ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2425.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2425/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce F. Š. , zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 15 090 Kč s příslušenstvím a částky 245 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 28 C 101/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 9 Co 774/2015-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 28 C 101/2012–56, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhala uložení povinnosti žalované spočívající v zaplacení částky ve výši 260 090 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucí z částky 15 090 Kč od 14. 9. 2012 do zaplacení a z částky 245 000 Kč od 11. 4. 2003 do zaplacení (výrok I). Dále byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 625,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. K odvolání žalobce potvrdil odvolací soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci uhradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč. Krajský soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek jako věcně správný. V odůvodnění se zabýval zejména žalobcem zpochybněnou námitkou promlčení, kterou uplatnila žalovaná, a své právní posouzení opřel o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 115/2012. Dále se zabýval námitkami žalobce týkajícími se náhrady nákladů právního zastoupení žalobce v trestním řízení, v závěru pak upozornil, že i kdyby nebyl nárok žalobce promlčen, nebyl by shledán důvodným a podložil tento závěr argumentací založenou mimo jiné na judikatuře Nejvyššího soudu.
Proti rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem podal dovolání žalobce a navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dle názoru žalobce je dovolání přípustné, jelikož je napadené rozhodnutí „částečně v rozporu s rozhodovací praxí, částečně nebylo dosud dovolacím soudem řešeno“. Skutečnost, že dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za založené na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a o. s. ř., Nejvyšší soud dovodil z obsahu podání. Dovolatel napadá postup policejního orgánu při vydání věci poškozenému v trestním řízení, dále se věnuje argumentaci proti žalovanou úspěšně uplatněné námitce promlčení. Tvrdí, že zde jde předně o zásadu spravedlivého procesu, když odmítnout vyplacení peněz z toho důvodu, že žalobce v třídenní lhůtě proti jejich zabavení nebrojil, je „jednoznačně protiústavní“ a že promlčecí lhůta nemohla začít běžet, neboť vlastnictví je nepromlčitelné. Dále shledává rozpor postupu soudů obou stupňů v otázce náhrady nákladů obhajoby (15 090 Kč) s judikaturou Ústavního soudu.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Ačkoli dovolatel v dovolání uvádí, že je napadené rozhodnutí „částečně v rozporu s rozhodovací praxí, částečně nebylo dosud dovolacím soudem řešeno“, následující text neobsahuje žádné vymezení, s jakou rozhodovací praxí či v jakém ohledu je napadené rozhodnutí v rozporu, taktéž absentuje vymezení, jaká otázka hmotného či procesního práva nebyla doposud dovolacím soudem řešena. Žalobce pro podporu svých argumentů uvádí příklady, nicméně tyto jsou skutkově absolutně odlišné a nemají s řešenou otázkou společný právní základ.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody…’ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Ani odvolatelův poukaz na údajnou protiústavnost dosavadního řízení neobstojí jako důvod uvedení přípustnosti dovolání. Pro podání „bezvadného“ (z hlediska podmínky §241a odst. 2 o. s. ř.) dovolání nepostačuje, aby dovolatel u jakéhokoliv tvrzeného pochybení odvolacího soudu uvedl, že jím bylo zasaženo do základních práv dovolatele. Dovolatel (resp. jeho advokát) by se tak vůbec nemusel zabývat judikaturou Nejvyššího soudu a zkoumat, zda bylo tvrzené pochybení odvolacího soudu uvedenou judikaturou již řešeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016). V předmětném dovolání odvolatel očividně své zmínky o protiústavnosti řízení nestaví na ničem jiném nežli na tom, že není spokojen s výsledkem proběhlého řízení, v němž mu nebylo odmítnuto uplatnění nároku, takový nárok však nebyl shledán s právním vysvětlením důvodným a dovolatel kvalifikovaně nebrojí ve prospěch zákonem nastaveným důvodům přípustnosti svého dovolání.
Poslední námitka žalobce týkající se nákladů obhajoby v trestním řízení, které žalobce vyčíslil částkou ve výši 15 090 Kč s příslušenstvím, taktéž není s to založit přípustnost dovolání, jelikož ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) se jedná o peněžité plnění s hodnotou nižší než 50 000 Kč.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu