ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2094.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2094/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 200/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016, č. j. 70 Co 458/2015-168, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se podanou žalobou domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 600.000,-Kč, způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 274/96 (dále též „původní řízení“).
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2015, čj. 20 C 200/2011-132, ve výroku o věci samé ohledně částky 182.083,50 Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 182.083,50 Kč, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též „OdpŠk“]. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že délka původního řízení přesáhla celkem 20 let. Za této situace dovodil podle §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk., že žalobci náleží za nepřiměřenou délku původního řízení přiměřené zadostiučinění v penězích za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 182.083,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání proti výroku I. o věci samé v části, ve které byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Dovolatel v dovolání namítá, že odvolací soud nikterak neodůvodnil, proč nevyhověl jeho požadavku na zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouhého původního kompenzačního řízení.
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že je-li samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek tehdy, navrhne-li zvýšení odškodnění z tohoto důvodu žalobce [srov. část VI. stanovení výše zadostiučinění ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále „R 58/2011“ nebo např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, a ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, případně usnesení téhož soudu ze dne 3. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1321/2012; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ], které vycházejí z nálezů Ústavního soudu ze dne 21. června 2011, sp. zn. I. ÚS 562/11, a ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k návrhu žalobce zvýšil základní částku odškodnění za jeden rok na samou horní hranici ve výši 20.000,- Kč za rok v souladu s částí VI. obsaženou v R 58/2011. Uvedená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel namítá 2), že by dovolacím soudem vyřešená právní otázka, do kdy má být uplatněn nárok na zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, měla být posouzena jinak.
Dovolací soud je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva soudu podle podmínek stanovených v §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí o věci určující význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009).
Přípustnost dovolání nemohla založit ani tato námitka, neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud uvedenou právní otázku neřešil.
Dovolatel namítá 3), že odvolací soud přičetl jednání žalobce v rámci původního řízení stiženého průtahy řízení dvakrát v rozporu s R 58/2011.
Podle části IV. R 58/2011 při posuzování kritéria složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) musí být uvažována i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích, atd.). Jednotlivé důvody složitosti věci je na místě vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání. Při posuzování kritéria chování účastníka (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení. Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 ).
Odvolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda došlo v původním řízení k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a na základě vyčerpávajícího výčtu skutkových okolností, rozhodných pro posouzení této otázky, dospěl k závěru, že původní řízení nebylo poznamenáno žádnými obdobími bezdůvodné nečinnosti soudu (průtahy řízení). Za této situace však nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr – jak to činí dovolatel – že „řízení o žalobě nebylo samo o sobě skutkově ani právně složité, bylo však procesně komplikováno mnoha návrhy, žádostmi a námitkami žalobce, který několikrát vznesl námitku podjatosti soudce, opakovaně požádal o delegaci věci k jinému soudu a podával opravné prostředky, což si vyžádalo opakované překládání spisu nadřízenému nebo odvolacímu, popř. dovolacímu soudu. Tato procesní složitost řízení je důvodem pro 30% snížení (základní)částky“.
Z hlediska posuzování kritéria chování účastníka (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) odvolací soud dospěl k závěru, že délka řízení byla v podstatné části důsledkem chování žalobce, jehož úkony v průběhu řízení zásadním způsobem překračovaly rámec přiměřeného a rozumného uplatňování procesních práv. Žalobcův postup v původním řízení byl výjimečně litigózní a obstrukční a ve výsledku bránil tomu, aby žaloba mohla být projednána. Tyto aktivity žalobce se nejpodstatněji podepsaly na celkové délce (původního) řízení a jsou důvodem k 50 % krácení základní částky náhrady. Tento závěr odvolacího soudu je pečlivě dokumentován zjištěným skutkovým stavem.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí z hlediska shora uvedené námitky 3) není v rozporu s ustálenou judikaturou R 58/2011 a nemůže tudíž založit přípustnost dovolání.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu