ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2040.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2040/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci posuzovaného O. Ch. , zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Libušinka 180, a opatrovníkem městem Vrchlabí, se sídlem ve Vrchlabí, Zámek 1, o omezení svéprávnosti , vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 12 P 257/89, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. prosince 2015, č. j. 17 Co 262/2015-392, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Trutnově (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. července 2015, č.j. 12 P 275/89 - 371, ve výroku I. omezil posuzovaného ve svéprávnosti způsobem zde uvedeným, výrokem II. ponechal posuzovanému město Vrchlabí jako opatrovníka, ve výroku III. uvedl, že tím se mění rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. dubna 1994, č.j. 12 P 275/89-105 ve výroku, kterým byl posuzovaný omezen ve způsobilosti k právním úkonům, výrokem IV. zamítl návrh posuzovaného na navrácení svéprávnosti a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že řízení o svéprávnosti bylo zahájeno návrhem posuzovaného, kterým žádal o přezkoumání svého zdravotního stavu a zrušení „částečné nesvéprávnosti“. Opatrovník posuzovaného však měl za to, že navrácení svéprávnoti není namístě, neboť sociální fungování posuzovaného se zhoršuje, není schopen účelně hospodařit se svými finančními prostředky a sám si zajišťovat své záležitosti. Soud prvního stupně došel na základě dosavadního obsahu opatrovnického spisu, znaleckého posudku MUDr. Zuzany Ernestové, výslechu znalce a zhlédnutí posuzovaného, k závěru, že důvody pro omezení svéprávnosti posuzovaného nadále trvají. Poukázal na to, že duševní stav posuzovaného se od poslední doby rozhodování ve věci zhoršil, zjištěné duševní onemocnění není v současné době v remisi, ovládací a rozpoznávací schopnosti posuzovaného jsou aktuálně prakticky zaniklé a posuzovaný nadále nemá na svou situaci náhled.
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „odvolací soud“) k odvolání posuzovaného rozsudkem ze dne 2. prosince 2015, č. j. 17 Co 262/2015-392, rozsudek soudu prvního stupně změnil co do vymezení časových období, na které se omezení ve svéprávnosti posuzovaného vztahuje, a dále co do omezení v udělování souhlasu ke zdravotnickým úkonům, a to tak, že posuzovaného omezil v udělování souhlasu pouze k nikoli běžným zdravotnickým úkonům. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že nemůže být sporu o tom, že vzhledem k dlouhodobému zdravotnímu stavu posuzovaného jsou naplněny zákonné předpoklady pro omezení jeho svéprávnosti. Tzv. „mírnější opatření“ by zjevně nebyla dostačující s ohledem na způsob života posuzovaného, když není vyloučeno, aby se ocital v situacích, v nichž mu nebude nablízku nikdo, kdo by mu mohl přispět při jeho právním jednání nutnou pomocí či radou. Zároveň je podle krajského soudu zřejmé, že je v zájmu posuzovaného chránit jej vyslovením odpovídajícího omezení stran jednotlivých právních jednání. Krajský soud konstatoval, že okresní soud chyboval, když posuzovaného omezil v případě jakýchkoliv zdravotnických úkonů a služeb, zároveň ale shledal, že posuzovaný není způsobilý rozhodovat v záležitostech svého zdraví bez omezení. Z uvedeného důvodu jej proto omezil v souhlasu k nikoli běžným zdravotnickým úkonům.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen posuzovanému dne 22. prosince 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dne 30. prosince 2015 včasné vlastnoručně podané dovolání doplněné podáním ze dne 7. dubna 2016 sepsaným soudem ustanoveným advokátem. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na přezkumu otázky, zda v daném případě byly pro omezení svéprávnosti skutečně dány dostatečné důvody, přičemž soudy postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které dovolací soud ve svých rozhodnutích odkazuje, například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010. Dovolatel namítá, že krajský soud vůbec nehodnotil předpoklady pro omezení způsobilosti k právním úkonům a vyšel z předpokladu, že o tom nemůže být v daném případě sporu. V soudních řízeních nebyly podle názoru dovolatele dostatečně zjišťovány osobní poměry posuzovaného, soudy ani neuvedly, co ohrožuje zachování plné svéprávnosti u posuzovaného, ani se nezabývaly otázkou uplatnění mírnějších prostředků. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví posuzovaný svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání přiléhavým.
Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že jím vymezená otázka nebyla dovolacím soudem dostatečně řešena nebo byla vyřešena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010. Dovolací soud nicméně shledal, že zásady uvedené v citovaném rozsudku či nálezu Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I ÚS 557/09, nebyly ze strany odvolacího soudu nijak porušeny. Odvolací soud se v souladu s těmito rozhodnutími a s ustálenou judikaturou (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 či rozsudkem ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014) zabýval možným využitím mírnějších opatření, stejně tak uvedl, že omezení posuzovaného způsobem uvedeným ve výroku je v jeho zájmu. Konstatoval, že neomezením posuzovaného ve svéprávnosti by mohlo dojít ke zneužití jeho stavu třetími osobami. Omezení je tedy ve prospěch posuzovaného. Zároveň nelze souhlasit s názorem dovolatele, že jediným důkazem, ze kterého soudy vycházely, byl pouze znalecký posudek, neboť soud prvního stupně vycházel taktéž ze zhlédnutí posuzovaného, výslechu znalce a odvolací soud doplnil dokazování také zprávou z Domova pro seniory ve Vrchlabí, ve kterém posuzovaný dlouhodobě pobývá.
Výtky dovolatele dovozující, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, tudíž nejsou v souzeném případě přiléhavé. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu