ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2452.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2452/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalovanému V. R. , zastoupenému JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 86/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2015, č. j. 38 Co 166/2014-121, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2015, č. j. 38 Co 166/2014-121, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. prosince 2013, č. j. 16 C 86/2012-79, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2013, č. j. 16 C 86/2012-79, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Podle soudu prvního stupně žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem od nevlastníka, jednal však v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, a proto – s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) - vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku nabyl v dobré víře.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 38 Co 166/2014-121, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel mj. z obsahu spisu Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 1 Nc 1562/2006, z něhož vyplynulo, že smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená mezi žalobcem a společností ZC investment s. r. o. nesplňuje zákonné náležitosti, a je tedy absolutně neplatná, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. ledna 2011, č. j. 1 Nc 1562/2006-94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2012, sp. zn. 12 Co 332/2011. Odkázal ohledně problematiky nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku od nevlastníka na judikaturu Ústavního soudu České republiky (nález ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11) a konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v tomto řízení nijak nezpochybnil existenci dobré víry na straně žalovaného, ač byl v tomto směru soudem prvního stupně vyzván k označení důkazů k těmto okolnostem. K námitce žalobce, že žalovaný nepředložil žádný důkaz ohledně své dobré víry, odvolací soud uvedl, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní tížilo žalobce, který mohl navrhnout soudu a zpochybnit dobrou víru na straně žalovaného; v odvolacím řízení, s ohledem na §205a odst 1 o. s. ř., šlo již ze strany žalobce o nepřípustné nové tvrzení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud při řešení právní otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka se odchýlil od (ustálené) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel vychází z dosud zastávaného právního názoru, že nelze platně nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Dovolává-li se žalovaný dobré víry při uzavírání kupní smlouvy, pak tuto skutečnost měl náležitě prokázat. Soud prvního stupně se neměl spokojit pouze s vyjádřením zástupce žalobce, který u jednání, konaném dne 3. prosince 2013, uvedl, že „nepopírá dobrou víru žalovaného při uzavírání kupní smlouvy.“ V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 23 Cdo 2569/2010. Dovolatel dále zdůrazňuje, že Nejvyšší soud i přes známé právní názory Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) v předmětné problematice setrvává na stanovisku, že v případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitým věcem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2009). Dále dovolatel odkazuje na vyjádření předsedy senátu 30 Cdo dovolacího soudu k ústavní stížnosti ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/15, přičemž zdůrazňuje, že podle Nejvyššího soudu i zákonodárce, jak lze dovodit např. z důvodové zprávy k novému katastrálnímu zákonu č. 256/2013 Sb., stejně jako právní doktrína, zcela jasně uvedl, že dosavadní úprava nabytí nemovitosti od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v důvěře v zápis v katastru nemovitostí neumožňovala. Konečně princip ochrany původního vlastníka před dobrověrným nabyvatelem je obsažen i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 206/2015.
Dovolatel tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a podané určovací žalobě zcela vyhověl, případně aby oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání (učiněném prostřednictvím svého advokáta) navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Ztotožňuje se správním posouzením věci odvolacím soudem. Dovolatel vyjma podané žaloby nikdy nezpochybnil zápis stavu daných nemovitostí v katastru nemovitostí, takže žalovaný neměl důvod se domnívat, že nemovitosti nevlastní jeho právní předchůdce. Žalovaný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, zdůrazňuje, že se již v řízení před soudem prvního stupně dovolal dobré víry, na což dovolatel procesně nereagoval.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Předně je třeba poznamenat, že k právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, se naposledy vyjádřil velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, a to ve svém rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
S přihlédnutím k výše uvedenému došlo k pochybení odvolacího soudu (jenž vydal dovoláním napadený rozsudek již po nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12), pokud v řízení neposuzoval, resp. nezkoumal právně rozhodné okolnosti z hlediska předmětné skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, resp. pokud nepřistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a věc za účelem důsledného posouzení právně rozhodných okolností nevrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Je přitom již z letmého nahlédnutí do spisu zřejmé, že okolnosti týkající se prvního a druhého převodu, kdy kupující a posléze prodávající a současně nově kupující společnost zastupovala stejná fyzická osoba (Z. Č.), časové souvislosti mezi druhým a třetím převodem ve vazbě na předmětné exekuční řízení (vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 1 Nc 1562/2006)), dovolatelem tvrzená diskrepance v obvyklé ceně předmětných nemovitostí z pohledu sjednaných kupních cen u druhého a třetího převodu, případně též okolnosti týkající se osoby žalovaného ohledně jeho případného podnikání (a v jakém předmětu činnosti), a to s ohledem na jeho schopnosti a možnosti případně reflektovat některou z výše uvedených okolností, případně též informace vyplývající z úplného výpisu z katastru nemovitostí, to vše též s přihlédnutím k důsledkům, jež se podávají např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, vyžadovaly pečlivé zohlednění daného případu, neboť některé z nich mohly být zásadně významné pro právní posouzení věci.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243a odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud přitom nemohl sám změnit rozsudek odvolacího soudu, neboť otázka dobré víry žalovaného nebyla dosud – v intencích uvedené judikatury Ústavního soudu (z hlediska popsaných znaků skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka) – odvolacím soudem (soudem prvního stupně) posuzována, takže bude nyní plně na soudu prvního stupně, aby při rozhodování vycházel z této nově do právního řádu Ústavním soudem zavedené (přijaté) skutkové podstaty.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu