ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2566.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2566/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalované České republice -Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 810 384 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 190/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, č. j. 53 Co 434/2015-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Řízení bylo zahájeno žalobou podanou dne 31. 12. 2011, kterou se žalobce domáhal částky 810 384 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí Obecního úřadu Druztová (sp. zn. 577/08 ze dne 18. 12. 2008) a Krajského úřadu Plzeňského kraje (sp. zn. DSH/2887/09 ze dne 16. 3. 2009). Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, č. j. 68 C 190/2011-41, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2013, č. j. 53 Co 19/2013-59, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K dovolání žalobce byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, oba uvedené rozsudky zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyzval dne 12. 12. 2014 žalobce, aby svou žalobu doplnil ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. a zároveň jej poučil o důsledcích nesplnění výzvy podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 8. 1. 2015 (č. l. 87 – 90), kde opět obšírně popisuje nejrůznější řízení, která byla či jsou vedena ve sporné věci užívání pozemků ve vlastnictví žalobce jako veřejné účelové komunikace, tvrdí újmu vzniklou v souvislosti s exekučním řízením o vymožení uložených pokut, přestupkovým řízení a dalšími, v závěru uvádí, že „uplatňuje samozřejmě samostatný nárok na náhradu nemajetkové újmy z toho kterého zrušení rozhodnutí správních orgánů, kterých bylo víc jak dvacet. Žalobní návrhy jsou tedy na náhradu nemajetkové újmy u jednotlivých zrušených rozhodnutí, i když žalobce má za to, že by všechny měly být spojeny pod jednou spisovou značkou…“. Na základě žalobcova přípisu byla žaloba odmítnuta ve smyslu §43 odst. 2 o. s. ř., jelikož Obvodní soud pro Prahu 1 nepovažoval doplnění za dostatečné ve smyslu výzvy (usnesení ze dne 29. 6. 2015, č. j. 68 C 190/2011-96) a uvedl, že není stále zřejmé, zda žalobce požaduje zadostiučinění za újmu způsobenou v důsledku dalších skutečností.
Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2015, č. j. 53 Co 434/2015-102, potvrzeno. Odvolací soud uvedl, že i přes poučení, kterého se žalobci dostalo ze strany soudu prvního stupně, tento svou žalobu nedoplnil či neopravil a tudíž je i nadále „neurčitá, není patrné, z jakých skutečností dovozuje žalobce vznik újmy, když zároveň z podání vyplývá, že újma měla být žalobci způsobena i dalšími, konkrétně neoznačenými skutečnostmi.“ Vady žaloby nebyly odstraněny ani v odvolání. O žalobě v současném znění proto nelze vést řízení.
Proti v záhlaví specifikovanému usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel obšírně rekapituluje dosavadní řízení a dlouze cituje z rozhodnutí soudů všech instancí. V části VII dovolání pak žalobce uvádí, že pokládá posouzení a rozsudek odvolacího soudu za nesprávný a rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014. Podle uvedeného rozhodnutí „představuje nedostatek potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Není tedy správné spojovat následky podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli procesní stránku věci“
Dovolatel navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno v celém rozsahu a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud jej však neshledal přípustným.
Dovolatel dovozuje přípustnost na základě §237 o. s. ř., kdy tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014. K podpoře svého tvrzení však neuvádí žádnou podpůrnou argumentaci ani nerozporuje správnost právního posouzení odvolacího soudu. Naopak rozsáhle cituje ze dvou rozhodnutí blíže nespecifikovaných soudů v (pravděpodobně) jiné věci žalobce.
Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, které jim výslovně kladlo povinnost vyzvat žalobce k doplnění své nesrozumitelné žaloby a odstranění vad žaloby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. Návodným pro žalobce mohlo být už i samotné citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, které specifikovalo otázky, kterými se má soud v dalším řízení zabývat tak, aby řádně posoudil předloženou žalobu.
Argument dovolatele, že doplněním žaloby na výzvu soudu dokládal hmotněprávní či skutková tvrzení (podle jím citovaného usnesení Nejvyššího soudu), pak nemůže být správný právě ve vazbě na v předchozím odstavci uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, jelikož z něho zřetelně vyplývá, že žaloba v dosavadním znění obsahovala takové vady (nesrozumitelnost, neurčitost), že doplnění mělo přesah i do procesní oblasti, tedy aby po opravě nebo doplnění žaloby dovolatelem mohla být žaloba vůbec projednatelná.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není rozporné s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že jelikož nebyla věc projednána a žaloba byla odmítnuta, nevznikla překážka věci rozsouzené.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu