ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1954.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1954/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně O. H. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 186/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 29 Co 4/2016-47, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhá zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku trestního stíhání jejího druha, M. P., které neskončilo odsuzujícím rozsudkem a které bylo vedeno u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2005. Žalobkyně se v řízení dovolávala místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť v trestním řízení vedeném proti jejímu druhovi rozhodoval jako odvolací soud Vrchní soud v Praze, se sídlem v Praze 4, náměstí Hrdinů 1300.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 11. 2015, č. j. 42 C 186/2015-31, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně při vyslovení místní nepříslušnosti postupoval správně, neboť místně příslušným nemůže být soud, v jehož obvodu proběhla pouze „část soudní fáze zahájeného trestního stíhání“.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka práva žalobce zvolit si místně příslušný soud podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když odvolací soud zohlednil, že možnost výběru místně příslušného soudu je z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení v prvním stupni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 2237/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1648/2016). Je tomu tak z důvodu, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně; je hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo „na místě samém“, tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). S argumentací žalobkyně, která v dovolání odkazovala na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2010, uveřejněné pod číslem 117/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud již vypořádal v usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014.
Nejvyšší soud tak nevyhověl požadavku žalobkyně, aby dovoláním nastolenou otázku vyřešil jinak, když neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury, aprobované nadto výše citovaným rozhodnutím Ústavního soudu, odchýlit.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu