 1. ledna do 10. února 2002 konstituovala porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy a také byl porušen čl. 5 odst. 4 a 5 Úmluvy. Žalobce sám spatřuje v tomto nezákonném omezení v pohybu na svobodě naplnění skutkové podstaty trestného činu, kterého se měla dopustit příslušná státní zástupkyně. Domnívá se, že citovaný rozsudek ESLP v jeho věci je třeba vykládat v kontextu Lisabonské smlouvy, včetně připojeného prohlášení č. 17 o přednosti práva tak, že se jedná o obecnou právní zásadu Unie a že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Domnívá se proto nadále, že je třeba předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku. Za nesprávné považuje právní posouzení jeho žaloby soudy obou stupňů jako žaloby na přezkum postupu orgánů činných v trestním řízení v řízení občanskoprávním, aniž by poukázal na konkrétní právní předpis, který by tento závěr zdůvodnil. S poukazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu dovozuje, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury. Dovolatel zdůraznil, že se ve věci nedomáhal přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, ale náhrady za újmu způsobenou mu Českou republikou porušením unijního práva. Odvolací soud se také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí 28 Cdo 2927/2010), když dospěl k závěru, že v posuzované věci nejde o odpovědnost státu podle OdpŠk, když došlo k porušení unijního práva a soudy se také nevypořádaly s jeho tvrzeními ohledně újmy způsobené mu českými orgány porušením unijního práva. Proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve přerušil řízení a požádal Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce a následně aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „ regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel v něm totiž v podstatě jen opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem, prvního stupně a odvolacím soudem a neformuluje žádnou jednoznačnou právní otázku. Jeho zdůvodnění zejména nesměřuje proti závěru odvolacího soudu, že vzhledem k neexistenci protiprávního postupu není dána odpovědnost státu ať založená zákonem č. 82/1998 Sb. či komunitárním právem , ale staví na vlastní skutkové verzi, když je žalobce i nadále přesvědčen o protiprávním postupu a trestné činnosti ze strany státního zastupitelství. Zpochybňuje tak právní posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek a uplatňuje (posouzeno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o.s.ř.) tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o.s.ř. K tomu dovolací soud jen dodává, že žalobce se při argumentaci týkající se dovozované trestné činnosti označené státní zástupkyně odvolává na odůvodnění rozsudku ESLP, které však k tomuto závěru nedává žádný podklad, když pouze konstatuje, že došlo k porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy tím, že stěžovatelova vazba od 1. ledna do 10. února 2002 neměla „zákonný“ podklad ve smyslu tohoto ustanovení . Ani z vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 22. června 2011 nelze vysledovat známky takové trestné činnosti.
Konečně dovolatelem v dovolání požadované přerušení řízení a předložení věci Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce, není důvodné, neboť řešení jim formulovaných předběžných otázek nebylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující).
Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu