ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2560.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2560/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a.s. , identifikační číslo osoby 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 2 217 273 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 197/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 30 Co 160/2014-78 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 197/2013-25, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 197/2013-25, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 30 Co 160/2014-78, se mění takto:
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 197/2013-25 se mění tak, že se řízení zastavuje .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2014, č. j. 30 Co 160/2014-78, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 197/2013-25, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 20. 8. 2013, doplněná podáním ze dne 11. 10. 2013 (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě obchodní společnosti Vnukum s. r. o., identifikační číslo osoby 27176819, se sídlem v Praze 1, Národní 28 (dále též jako „Vnukum s. r. o.“), kterou se Vnukum s. r. o. po žalované domáhala náhrady škody ve výši 2 217 273 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že je majitelkou pohledávky na úhradu škody ve výši 2 217 273 000 Kč s příslušenstvím 10 % p.a. od 1. 5. 2010. Ohledně uvedené pohledávky Vnukum s. r. o. vedla spor proti žalované České republice – Ministerstvu financí (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 30 C 287/2005), přičemž škoda žalobci byla způsobena tím, že byla pohledávka (pozn. zřejmě myšleno „žaloba“) zamítnuta: „tím, že byla odmítnuta na základě fikce nespecifikovaných vad žaloby a dalších podání žalobce a v důsledku rozsáhlé korupce […].“ Vnukum s. r. o. dále odkázala na konkurzní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 a řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 78/2006.
Soud prvního stupně žalobu posoudil jako nejasnou a neurčitou především ohledně dostatečné specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí ve vztahu k v žalobě označeným řízením, a nejasná tak zůstala i příčinná souvislost mezi v žalobě označenou příčinou a tvrzeným následkem. Usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. 23 C 197/2013-13, vyzval soud Vnukum s. r. o. k odstranění v usnesení vytčených vad žaloby, k čemuž jí poskytl přiměřenou lhůtu s poučením, že nebudou-li vytýkané vady žaloby odstraněny, soud žalobu odmítne. Vnukum s. r. o. na výzvu reagovala podáním ze dne 11. 10. 2013, které však k potřebné konkretizaci a určitosti podání nepřispělo, neboť nad rámec žaloby žádná nová ani zpřesňující tvrzení neobsahovalo. Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud k závěru, že z hlediska skutkového vylíčení nesprávného úředního postupu či postupů (případně nezákonných rozhodnutí) ve vazbě k nároku samotnému, je podání kusé a neurčité. Nadále zůstává nejasné, jaká škoda měla být tím kterým nesprávným úředním postupem (rozhodnutím) způsobena. Vnukum s. r. o. odkazuje k řadě soudních řízení, aniž dostatečně specifikuje, co bylo jejich předmětem a jaký konkrétní vztah mají k žalovanému nároku, přičemž samotné vymezení nesprávných úředních postupů je zcela neurčité, a není tedy ani zřejmé, v čem má spočívat příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a vznikem škody, tedy proč se Vnukum s. r. o. domnívá, že nebýt jednání soudu, ke škodě by nedošlo. Ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu za škodu Vnukum s. r. o. (přes výzvu) řádně nevymezila žádný. Soud tak uzavřel, že předmět řízení je vymezen natolik kusým a neurčitým způsobem, že žalobu nelze projednat a proto rozhodl o jejím odmítnutí.
V průběhu odvolacího řízení Vnukum s. r. o. oznámila soudu, že uzavřela smlouvu o postoupení pohledávky s žalobkyní, společností PREFA MAJETKOVÁ a.s. (dále též jako „žalobkyně“), a navrhla, aby soud rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení namísto Vnukum s. r. o., čemuž Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 4. 2014, č. j. 30 Co 160/2014-70, vyhověl.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s postupem soudu prvního stupně. Žalobce ani po výzvě ze dne 17. 9. 2013, byť na ni reagoval podáním ze dne 11. 10. 2013, neprovedl řádné doplnění předmětné žaloby, ač byl soudem prvního stupně náležitě poučen o tom, že v této žalobě je zapotřebí zejména: 1/ jednoznačným a srozumitelným postupem vysvětlit a odůvodnit, jakým zcela konkrétním postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 287/2005 a Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 25 Co 81/2013 (případně jakých jiných orgánů státu v jakých řízeních) mu měla být způsobena škoda, jejíž náhrady se domáhá, tj. v čem přesně měl takový postup (činnost či nečinnost) soudu (či jiných orgánů) spočívat a jakými úkony (či naopak absencí úkonů) měl být tento postup představován; proč se domnívá, že tento postup byl nesprávný či nezákonný, tj. z čeho objektivně vzato tuto nesprávnost či nezákonnost vyvozuje; v případě že se má jednat o nezákonné rozhodnutí, je třeba takové rozhodnutí přesně označit a uvést, kdy a kterým orgánem bylo pro nezákonnost zrušeno; 2/ jednoznačně uvést, kdy mu škoda vznikla a jakým konkrétním způsobem se projevila; na základě čeho určil částku náhrady škody ve výši 2 217 273 000 Kč; jak k tomuto vyčíslení dospěl a jakou má mít tato částka vazbu na konkrétní nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup; na základě čeho dovozuje svůj nárok na přiznání příslušenství (úroku z prodlení) od uvedeného data; 3/ jednoznačně uvést, v čem je spatřována příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou; proč se domnívá, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, nedošlo by u něj ke škodě; proč se domnívá, že rozhodující příčinou vzniku škody bylo nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup; proč má za to, že následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu pozbyl určité majetkové hodnoty či naopak nenabyl, ač nabytí a rozmnožení jeho majetku o tyto hodnoty bylo možné v budoucnu očekávat. V tomto směru nebylo doplnění předmětné žaloby provedeno ani v odvolání, jímž žalobce směřoval proti napadenému usnesení, byť se jednalo o velice obsáhlé podání a bylo doplněno ještě obsáhlejší přílohou. Za dané situace podle odvolacího soudu nebylo možno učinit jiný závěr, než jaký prezentoval soud prvního stupně, tedy že předmětná žaloba nevyhovuje požadavkům uvedeným v ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat.
Dovolatel napadl dovoláním jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, přičemž nevzniká pochyb, že jsou tato rozhodnutí napadána v celém rozsahu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2013, č. j. 23 C 197/2013 – 25, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká části dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, č. j. 30 Co 160/2014 – 78, bylo dovolání podáno včas a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno osobou zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatelka své dovolání člení do dvou hlavních částí, kdy část označená písm. A. a nadpisem: „Nalézací a odvolací soud se pokusily legalizovat výnosy z trestné činnosti z důvodu korupce:“ neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy nemůže být shledána. V části A. dovolatelka převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k „užití sankcí dle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř.“
Část B dovolání dovolatel nadepsal: „ aplikací §43 odst. (2) OSŘ se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:“ Stejně jako zbytek podání je část B. psána způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden dovolatelův argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, dovolatelova vlastní tvrzení a dedukce. Námitky dovolatele jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku.
Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelným, že dovolatelka brojí proti usnesení odvolacího soudu z důvodu, že jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla dovolatelčina žaloba odmítnuta pro celkovou neurčitost. Tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007. Z citací uvedených rozhodnutí je seznatelné, že dovolatelka považuje svou žalobu za dostatečně určitou z hlediska procesní stránky věci, přičemž soudy po ní prostřednictvím výzvy podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. požadovaly doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného. Soudy nevyzvaly dovolatelku k odstranění konkrétní vady. Dovolatelka rovněž tvrdí, že v jiných řízeních, kde byla podána takřka totožná žaloba, nebo kde byly žaloby „ještě nesrozumitelnější“, soudy žalobu shledaly za projednatelnou.
Obsahové náležitosti návrhu vymezuje ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Jak bylo uvedeno již v usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné spojovat následky podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci.
Jak se podává z usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2013, č. j. 23 C 197/2013-13, bylo po Vnukum s. r. o. požadováno doplnění žaloby o to, v čem spatřuje nesprávný úřední postup, či jaké rozhodnutí je nezákonné v jí označených řízeních, popřípadě o odůvodnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, či nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Jedná se tedy o výzvu k doplnění více než minimálních požadavků pro zahájení řízení. Soud prvního stupně pak v usnesení, kterým žalobu odmítl, uvádí, že žalobce neodůvodnil, co bylo předmětem řízení, na která žalobce poukazuje, a neosvětlil vztahy mezi nesprávnými úředními postupy (rozhodnutími) a žalovanými nároky. Závěrem soud prvního stupně uvádí, že žalobce nevymezil žádný ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Patrným tedy je, že soud v žalobě neshledal skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu však žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinován není. Na stranu druhou, jelikož jsou skutkové znaky materiální právní normy použitelné jako pomocný prostředek vymezení skutkového základu sporu (viz např. MACUR, Josef. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 2002, 203 s. ISBN 80-210-2824-6), nelze soudu vytýkat, že ve výzvě k odstranění vad nesrozumitelného podání po žalobci žádal vylíčení takových rozhodujících skutečností, jež odpovídají znakům materiální právní normy.
Obdobně nelze (bez dalšího) považovat za rozporný se stávající judikaturou takový postup, odmítá-li soud žalobu pro neurčitost či nesrozumitelnost a odůvodňuje-li své rozhodnutí za pomocí znaků materiální právní normy; to platí zvláště za situace, je-li uvedeno, že soud nebyl schopen jednoznačně rozpoznat v žalobcem tvrzených skutečnostech žádný ze znaků materiální právní normy. Takto soud může dát najevo, z jakého úhlu pohledu hodnotil žalobcem předložená tvrzení, přičemž je logické, že pokud žalobce avizuje, že žádá náhradu škody, je snahou soudu předložená tvrzení přirovnat hmotněprávní normě upravující podmínky odpovědnosti za škodu. Takovýto způsob odůvodnění je bezesporu lépe přezkoumatelný než pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (přičemž ani takovýto způsob odůvodnění nelze při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání vyloučit).
Za daných okolností, kdy je dán potenciální rozpor napadeného rozhodnutí se stávající judikaturou, bylo třeba hodnotit, zda-li Vnukum s. r. o. (jakožto původní žalobkyně v tomto řízení) v žalobě a jejím doplnění uvedla takové skutečnosti, kterými vylíčila skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, či naopak byl-li skutek vylíčen neurčitě či nesrozumitelně a soudy nižších stupňů pouze odůvodnily neurčitost (nesrozumitelnost) daných tvrzení s pomocí znaků materiální právní normy (v takovém případě by se jednalo pouze o zdánlivý rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí).
Co se týká samotné žaloby ze dne 20. 8. 2013, lze soudům přisvědčit, že toto podání trpí nesrozumitelností, neboť postrádá zjevnou systematiku a jedná se tak o nakupení řady tvrzení, jejichž souvislosti nejsou patrné. Z uvedené žaloby není rozpoznatelný skutek, na jehož základě žalobkyně (či původně Vnukum s. r. o.) zakládá svůj nárok, neboť není zřejmé, která z tvrzených skutečností je pro vznik uplatňovaného nároku podstatná, popř., mají-li být všechny nebo některé tvrzené skutečnosti podstatnými, jak spolu souvisí a jak se podílely na založení uplatňovaného nároku. V podání ze dne 11. 10. 2013, kterým bylo reagováno na výzvu obsaženou v usnesení ze dne 17. 9. 2013, č. j. 23 C 197/2013-13, ovšem Vnukum s. r. o. (krom zcela nepodložených invektiv a polemik s postupem soudu) uvedla v bodě II. 1. b., v čem shledává nesprávný úřední postup, čímž z množství v žalobě obsažených tvrzení podtrhla to, jež má být základem nároku.
Dovolání tedy bylo shledáno přípustným i důvodným.
Dovolací soud ovšem nemohl přehlédnout, že dovolatelka (ani dříve Vnukum s. r. o.) soudům nedoložily, že by svůj nárok uplatnila u příslušného státního orgánu postupem dle §14 a §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“). V bodě I. usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 9. 2013, č. j. 23 C 197/2013-13, byla Vnukum s. r. o. vyzvána, aby v určené lhůtě doložila, že uplatnila žalobou požadovaný nárok u příslušného státního orgánu, a pakliže nárok neuplatnila, aby tak ve stanovené lhůtě učinila, jinak bude řízení podle §104 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. V podání ze dne 11. 10. 2013 Vnukum s. r. o. na danou výzvu reagovala tak, že soudu prvního stupně vyčetla, že jedná v rozporu se zásadou iura novit curia a ignoruje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 737/2008, že se soud neseznámil se žalobou, a uvedla, že v jiných sporech ústřední orgány odmítly jí či jiným subjektům nárok uspokojit. Vnukum s. r. o. označila obdobné výzvy: „za důkaz toho, že již předem bylo stranou žalovanou rozhodnuto ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu na úkor právního předchůdce žalobce a promlčení trestných činů a kárných provinění zástupců orgánů strany žalované, kteří tomuto bezdůvodnému obohacování při „korupčním zneužití Krajského soudu v Hradci Králové organizovaným zločinem“ v konkurzním řízení vedeném pod č.j. 46 K 4/2000 asistovali.“ Dále Vnukum s. r. o. soud vyzvala, aby případně řízení přerušil a vyzval ji, aby nárok uplatnila u žalované podle §14 a 15 zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněném pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou také dostupná na www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že „[j]estliže by nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy v řízení nebyl před uplatněním žalobou u soudu předběžně projednán u příslušného ministerstva, měl by soud tento nedostatek podmínky řízení, jenž je odstranitelný, řešit postupem podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř. – řízení zastavit, samozřejmě teprve poté, co učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (srov. např. R 20/1981 s. 142, R 28/1978 k §9 zákona č. 58/1969 Sb.).“ Podobně se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 197/2010: „Jak ostatně již dříve soudní praxe dovodila a jak vyplývá z ustanovení §14 odst. 3 zákona ( č. 82/1998 Sb. ), byl-li nárok na náhradu škody uplatněn u soudu bez předběžného projednání u příslušného ústředního správního úřadu, jedná se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 a 104 o. s. ř. a namístě je postup soudu podle §104 odst. 2 o. s. ř., jenž v případě neodstranění tohoto nedostatku vede k zastavení řízení (srov. např. Zprávu o zhodnocení dalších poznatků soudů o účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15. 1. 1980, sp. zn. Cpjf 145/78, publikovanou pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1981, rozsudek téhož soudu ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 2 Cz 38/76, uveřejněný tamtéž pod č. 28, ročník 1978, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, publikovaný tamtéž pod č. 13, ročník 2010).“
V usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3226/2013 (proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1679/14, pro zjevnou neopodstatněnost), dovolací soud shrnul, že judikatura Nejvyššího soudu dovodila dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání. První je situace, kdy nárok žalovaný u soudu přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání v situaci, kdy žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá. V takové situaci by byl požadavek na předběžné projednání podle §14 odst. 3 OdpŠk zcela nadbytečný a je třeba vycházet z toho, že byl splněn ve vztahu k celé výši žalobou uplatněného nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Druhou výjimkou je „situace, kdy soud prvního stupně nesplnění uvedené podmínky řízení včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 OdpŠk, v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá“ (srov. již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 727/2011).
Jak je patrné z výše uvedeného, soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. 23 C 197/2013-13, činil vhodná opatření k odstranění odstranitelného nedostatku podmínky řízení, přičemž účastníka řízení poučil o následcích, jež bude mít jednání nerespektující jeho výzvu. Vnukum s. r. o. ve své reakci na výzvu soudu dala zřetelně najevo, že svůj nárok u příslušného státního orgánu neuplatnila a k učiněné výzvě soudu uplatnit ani nemíní. Nelze tolerovat jakékoliv podmiňování jednání, k němuž již byla Vnukum s. r. o. soudem řádně vyzvána, učiněním další výzvy ze strany soudu. Z obsahu podání ze dne 11. 10. 2013 je zřejmé, že si Vnukum s. r. o. byla vědoma podmínky řízení vyplývající z §14 a 15 OdpŠk i související judikatury Nejvyššího soudu, přesto ani k výzvě soudu nedostatek této podmínky neodstranila. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 25 Cdo 737/2008, na nějž Vnukum s. r. o. sama poukazuje, je zcela srozumitelně vysvětleno, že zákonný požadavek projednání nároku u ústředního orgánu je podmínkou pro uplatnění všech nároků vůči státu podle OdpŠk. Rovněž je zřejmé, že podmínky pro výjimečné upuštění od požadavku na projednání nároku (jak byly uvedeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 25 Cdo 737/2008, či v další výše citované judikatuře Nejvyššího soudu) nebyly v nyní projednávané věci naplněny.
Podle §103 o. s. ř. soud přihlíží kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Jelikož dovolací soud zjistil, že od samého zahájení řízení bránil rozhodnutí ve věci samé odstranitelný nedostatek podmínek řízení, který se navzdory náležitému postupu soudu nepodařilo odstranit, a jelikož podle dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle ustanovení §243d písm.b) o.s.ř. změnil usnesení odvolacího soudu a rozhodl, že se mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení zastavuje.
O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a 2 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť žalobkyně, která z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, na náhradu svých nákladů nemá právo, a žalované za řízení před soudy žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu