ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1985.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1985/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného Mgr. Ing. Bohumilem Kaduchem, advokátem, se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 2194/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 195/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, č. j. 11 Co 385/2015-349, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením odvolací soud k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně, který zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení právního zástupce pro překážku věci rozhodnuté. Odvolací soud vyšel z toho, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 4. 2013, č. j. 22 C 195/2012-25, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 11 Co 319/2013-63, které nabylo právní moci dne 20. 1. 2014, byl mj. zamítnut návrh žalobce, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce, a to z důvodů, že žalobce neprokázal svá tvrzení o neutěšených sociálních poměrech, žalobce byl vlastníkem rodinného domu a převodem majetku na osoby sobě blízké navozuje dojem nemajetnosti, závazky vůči státu za trestní řízení a vůči poškozeným z tohoto řízení, popř. související s jeho podnikatelskou činnosti, vznikly žalobci důsledkem jeho dřívějšího chování a nemohou odůvodnit úlevu od poplatkové povinnosti a že v části požadované náhrady nemajetkové újmy jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Podle odvolacího soudu žalobce svou novou žádost odůvodnil poukazem na skutečnost, že se od roku 2013 rapidně zhoršila jeho situace, že v jiných soudních sporech mu bylo poskytnuto bezplatné právní zastoupení, že již nepobírá žádné dávky v nezaměstnanosti, ze sociálního příspěvku na bydlení hradí náklady elektřiny a splátky úvěru, manželka splácí exekuci ve výši 700 000 Kč a že v rámci jeho předcházející žádosti byly nesprávně posouzeny jeho aktivity inzerované na webových stránkách. Po zkonstatování žalobcem dokládaných skutečností odvolací soud uzavřel, že v poměrech žalobce, z nichž soudy vycházely při svém původním zamítavém rozhodnutí o ustanovení zástupce, nedošlo k žádným změnám. Stále platí, že si žalobce svou nepříznivou majetkovou situaci způsobil částečně sám, když převedl majetek na osoby blízké, přičemž k převodu došlo právě v letech 2011 a 2012, kdy již žalobce u soudu prvního stupně podal žalobu ve věci sp. zn. 17 C 134/2011, v níž též žádal o osvobození od soudních poplatků, a to za situace, kdy měl již značné dluhy. Je zde důvodné podezření, že jeho záměry nebyly přinejmenším poctivé. Došlo-li tedy k takovému převodu majetku a žalobce v soudních řízeních uplatňuje právě svou nemajetnost jako důvod pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ačkoli v odvolání a jeho doplnění zdůrazňuje, že sdružení Ranč Solný potok provozuje svou činnost z části „v nemovitosti žalobce“ a na jeho „rodinné farmě“, nelze takovým žádostem pro zcela zjevný záměr sledující získání neoprávněné výhody vyhovět. Žalobce tíží tytéž dluhy, jejichž výše samozřejmě s postupem času narůstá, nicméně stále platí, že vznikly v důsledku jeho předchozího jednání a odpovědnost za žalobcovu přinejmenším neuváženost nelze přenášet na stát. Již v době předchozího rozhodování žalobce nepobíral dávky v nezaměstnanosti a jeho syn pobíral příspěvek na bydlení, z čehož podle odvolacího soudu plyne, že ani v oblasti poskytování sociálních dávek nedošlo k žádným změnám. Žalobce má stále přerušeno živnostenské podnikání, a to i pokud jde o nově získané živnostenské oprávnění k provozování autoškoly, a ačkoliv tvrdí, že nepodniká, své služby stále inzeruje, takže jeho tvrzení o nepodnikání se jeví jako nevěrohodná. Neměnný zůstává i závěr o částečně zjevně bezúspěšném uplatňování práva. Vykonává-li pak žalobce činnost ve výše uvedeném zájmovém sdružení bezplatně, jde jen o jeho vlastní rozhodnutí. Nad rámec uvedeného odvolací soud odůvodnil i svůj závěr, že ustanovení zástupce pro ochranu zájmů žalobce není třeba. Ze skutečnosti, že v řízeních vedených před jinými soudy byl žalobci ustanoven zástupce, nelze dovozovat potřebu ochrany zájmů žalobce v projednávané věci, neboť posouzení naplnění účelu zastoupení je vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo. Odvolací soud rovněž odůvodnil, proč není porušením zásady rovnosti účastníků, zamítne-li soud žádost o ustanovení zástupce účastníku, u něhož nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř., jen proto, že žalovaným účastníkem řízení je stát. Protože po pravomocném zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce nedošlo ke změně v okolnostech rozhodných pro ustanovení zástupce (poměřováno stavem v době prvního rozhodnutí a stavem v době rozhodování o další žádosti), vytváří toto rozhodnutí podle odvolacího soudu překážku věci pravomocně rozhodnuté, která je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož procesním důsledkem je zastavení řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce, zastoupený advokátem, včasné dovolání, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí je ve smyslu §237 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 99/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), podle které je soud usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a a §167 odst. 2 o. s. ř.). Uvedený závěr se vztahuje i na rozhodování soudu o žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení podle §30 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1358/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015).
Ani na podkladě dovolatelem uváděné argumentace Nejvyšší soud neshledává důvod se od své ustálené rozhodovací praxe odchylovat postupem podle §20 zákona o soudech a soudcích. Důvodem pro takový odklon nemohou být ani dovolatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, která vycházejí z jiných okolností (východisko při rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce spočívalo v tom, že žadatel – žalobce dříve zapůjčil vysokou částku žalované straně) a míjejí se s nyní projednávanou věcí. V nálezu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 659/12, ani v nálezu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 2557/13, se Ústavní soud otázkou překážky věci pravomocně rozhodnuté při rozhodování o žádosti účastníka o ustanovení zástupce vůbec nezabýval. V nyní posuzované věci rozhodnutí odvolacího soudu (oproti rozhodnutím posuzovaným Ústavním soudem) vycházelo z aktuálních majetkových poměrů žalobce, kterými se odvolací soud zabýval velice podrobně, avšak neshledal změnu ve skutečnostech, které soud již ve svém předchozím pravomocném rozhodnutí považoval za relevantní pro zamítnutí žádosti. Za takovou relevantní změnu s ohledem na důvody zamítnutí předchozí žádosti neshledal skutečnost, že tytéž dluhy žalobce postupem času narůstají.
Ze shora uvedeného současně vyplývá, že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka, „zda zvýšení zadluženosti účastníka představuje změnu poměrů, která by odůvodňovala nové posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.“ Dovolatel se totiž v rozporu s citovaným R 99/2013 pouze domáhá nového právního posouzení existence dluhů, která již v původním pravomocném rozhodnutí s ohledem na další skutečnosti, u nichž žádná změna nenastala, nebyla shledána právně významnou při posouzení naplnění zákonných předpokladů pro ustanovení zástupce.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu