ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2296.2016.2
sp. zn. 30 Cdo 2296/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) K. Š. , b) J. Š. , c) Ing. G. Š. , zastoupených Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, a d) A. Š. , zastoupené JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24/1504, proti žalovanému ODKOLEK, a. s. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 1/598, identifikační číslo osoby 601 93 344, zastoupenému Mgr. Martinem Hájkem, advokátem advokátní kanceláře HÁJEK, ZRZAVECKÝ advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o zaplacení 3.841.838,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 767.956,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 486/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 29 Co 294/2008-224, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 29 Co 294/2008-224, se v části jeho výroku II., kterým byl ve výroku III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. ledna 2008, č. j. 8 C 486/2006-183, jímž byla žalovanému uložena povinnost, aby zaplatil žalobcům částku 3.841.838,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 1. března 2006 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č. j. 8 C 486/2006-183, mj. výrokem III. uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobcům částku 3.841.838,- Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně od 1. března 2006 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudečný výrok nalézací soud odvodnil tím, že mezi účastníky byla ve smyslu §663 obč. zák. uzavřena nájemní smlouva, kterou žalobci jako pronajímatelé přenechali žalovanému jako nájemci pozemky ve svém vlastnictví k dočasnému užívání za sjednané nájemné. Soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že je vlastníkem předmětným pozemků, „neboť vlastnictví žalobců k předmětným pozemkům (v rozhodné době, za které požadují zaplacení dlužného nájemného) je podloženo zápisem v katastru nemovitostí na základě řádného nabývacího titulu. Žalovaný svou argumentaci ohledně absolutní neplatnosti právního titulu žalobců k pozemkům opakoval v několika řízení. U zdejšího soudu podal proto i žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu v Praze (pro Prahu) 5 ze dne 29. 6. 2006, č. j. 15 C 124/2004-405, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2007), soud na tato rozhodnutí zcela odkazuje.“
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (v rámci výroku II.) mj. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III. s následujícím (stručným) odůvodněním:
„Soud I. stupně věc správně posoudil po právní stránce potud, pokud došel k závěru, že žalobci ve sporné době byli vlastníky pozemků, které na podkladě smlouvy pronajali žalovanému, zejména též proto, že byli v této době zapsáni jako jejich vlastníci v Katastru nemovitostí (§133 odst. 2 o. z.) a správně též dovodil, že žalovaný je povinen žalobcům zaplatit spornou částku za období druhého pololetí roku 2004 až prvého pololeté roku 2006 včetně. V tomto směru proto odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, se kterým se ztotožňuje. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku III., napadeném žalovaným, jako věcně správný podle §219 o. s. ř. potvrdil.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho meritorního výroku II., podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezil (jak lze vyvodit z obsahu podaného dovolání) s tím, že odvolací soud při řešení předběžné právní otázky týkající se vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem (za jejichž užívání je žalobci po žalovaném požadováno zaplacení nájemného) se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), ale i Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), když dospěl k závěru, že stav zápisů v katastru nemovitostí je rozhodující pro určení vlastníka nemovitostí, aniž by bylo třeba zkoumat nabývací titul osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníka nemovitostí. Dovolatel dále oběma soudům vytkl, že pochybily, pokud vycházely z rozhodnutí jiného soudu vydaného v řízení o určení vlastnického práva dovolatele k předmětným pozemkům, v nichž byla předmětná určovací žaloba zamítnuta, neboť v něm nebyla řešena (v tomto řízení) právní otázka tvrzeného vlastnické právo žalobců k témuž nemovitému majetku. Oba soudy přitom nevycházely z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, ani se s odkazem dovolatele na tento rozsudek v odvolání odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nijak nevypořádal. Kromě toho podle dovolatele odvolací řízení, resp. obě řízení byla zatížena vadami (vady důkazního řízení, vady odůvodnění rozsudků a jejich nepřezkoumatelnost). Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jeho napadeném výroku, stejně jako v dotčeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V obšírně koncipovaném písemném vyjádření k dovolání žalobci odmítají uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného, pokládají rozsudek odvolacího soudu v jeho napadeném meritorním výroku za věcně správný a s ohledem na jimi citovanou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu (řešící i problematiku „nemo plus iuris“) se považují za vlastníky předmětných nemovitostí a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl a přiznal žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
O takový případ se jedná i v posuzované věci.
Odvolací soud shora již citovanou formulací odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku (ve vztahu k dovoláním napadenému meritornímu výroku II.) zcela odkázal na skutkové a právní závěry, k nimž ohledně vlastnictví předmětných pozemků dospěl soud prvního stupně. V něm prvoinstanční soud postavil své závěry na lakonickém zjištění, že a) žalobcům svědčil předmětný zápis vlastnického práva k tomuto nemovitému majetku, a dále, že b) žaloba žalovaného (tehdy v procesním postavení žalobce) o určení vlastnictví k těmto pozemkům byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5pod sp. zn. 15 C 124/2004, pravomocně zamítnuta.
Pokud jde o část odůvodnění ad a), s ním jistěže nelze bez dalšího (v poměrech platnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, a souvisejících právních předpisů) spojovat – je-li právně relevantním způsobem takové vlastnictví zpochybňováno - prokázání vlastnického práva, neboť jak již vyložil Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 16. září 1998, sp. zn. II. ÚS 91/98, výpis z listu vlastnictví je doklad o stavu zápisů v katastru nemovitostí, avšak tento stav nemusí korespondovat reálně existujícím právním vztahům, neboť může být dokázán také opak.
K odůvodnění ad 2) nutno uvést, že poněvadž odvolací soud zcela odkázal na odůvodnění předmětného rozsudečného výroku v rozhodnutí soudu prvního stupně, jehož právní posouzení věci nespočívalo pouze na argumentaci, že žalobcům svědčil katastrální zápis vlastnického práva k předmětným pozemkům, nýbrž i na argumentaci, že ve shora již označeném (jiném) soudním řízení byla zamítnuta žaloba dovolatele, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem předmětných pozemků, pak pro závěr, že v jiném řízení byla pravomocně vyřešena otázka předmětného vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům, by bylo nezbytné zjištění z onoho rozsudku, pro jaké konkrétní právně významné okolnosti byla tato určovací žaloba zamítnuta.
Je tomu tak z toho důvodu, že sama okolnost, že předmětná určovací žaloba byla zamítnuta a nebylo tedy deklarováno vlastnické právo dovolatele k těmto pozemkům (pouhý odkaz na cit. pravomocné rozhodnutí je s ohledem na absenci právně významných informací obsažených v tomto rozhodnutí zcela bezcenný), ještě nic nevypovídá o tom, zda tyto pozemky jsou vskutku ve vlastnictví žalobců, a tedy zda se žalobci z titulu svého tvrzeného vlastnictví k těmto pozemkům po právu domáhají po žalovaném předmětného peněžitého plnění. Jakkoliv dovolací soud nepochybuje o tom, že odvolací soud měl i ohledně této otázky jasno, je třeba si současně uvědomit, že odvolací soud tomu odpovídající závěry ani ve stručné formě v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nezprostředkoval, když zcela odkázal na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, v němž ovšem v uvedeném směru také absentovaly právně rozhodné údaje; v takové procesní situaci pak lze stěží po dovolacím soudu požadovat, aby se mohl zabývat otázkou přípustnosti dovolání, resp. posuzovat, zda ve smyslu tvrzeného vymezení přípustnosti dovolání je napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo věcnou nesprávností či nikoliv.
Popsaný (zásadní) defekt napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním dotčeném meritorním výroku II.) současně (z povahy věci) vylučuje zabývat se dalšími dovolacími námitkami žalovaného, jež se týkaly tvrzených vad řízení.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. v dotčeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.), neboť s ohledem na délku stávajícího není žádoucí přistupovat v dotčeném rozsahu i ke kasaci prvoinstančního rozsudku.
V dalším řízení odvolací soud též pečlivě zohlední skutkové a právní námitky, jež ve svém dovolání vyložil dovolatel, a které tímto rozhodnutím nebyly dosud konzumovány.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu