ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2242.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2242/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 250 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 180/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, č. j. 53 Co 217/2015-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2015, č. j. 22 C 180/2013-91, kterým byla zamítnuta dovolatelova žaloba o zaplacení částky 250 000 Kč (výrok I) a žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované na nákladech řízení částku ve výši 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Žalobou se nynější dovolatel domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 20 Nc 29/2009 v období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 spočívajícím v tom, že stát v tomto opatrovnickém řízení ani v roce 2012 věcně vůbec nekonal a jeho návrhem se vůbec nezabýval, stát nekonal tak, aby se mohl rozvíjet vztah mezi žalobcem a jeho tehdy nezletilou dcerou.
Odvolací soud se odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a dále konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 2 postupoval správně, jestliže v souladu s žalobcem vymezeným předmětem řízení zkoumal, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu jak v obecné podobě nesprávného úředního postupu (postup v rozporu s právními normami), tak i případných průtahů v řízení. Soudy obou stupňů však neshledaly, že by byly postupem opatrovnického soudu naplněny znaky nesprávného úředního postupu v jakékoli podobě. Městský soud v Praze taktéž uvedl, že se opatrovnický soud zabýval množstvím procesních návrhů předestřených neutuchající aktivitou žalobce, žádný z těchto návrhů však nesměřoval k vydání meritorního rozhodnutí.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním datovaným 24. 11. 2015, které však bylo postiženo vadou ve smyslu §241 o. s. ř. a zároveň žalobce požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2016, č. j. 22 C 180/2013- 158, byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů. Ten pak dne 30. 3. 2016 podal „doplnění dovolání žalobce“. V souladu s §241a odst. 5 o. s. ř. se k dřívějšímu podání dovolatele nepřihlíží.
Dovolatel tvrdí, že je dovolání přípustné a důvodné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud řešena a dále z důvodu, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Konkrétně dovolatel předkládá následující otázky:
1/ má odvolací soud při posuzování nesprávného úředního postupu posuzovat pouze samotnou délku řízení do doby vydání meritorního rozhodnutí nebo zda je třeba poměřovat správnost úředního postupu soudu i s ohledem na to, zda zde byly i jiné, třeba jen mezitímní či dočasné prostředky či opatření k ochraně práv účastníků, jejichž nevyužití soudem může samo o sobě znamenat právě nesprávný úřední postup?
2/ zda má dovolací soud při posuzování nesprávného úředního postupu spočívajícího v posuzované nepřiměřené délce soudního řízení přihlížet jakožto k řádně využité době pro rozhodnutí soudu i k obdobím, ve kterých byla vydána rozhodnutí, která nakonec byla v daném řízení zrušena;
3/ je při zachování požadavku na srozumitelnost a přezkoumatelnost soudních rozhodnutí přípustné, aby se odvolací soud vypořádal se zcela zásadním tvrzením žalobce o porušení jeho základního, ústavními předpisy garantovaného práva prostým konstatováním, že porušení nebylo prokázáno nebo je třeba uvést, co do jednotlivých tvrzení žalobce, proč tato prokázána nebyla a co k jejich prokázání chybí? Obdobně s ohledem na §13 o. z. předkládá žalobce otázku, zda se odvolací soud může se žalobcem uváděnou judikaturou vypořádat neodůvodněným tvrzením o její nepřiléhavosti.
4/ Žalobce žádá, aby dovolací soud posoudil otázku, zda je Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti subjektem, kterému má být s odkazem na judikaturu Ústavního soudu přiznáván nárok na náhradu nákladů řízení podle §137 odst. 1 o. s. ř. i tehdy, není-li zastoupeno advokátem.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř., soud však dovolání neshledal přípustné, neboť žádná ze shora vyjmenovaných otázek není s to založit přípustnost dovolání, jak bude níže odůvodněno.
První otázka je rozporná s odůvodněním rozsudku Městského soudu v Praze, ze kterého zřetelně vyplývá, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se zabývaly otázkou, zda se soud v posuzovaném řízení dopustil nesprávného úředního postupu ve formě průtahů v řízení či zda nebyl nesprávný úřední postup založen jiným způsobem (strana 3, poslední odstavec odůvodnění). Jelikož na zodpovězení této otázky nezávisí napadené rozhodnutí, nemůže jí být ani založena přípustnost dovolání.
Za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je považováno porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013). V daném případě byl soud zaneprázdněn vyřizováním podání žalobce, což samo o sobě nemůže být považováno za nesprávný úřední postup, pokud během tohoto postupu nebyly porušeny právní předpisy či věc nebyla vyřízena v přiměřené lhůtě. Nad to je nutno poznamenat, že žalobcem žádaná opatření (vydání předběžných opatření týkajících se styku s nezletilou, mediačních a rodinných terapií apod.) mohou být sice soudem vydána i bez návrhu, z úřední moci soudu, nicméně ani žalobce jejich vydání výslovně nežádal a ze skutkových zjištění soudů (nalézacího i odvolacího) v posuzovaném řízení vyplynulo, že by takové rozhodnutí (pravděpodobně) nebylo v nejlepším zájmu dítěte, případně by se mohlo minout účinkem s ohledem na dřívější odmítavý postoj žalobce např. k rodinné mediaci (uložená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 19. 4. 2014).
Ani třetí otázka položená žalobcem nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání, jelikož nevypořádání se v odůvodnění s odvolací námitkou může být považováno za vadu ve smyslu nedůsledného dodržení požadavků kladených na odůvodnění rozhodnutí obsažených v §157 o. s. ř. Namítá-li proto dovolatel nedostatek v odůvodnění, neformuluje žádnou procesněprávní otázku, jež by splňovala předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatel tím ve skutečnosti brojí proti jím tvrzené vadě řízení, kterou se soud nemůže zabývat, pokud není dána přípustnost dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Poslední otázkou napadá dovolatel výrok o nákladech řízení, kdy se jedná o 900 Kč. V uvedené části výroku nebylo ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §238a o. s. ř., což zakládá nepřípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu