ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2338.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2338/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Liškou, advokátem se sídlem v Klatovech III, Domažlická 800, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 2.400.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 135/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2015, č. j. 64 Co 24/2015–105, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2.400.000,- Kč, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání jeho žaloby podané dne 1. srpna 2012 u Okresního soudu v Klatovech proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Tato žaloba dosud nebyla projednána proto, že byla nesprávně založena do jiného spisu, konkrétně 6 C 25/2009.
Okresní soud v Klatovech (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2014, č.j. 9 C 135/2013-78, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že k žádnému nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“) nedošlo. Předmětné podání bylo založeno jako závěrečný návrh do spisu, jehož spisovou značku žalobce v podání uvedl a v tomto spise vystupuje rovněž jako žalobce proti nynější žalované. I v případě, že by podání žalobce mělo být zapsáno jako nová žaloba, nemohla žalobci žádná nemajetková újmy vzniknout, neboť zasíláním velkého množství nesrozumitelných podání nese odpovědnost za to, že budou zařazena do spisu jím uvedené spisové značky.
Krajský soud v Plzni (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. února 2015, č. j. 64 Co 24/2015–105, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Uvedl, že žalobce od roku 2001 opakovaně uplatňuje proti České republice nároky na náhradu škody za utrpěnou nemajetkovou újmu a jeho nepříliš srozumitelné argumenty jsou vždy založeny na stejném základu, kterým je existence nelegální stavby – betonového plotu – postaveného sousedem na jeho pozemku. Pokud Okresní soud v Klatovech podle obsahu, spisové značky a data nařízeného jednání posoudil podání ze dne 1. srpna 2012 jako závěrečný návrh ve věci 6 C 25/2009 a založil je do tohoto spisu, postupoval zcela v souladu s §41 odst. 2 o.s.ř. a o nesprávný úřední postup se nejednalo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel vymezil citací části ustanovení §237 o.s.ř. V dovolání podrobně rekapituluje průběh řízení a činí shodnými závěry soudů obou stupňů, protože se domnívá, že podání ze dne 1. srpna 2012 bylo svým obsahem i formou zcela jednoznačně novou žalobou. Dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Dovolatel však v podaném dovolání vůbec neuvedl, z jaké skutečnosti dovozuje přípustnost svého dovolání, a na vymezení přípustnosti dovolání jako obligatorní náležitosti tak zcela rezignoval. Zároveň nelze ani z obsahu dovolání dovodit, že by uplatňoval některou ze čtyř okolností uvedenou v §237 o.s.ř., které jedině mohou přípustnost dovolání založit.
Je tak zřejmé, že dovolání žalobce nenaplňuje předpoklady stanovené pro ně procesním předpisem. Nejvyšší soud proto předmětné dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu