ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2115.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2115/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci posuzované P. J. , zastoupené JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Náměstí Míru 143, a opatrovníkem městem Domažlice, se sídlem v Domažlicích, Náměstí Míru 1, dále za účasti opatrovnice posuzované A. J. a za účasti opatrovníka nezletilých dětí – Městský úřad Domažlice - OSPOD, o omezení svéprávnosti , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 13 P 180/2010, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. února 2016, č. j. 10 Co 22/2016-261, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Domažlicích (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2015, č. j. 13 P 180/2010-237, zamítl návrh na zrušení omezení svéprávnosti posuzované P. J., a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že určil posuzované P. J. povinnost nahradit státu – České republice – náklady znaleckého posudku ve výši 8.107,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodování z toho, že řízení o svéprávnosti bylo zahájeno návrhem posuzované, kterým posuzovaná žádala zrušení omezení svéprávnosti. V rámci provedeného dokazování soud prvního stupně provedl důkaz zprávou psychiatra MUDr. Janáče, dále důkaz znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Michalem Hronem, výslech tohoto znalce, důkaz zprávou procesního opatrovníka o sociálním šetření a výslech posuzované. Na základě všech těchto provedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že trvalá duševní porucha omezuje posuzovanou v jednání shodným způsobem tak, jak tomu bylo v době předchozího rozhodnutí. Soud prvního stupně dále má za to, že právě s ohledem na rizikové chování posuzované, a to nejen v souvislosti s prostitucí, ale i s uvažovaným převodem družstevního bytu a nedomýšlení rizik s tím spojených, nelze v daném případě uvažovat ve vztahu k posuzované o pouhé nápomoci či jiném mírnějším opatření. Rozhodl proto v souladu se skutkovými zjištěními a znaleckým posudkem tak, jak je uvedeno ve výroku. S ohledem na skutečnost, že znalecký posudek byl zpracováván v minulosti k návrhu posuzované již opakovaně, lze spravedlivě po posuzované žádat náhradu těchto nákladů.
Krajský soud v Plzni (dále také „odvolací soud“) k odvolání posuzované rozsudkem ze dne 8. února 2016, č. j. 10 Co 22/2016-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a změnil výrok III. o nákladech placených státem tak, že se České republice náklady řízení před soudem prvního stupně nepřiznávají. Závěrem rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně v dané věci zvážil situaci posuzované a vycházel nejen ze znaleckého posudku, který zpracoval MUDr. Hron, ale i ze znaleckého posudku podaného v předchozím období, když závěry obou znalců se v tom, v jakém rozsahu by náleželo omezení svéprávnosti, neliší. Vzhledem k tomu, že se neprokázalo, že by se okolnosti, za kterých došlo k omezení svéprávnosti posuzované, změnily, pak je správná úvaha soudu prvního stupně o tom, že předpoklady pro vyhovění návrhu posuzované splněny nejsou. Odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně týkající se povinnosti posuzované nahradit státu částku 8.107,- Kč za vyhotovený znalecký posudek, protože shledal, že se nejedná o svévolné uplatňování práva, přičemž protože v řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, je základním pravidlem nepřiznání náhrady nákladů řízení a přiznání podle výsledku je výjimkou. Podle názoru odvolacího soudu nelze po posuzované spravedlivě žádat, aby platila náklady, které v daném řízení platil stát.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen posuzované dne 22. února 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dne 22. dubna 2016 včasné dovolání, ve kterém namítá, že se odvolací soud nezabýval mírnějšími prostředky a uplatněním alternativních zákonných institutů řešení situace při zachování plné svéprávnosti posuzované a poukazuje na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, dále od rozsudku ze dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013, od rozsudku ze dne 30. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1144/2013, či od nálezu Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09. Posuzovaná upozorňuje na to, že lehká mentální porucha není duševní poruchou v pravém slova smyslu a nemůže a nesmí být sama o sobě důvodem k tomu, aby byla posuzovaná zbavena možnosti projevovat v běžných životních situacích svou vůli a v souladu s ní činit právní jednání. Posuzovaná shledává diskriminační znaky v postupu soudů, když v mnoha případech jiných fyzických osob s nižším IQ nebo s omezenou schopností posoudit následky složitějších právních jednání např. v důsledku stáří není k omezení svéprávnosti přistupováno vůbec. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a III. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví posuzovaná svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání přiléhavým.
K námitce dovolatelky, že se soudy v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu nezabývaly otázkou, koho nebo co by měla ohrožovat její plná svéprávnost lze odkázat na rozsudky soudů obou stupňů, v nichž se uvádí, že omezení svéprávnosti směřuje k ochraně posuzované. Soud prvního stupně uvedl, že „ trvalá duševní porucha omezuje posuzovanou v jednání shodným způsobem tak, jak tomu bylo v době předchozího rozhodnutí “. Dále konstatoval, že právě s ohledem na rizikové chování posuzované a také nedostatečný náhled na vlastní onemocnění a s ohledem na nedomýšlení rizik spojených s uvažovaným převodem družstevního bytu nelze uvažovat ve vztahu k posuzované o pouhé nápomoci či jiných mírnějších opatřeních. Omezení svéprávnosti posuzovanou přiměřeným způsobem chrání a je tak k jejímu prospěchu a v jejím zájmu. Odvolací soud dospěl stejně jakou soud prvního stupně k závěru, že duševní choroba posuzované není jen přechodného rázu, a ztotožnil se s posouzením věci soudem prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto přezkoumatelné a nijak se neodchyluje od zásad vyložených v dovolatelkou citovaných rozsudcích.
Dovolací soud shledal, že zásady uvedené v citovaných rozsudcích či nálezu Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I ÚS 557/09, nebyly odvolacím soudem nijak porušeny. Odvolací soud i soud prvního stupně se v souladu s těmito rozhodnutími a s ustálenou judikaturou zabývaly možným využitím mírnějších opatření a charakterem duševní nemoci posuzované, zároveň svůj závěr opřely nejen o nově vytvořený znalecký posudek, ale také o výsledky ze sociálního šetření a výslechu posuzované, přičemž dospěly k tomu, že stávající soudní úprava omezení svéprávnosti je přiměřená a vhodná. V úvahu je třeba vzít také fakt, že posuzovaná podala návrh na zrušení omezení ve svéprávnosti po krátké době od zamítnutí jejího předešlého návrhu na navrácení svéprávnosti. Pouhý nesouhlas dovolatelky s rozhodnutími soudů obou stupňů nezakládá přípustnost dovolání.
Výtka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od zmiňované judikatury dovolacího soudu, není tudíž v souzeném případě přiléhavá. S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu