ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2334.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2334/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem, v právní věci žalobce P. Č. , zastoupeného JUDr. Janem Hrnčářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalovanému M. F. , zastoupeného JUDr. Annou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 51/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2015, č. j. 15 Co 544/2013-408, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Hrnčáře, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. října 2013, č. j. 7 C 51/2010-237, zamítl žalobu o určení, že „vlastníkem stavby budovy na pozemku parc. č. 932/1 budovy bez č. p. a č. e. – garáž na pozemku parc. č. 932/2 a pozemku parc. č. 932/1, pozemku parc. č. 932/2 a pozemku parc. č. 933 vše pro k. ú. M., obec P., vedené u Katastrálního úřadu pro P. (dále též „předmětné nemovitosti“) , je žalobce.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předně konstatoval, že žalobci vůči (původně) žalovanému 2) M. V. nesvědčí naléhavý právní zájem na podání této určovací žaloby, neboť žalovaný 2) není jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, neohrožuje právo žalobce a není tak ve sporu ani pasivně legitimován. V případě (původně) žalovaného 1) M. F. soud naopak dovodil naléhavý právní zájem žalobce na deklaraci předmětného věcně právního vztahu s ohledem na zápis vlastnického práva tohoto žalovaného k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že „vůle žalobce udělit plnou moc (zmocněnci J. S.) byla vážná a prostá omylu, a proto považuje udělenou plnou moc za platnou. Plnou moc žalobce J. S. vypověděl až dopisem z 23. 2. 2010, plná moc tak zanikla nejdříve k tomuto datu (§33b odst. 1 písm. c/ obč. zák.), tj. až po uzavření kupní smlouvy z 15. 1. 2010.“ Rovněž neshledal, že by kupní smlouva ze dne 15. ledna 2010, na základě které došlo k převodu předmětných nemovitostí z vlastnictví žalobce (tehdy zastupovaného J. S.) na M. V. (kupujícího), který posléze tyto nemovitosti převedl další smlouvou na žalovaného, byla postižena absolutní neplatností.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2014, č. j. 15 Co 544/2013-333, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a (původně) žalovaným 2) (M. V.) se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a že (původně) žalovaní (1/ a 2/) jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 45.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1355/2015 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a dále ve výroku III., pokud jím byla uložena povinnost žalovanému (původně vystupujícímu v procesním postavení žalovaného 1/), aby nahradil žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a to z těchto důvodů (nyní dovolací soud – s ohledem na dovolací argumentaci žalovaného níže - relevantní závěry v textu odůvodnění tučně zvýrazňuje):
„Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného je přípustné, neboť napadené rozhodnutí (mimo jiné) závisí na vyřešení otázky (aplikace) procesního práva (zde – v dovolatelem formulované - otázce důkazního břemene týkajícího se závěru o tom, že osoba, s níž bylo jednáno, o nedostatku plné moci, respektive o překročení zmocněnce jednat za zmocnitele při uzavření převodní smlouvy, věděla), kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řeší v situaci, kdy současně dospívá k závěru, že předmětná kupní smlouva je (pro neurčitost kupní ceny) absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.
Aby však bylo možné zabývat se tím, zda při řešení dané procesní otázky odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu či nikoliv (jak namítá dovolatel), nemohlo by současně právní posouzení věci odvolacím soudem spočívat (také) na závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, neboť případná právní neúčinnost převodní smlouvy (založená na správně vyřešené právní otázce, jíž dovolatel vymezil předpoklad přípustnosti svého dovolání) vůči zmocniteli má zcela jiné právní důsledky, než v případě absolutně neplatné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovité věci.
Jinými slovy řečeno, absolutně neplatná smlouva o převodu nemovitosti (zde podle názoru odvolacího soudu ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) zakládá neplatnost ex tunc , takže případné úvahy o překročení plné moci zmocněncem a skutková zjištění týkající se oznámení zmocnitele o jeho nesouhlasu s překročením plné moci a s tvrzeným právním důsledkem o právní neúčinnosti smlouvy vůči žalobci, jsou v takové situaci bezvýznamná. Obojí ovšem po právní stránce nastat nemůže, neboť první právní závěr vylučuje právní závěr druhý; pokud přesto odvolací soud k těmto právním závěrům dospěl, zatížil své rozhodnutí (pro popsaný věcný nesoulad) nepřezkoumatelností svého rozhodnutí, k němuž dovolací soud byl povinen ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout...“
Jako obiter dictum pak dovolací soud v závěru odůvodnění svého rozsudku vyložil:
„ Z čl. III. bodu 3.1 kupní smlouvy ze dne 15. ledna 2010 (obsahujícího formulaci: ‚Kupní cena za předmět smlouvy byla sjednána dohodou obou dvou smluvních stran ve výši 5.480.000,- Kč (Slovy: pět miliónů čtyři sta osmdesát tisíc Korun českých)‘ zcela jasně a určitě vyplývá sjednaná výše kupní ceny , která podle názoru dovolacího soudu nemůže být zpochybněna tím, že v rámci následujícího bodu 3.2 téže smlouvy je proveden výčet částek, jak byla část kupní ceny, respektive jak bude kupní cena vypořádána, v jehož součtu jednotlivé dílčí částky nekorespondují sjednané výši kupní ceny v bodě 3.1; tato okolnost ovšem nijak nezpochybňuje sjednanou výši kupní ceny, ledaže by v rámci dokazování bylo zjištěno, že ve skutečnosti si účastníci smlouvy sjednali jinou kupní cenu, než ve výši 5.480.000,- Kč. Nelze tedy závěr o neurčitosti (výše) kupní ceny spojovat s důsledkem nekorespondující sečtené celkové částky dílčích částek pro vypořádání kupní ceny s formulací, v níž účastníci zcela určitě a srozumitelně sjednali kupní cenu ve výši 5.480.000,- Kč, neboť taková okolnost může mít souvislost s chybou v počtech (při výčtu dílčích splátek na kupní cenu).
Při posuzování obsahu předmětné plné moci ze dne 13. ledna 2010, tvořící (neoddělitelnou) součást kupní smlouvy ze dne 15. ledna 2010, na základě které měl žalobce, zastoupen zmocněncem J. S., prodat předmětné nemovitosti (původně žalovanému 2/) M. V. (plná moc je tohoto znění: ‚Já, níže podepsaný P. Č....zmocňuji tímto J. S....k tomu, aby mě v plném rozsahu zastupoval a bez jakýchkoliv omezení činil veškeré právní úkony. Zejména aby za mě zastupoval v jednáních a podepisoval a přebíral dokumenty tj. Kupní smlouvu, návrh na vklad Kupních smluv, Zástavní smlouvy, jakož i další dokumenty týkající se prodeje mých nemovitostí tj. domu na parcele č. parc. 932/1, garáže bez č. p. na parcele č. parc. 932/2, parcely č. parc. 932/1, parcely č. parc. 932/2 a parcely č. parc. 933, vše zapsané na LV č. 266 pro k. ú. M. obec P., Katastrální úřad P., katastrální pracoviště P.....‘), je zapotřebí vycházet ze závěrů, které byly vyloženy již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 1995,s p. zn. Odon 28/95, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1996, na str. 117. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil právní názor, že je třeba rozlišovat právní vztahy mezi zmocnitelem a zmocněncem vzniklé na základě dohody o plné moci, a právní vztahy mezi zmocnitelem a osobami třetími, které vznikají v důsledku právních úkonů zmocněnce, učiněných jménem zmocnitele. Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je rozhodující znění plné moci; omezení, vyplývající ze vztahů mezi zmocněncem a zmocnitelem (např. z dohody o plné moci) jsou vůči třetím osobám účinné, jen byla-li jim známa.
Znění předmětné plné moci ovšem podle názoru dovolacího soudu nevnáší žádné pochybnosti o její určitosti a srozumitelnosti , když právní závěr, jenž zaujal odvolací soud, je za dané kvality odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku zjevně nesprávný. Není totiž právně rozhodné, jaká pro zmocněnce plynula omezení z obsahu jejich dohody o plné moci, nýbrž jak byl písemně vymezen rozsah plné moci, která byla součástí písemné kupní smlouvy, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva z žalobce do vlastnictví původně žalovaného 2) M. V.. A jak již shora bylo uvedeno, tento rozsah plné moci nedával podkladu k závěru, že by se měl zmocněnec realizací majetkového transferu dopustit překročení této plné moci.
V neposlední řadě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku svůj právní závěr o důsledku předvídaném v §49a obč. zák. (relativně neplatný právní úkon) nijak nerozvádí v situaci, kdy této tvrzené právní skutečnosti předcházelo uzavření (druhé) kupní smlouvy (ze dne 28. ledna 2010), na základě které byl povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného. Přitom důsledky relativní a absolutní neplatnosti právních úkonů (např. v souvislosti s odstoupením od převodní ve srovnání s důsledky absolutně neplatné převodní smlouvy) jsou v judikatuře (nejen) dovolacího soudu poměrně podrobně rozvedeny.“
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 15. prosince 2015, č. j. 15 Co 544/2013-408, opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že odvolací soud – s ohledem na jím nově učiněné právní posouzení věci - respektoval právní názory vyložené ve shora zreferovaném kasačním rozhodnutí dovolacího soudu (tj., že je třeba při právním posouzení reflektovat, že pokud je smlouva absolutně neplatná, je z povahy věci vyloučeno zabývat se současně její relativní neplatností, že znění předmětné plné moci je jasné a určité, a že v kupní smlouvě ze dne 15. ledna 2010 je kupní cena uvedena určitě).
Odvolací soud své právní posouzení věci postavil na zjištění, že „Obsahem dohody o zastoupení (dohody o plné moci nikoli textu plné moci) uzavřené mezi S. jako zmocněncem a žalobcem jako zmocnitelem (příkazní smlouva dle §724 a násl. obč. zák. ) tak bylo dojednání hypotečního úvěru pro dceru žalobce k získání finančních prostředků na koupi jeho nemovitosti, popř. i zajištění tohoto prodeje (zastupování žalobce při tomto prodeji). Žalobce tedy plnou moc nepodepisoval s cílem umožnit S. převod nemovitosti na cizí osobu – když tuto možnost při podpisu plné moci ani nezvažoval – ale pouze k získání hypotečního úvěru pro svoji dceru k odkupu předmětných nemovitostí a realizaci tohoto prodeje.
Obsah této dvoustranné dohody byl kupujícímu M. V. znám a se zmocněncem J. S. jednali v souladu s cílem připravit žalobce o jeho nemovitosti...Plnou moc ze dne 13. 1. 2010 tak S. s M. V. zneužili k získání nemovitostí žalobce na základě 1. kupní smlouvy, která jejich jednání měla legitimizovat, dodat mu zdání zákonnosti.“
Na základě těchto (z provedeného řízení učiněných a pro rozhodnutí zásadně významných) skutečností pak odvolací soud uzavřel, že „Jednání těchto osob sledovalo záměr poškodit smluvní stranu (žalobce), a příčí se tak dobrým mravům. Uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2010 je proto třeba hodnotit jako protiprávní jednání, resp. právní úkon, který svým obsahem i účelem odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům (§39 obč. zák.), a tedy na něj nahlížet jako na absolutně neplatný právní úkon. Lze pak setrvat na závěru, že s ohledem na neplatnost kupní smlouvy ze dne 15. 1. 2010 je rovněž neplatná následující kupní smlouva ze dne 28. 1. 2010 uzavřená mezi žalovanými (druhým žalovaným /rozuměno M. V./ a prvním žalovaným /rozuměno nynějším dovolatelem/ jako kupujícím), když nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má.“
Odvolací soud se současně zabýval otázkou dobré víry dovolatele při dané majetkové transakci, přičemž v tomto směru uzavřel:
„Vzhledem k okolnostem věci se pak žalovaný M. F. nemůže domáhat ani ochrany dobré víry, když při koupi nemovitosti si nepočínal obezřetně, ale naopak krajně nezodpovědně. Při výpovědi na Policii ČR dne 23. 6. 2010 vypověděl, že dům kupoval, aniž by si jej prohlédl (v domě nebyl) a věděl, že dům je obydlen. Objektivní pochybnost o předmětu koupě měl nabýt i ze způsobu jakým je dům prodáván, když druhý žalovaný na něj nemovitost převedl bezprostředně (následující) den poté, co bylo v katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo. Tedy první den po té, kdy nastaly věcně právní účinky první převodní smlouvy, a další převod byl možný. Důvody a okolnosti uzavírání kupní smlouvy v řízení nevysvětlil, když stejně původně druhý žalovaný M. V. při svém účastnickém výslechu uvedl, že si prakticky již nic nepamatuje. Toto jednání prvního žalovaného a úzké vazby s druhým žalovaným i J. S. naopak vzbuzují silnou domněnku, že i on o překročení oprávnění zmocněnce věděl nebo vědět musel.“
Odvolací soud se konečně v závěru odůvodnění svého (meritorního) rozhodnutí zabýval ještě eventualitou, pokud by aplikace §39 obč. zák. na zjištěný skutkový stav nepřicházela v úvahu, když v takovém případě by podle něj muselo být zohledněno, že „zmocněnec překročil své oprávnění ze smlouvy o zastoupení (své zmocnění) a původně žalovaný M. V. o tomto překročení věděl“ , což by vedlo k neúčinnosti kupní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady jeho přípustnosti spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také které nebyly dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny.“ V dalším textu svého dovolání pak dovolatel konkretizuje svou dovolací argumentaci, na kterou bude dovolací soud v následujícím textu reagovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaného není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. K dovolací argumentaci – k dovolatelem vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání – dovolací soud uvádí:
A) Nesprávné právní posouzení otázky hodnocení jednání M. V. a J. S. při uzavření kupní smlouvy ze dne 15. ledna 2010
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení v řešení uvedené otázky, které vyústilo v aplikaci §39 obč. zák. (absolutní neplatnost smlouvy) s tím, že tyto závěry jsou v rozporu se závěry (v blíže ovšem dovolatelem nespecifikovaných) rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i se závěry, které dovolací učinil ve svém kasačním rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1355/2015.
Tato dovolací argumentace není důvodná, jelikož dovolací soud v onom kasačním rozhodnutím neučinil žádný závazný právní názor, který se vztahoval k otázce absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, když na adresu odvolacího soudu zdůraznil již shora připomenuté. Jestliže odvolací soud na základě skutkových zjištění, které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, a to z důvodu popsaného jednání, jež se příčí dobrým mravům, pak tento právně kvalifikační závěr není v žádném střetu s obsahem kasačního rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolatel pak v řešení této právní otázky v rámci vymezení předpokladu přípustnosti svého dovolání neoznačuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu obsahující právní názor, s nímž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v kolizi, přičemž úkolem Nejvyššího soudu není při jakékoli pochybnosti dovolatele přezkoumávat věcnou správnost napadeného rozhodnutí, pakliže přípustnost dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezena. Pouhá právní polemika, kterou dovolatel vede s odvolacím soudem, navíc vycházejíc z jiného skutkového stavu, než ze kterého při meritorního rozhodování vycházel odvolací soud (jak plyne totiž z obsahu dovolání, dovolatel přistupuje k vlastním skutkovým závěrům, které pak právně hodnotí a konfrontuje s právním posouzením věci odvolacím soudem), přirozeně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Nad rozsah toho dovolací soud, s přihlédnutím k poměrům za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, připomíná, že v jeho judikatuře bylo opakovaně zdůrazněno, že ustanovení §39 obč. zák. (stanovící, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům), patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále bylo judikováno, že posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Judikatura se také ustálila v závěru, že právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2523/99, ze dne 4. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1693/2013 (navazujícím na jeho předchozí judikaturu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 871/2000 a sp. zn. 30 Cdo 2677/2011) vyložil a odůvodnil právní názor, že k neplatnosti smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. může dojít i tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy.
Závěr odvolacího soudu o popsané kolizi s dobrými mravy je i v tomto případě postaven na poměření zjištěných konkrétních (jedinečných) skutkových okolností případu, přičemž aplikační úvaha odvolacího soudu (právě s ohledem na zjištěný skutkový stav věci) nevychází z nelogické, svévolné či nepředvídatelné úvahy, nýbrž je – jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku - výsledkem (z pohledu poměření ustálené judikatury dovolacího soudu) předvídatelné subsumpce závěru o skutkovém stavu pod aplikované pravidlo chování (zde §39 obč. zák.).
B) Nesouhlas s eventuálním právním posouzením věci z pohledu právní neúčinnosti předmětné kupní smlouvy
Dovolatel dále nesouhlasí s eventuálním právním závěrem odvolacího soudu, že i kdyby nepřicházela v úvahu aplikace §39 obč. zák., pak by bylo nezbylo, než uzavřít, že uvedená smlouva je právně neúčinná, neboť zmocněnec překročil své oprávnění ze smlouvy o zastoupení a kupující o tomto překročení věděl.
Tato dovolací argumentace (včetně odkazu na judikaturu dovolacího soudu) je bezcenná, neboť je činěna jako in eventum. Je zřejmé, že odvolací soud s ohledem na předchozí kasaci svého rozhodnutí chtěl plně dostát své povinnosti, aby z rozsouzené věci byly (z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) zřejmé skutkové závěry, jakož i právní posouzení věci, a to případně i z hlediska jiného právního názoru, pokud by snad v případném dovolacím řízení nenašel podpory závěr odvolacího soudu o nezbytnosti aplikace §39 obč. zák. na zjištěný skutkový stav. Jakkoliv tato část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu byla nadbytečná, dovolací soud chápe snahu odvolacího soud vyložit všechny jím uvažované aplikační náhledy, když z jeho rozhodnutí není pochyb, na základě jaké (primární) aplikační úvahy dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy, aniž by v rozhodnutí „dával na výběr“ ze dvou v úvahu přicházejících (možných) aplikačních výstupů zjištěného skutkového stavu, což by již byl postup nesprávný a ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. přímo odporující (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, v něm bylo mj. zdůrazněno: „Je totiž primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající vyložení použité aplikace příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav. Je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.“ ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení nemohl vycházet z ověřitelného údaje o ceně nemovitého majetku, a proto o těchto nákladech řízení rozhodl podle §9 odst. 4 písm. b), §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011) a §137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a podle §146 odst. 3 o. s. ř. je přiznal žalobci, který se prostřednictvím svého advokáta k dovolání žalovaného, jež bylo tímto usnesením dovolacího soudu odmítnuto, písemně vyjádřil.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu