ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2782.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2782/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a.s., IČ 16193938, se sídlem v Praze 9, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 376/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 13 Co 56/2015-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 13 Co 56/2015-137, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 11. 2014, č. j. 26 C 376/2013-84, se v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 105 416,66 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhala částky 126 666,66 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněných průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 37/2007.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, č. j. 26 C 376/2013-84, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 57 000 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13 358,40 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba dále ještě co do částky 35 750 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku o věci samé rozsudek potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 8 276 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 518 Kč.
4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Řízení u Okresního soudu v Ostravě probíhá od listopadu 2006 doposud. Žalobkyně žádá o zadostiučinění za období od 22. 11. 2006 (od podání žaloby) do března 2014, tj. 7 let a 4 měsíce. Předmětem řízení byla částka převyšující 14 000 000 Kč (z titulu nespotřebované části nájemného). Nejednalo se o příliš složitou věc, i když bylo třeba provádět větší množství listinných důkazů. Jako vyšší hodnotí soud procesní složitost, kdy soudy musely rozhodovat o větším počtu návrhů, jak na vydání předběžného opatření, tak na žádosti o přerušení řízení a o žalobě na obnovu řízení. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, když dovolací soud rozhodoval jednak o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé, jednak o dovolání do rozhodnutí o procesním nástupnictví žalobkyně. Žalobkyně podávala „návrhy na provedení procesního úkonu, avšak ani jeden z návrhů nebyl shledán důvodným, tedy o všech návrzích bylo rozhodnuto v přiměřených lhůtách.“ V řízení nedocházelo k větším průtahům, naopak to byli účastníci, kteří žádali o přerušení řízení a odročení nařízených ústních jednání.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že žalobkyně má právo na přiznání nemajetkové újmy, a to v penězích, neboť v daném případě by samotné konstatování porušení práva nestačilo. Soud sice žádné průtahy v řízení neshledal, nicméně konstatoval, „že doba 7 let a více je dobou vskutku nepřiměřenou složitosti případu i procesním návrhům účastníků.“ Soud v daném případě vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, v prvních dvou letech ji modifikoval na polovinu, základ nároku za celou dobu řízení tak činí 95 000 Kč (tj. za 7 let a 4 měsíce). Tuto částku snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti, neboť věc byla opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, soud se musel zabývat procesními návrhy účastníků, když sami účastníci žádali o odročení nařízeného soudního jednání. Soud snížil částku o dalších 10 % z důvodu, že u soudů nebyla zjištěna nečinnost, byli to pouze účastníci, kteří opakovaně žádali o odročení jednání a o přerušení řízení. Význam řízení pro žalobkyni hodnotil soud jako standardní, proto základní částku nesnížil, ani nezvýšil.
6. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc i správně právně posoudil, když dospěl k závěru, že z důvodu průtahů v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Řízení je stiženo průtahy v trvání více než jednoho roku, což se promítlo do celkové doby řízení, která v období vymezeném žalobou činila 7 let a 3 měsíce. Tuto dobu nelze považovat za přiměřenou. Žalovaná je odpovědná za škodu, resp. újmu, která žalobkyni vznikla v příčinné souvislosti s tímto postupem. Žalobkyni sice nevznikla penězi vyčíslitelná majetková újma, avšak vznikla jí v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nemajetková újma, která se projevila dlouhodobou právní nejistotou při vedení sporu, jehož předmětem je částka převyšující 14 000 000 Kč. Žalobkyni tak za nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk náleží přiměřené zadostiučinění. Odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vyšel z celkové doby řízení 7 let a 3 měsíce a za každý rok přiznal žalobkyni částku 17 000 Kč, což celkem činí 106 250 Kč. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně v tom, že spor měl pro žalobkyni malý význam, když tento závěr nelze učinit s ohledem na výši žalované částky. Odvolací soud základní částku snížil o 20 % z důvodu, že se nemajetkové újmy domáhá právnická osoba, u níž je nepochybně dopad do poměrů nižší než u osoby fyzické. O 20 % částku snížil, neboť řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Žalobkyně se významnou měrou podílela na délce řízení, a proto je nutné základní částku snížit o dalších 40 %. Toto procento je mimořádně vysoké, podle odvolacího soudu je však mimořádně vysoký a významný podíl žalobkyně na délce řízení. Nebyly shledány důvody, pro které by bylo možné základní částku zvýšit. Odvolací soud dospěl k závěru, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě není dostačující, když jedním ze stěžejních kritérií je význam řízení, který soud nepovažuje za tak nízký.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody:
8. Soudy pochybily v otázce výše přiměřeného zadostiučinění.
9. Odvolací soud nesprávně snížil základní částku odškodnění jen z toho důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou. Žalobkyně souhlasí s právním názorem, že právnickým osobám (poškozeným nesprávným výkonem veřejné moci) přísluší v zásadě stejná práva na zadostiučinění vůči státu jako fyzickým osobám.
10. Žalobkyně nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, který základní částku zadostiučinění snížil s ohledem na to, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Podle názoru žalobkyně má každý právo na vydání rozhodnutí v přiměřené době, a to bez ohledu na to, v kolika stupních soudní soustavy byla věc projednávána.
11. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, který s ohledem na tvrzený významný podíl žalobkyně na délce řízení snížil základní částku zadostiučinění. Žalobkyně má za to, že rozhodování o standardních procesních návrzích ve vleklém řízení nemohlo vést k jeho prodloužení o mnoho let, ale mohlo znamenat jeho prodloužení maximálně v řádu týdnů či několika měsíců. Soud má k dispozici takové procesní nástroje, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s mnohem náročnějším případem, než jaký byl řešen v předmětném řízení.
12. Žalobkyně se domnívá, že základní částka zadostiučinění měla být zvýšena s ohledem na kritérium složitosti řízení, neboť předmět řízení nebyl složitý, a to ani z hlediska skutkového ani právního (v daném případě se jednalo o běžný soudní spor). Odvolací soud se kritériem složitosti řízení nikterak nezabýval.
13. Žalobkyně dále uvedla, že se nedopustila žádného jednání, kterým by přispěla k průtahům v soudním řízení, ale naopak brojila proti průtahům a nečinnosti na straně soudu. Již v průběhu řízení uplatnila právní prostředek na ochranu proti nečinnosti obecného soudu (žádost o stanovení lhůty k provedení procesního úkonu), avšak bezvýsledně. Odvolací soud pochybil, pokud uplatnění tohoto právního prostředku nepřičetl žalobkyni k dobru. Základní částka zadostiučinění měla být zvýšena.
14. Základní částka zadostiučinění měla být zvýšena i s ohledem na kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení. Soudní řízení bylo extrémně dlouhé. Soud byl v řízení nečinný, z jeho strany nebyla po delší časové úseky vyvíjena žádná procesní aktivita směřující k vydání rozhodnutí, což podstatně zesiluje intenzitu nemateriální újmy žalobkyně. Docházelo k průtahům, které lze přičítat výlučně k tíži soudu (státu). Odvolací soud se kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nijak nezabýval.
15. Odvolací soud nesprávně vyhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro žalobkyni jako nižší. Předmět soudního řízení byl pro žalobkyni významný, a to s ohledem na značnou hodnotu předmětu sporu (v řízení se jednalo o zaplacení mimořádně vysoké finanční částky přesahující 14 000 000 Kč). Základní částka zadostiučinění tak měla být zvýšena.
16. V dovolacím řízení podle žalobkyně předně půjde o vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je mimořádně stručné až kusé, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk.
17. Přípustnost dovolání pro námitky uvedené pod bodem 8 – 16 žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), judikatury Nejvyššího soudu v dovolání uvedené a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
22. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže bez dalšího založit pouhý nesouhlas žalobkyně s výší zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (srov. námitku pod bodem 8).
24. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně snížil základní částku zadostiučinění z důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy (bod 10), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k počtu soudních instancí, v nichž byla věc řešena (srov. část IV písm. a/ Stanoviska).
25. Ani při řešení námitky, že odvolací soud nesprávně snížil základní částku zadostiučinění s ohledem na významný podíl žalobkyně na délce řízení (bod 11), se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že se žalobkyně na délce řízení podílela významnou měrou (srov. část IV písm. b/ Stanoviska). Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně třikrát a bezvýsledně navrhla přerušení řízení, včetně toho, že proti zamítavému rozhodnutí podávala odvolání. Třikrát žádala o odročení jednání před soudem prvního stupně a dvakrát žádala o prodloužení lhůty k podání důkazních návrhů. Proti pravomocnému rozhodnutí podala žalobkyně dovolání a zvolila si jiného právního zástupce Mgr. Schmieda. Došlo tak k situaci, kdy Mgr. Schmied podal v její prospěch dovolání, zatímco JUDr. Hromek, Ph.D., zastupující žalobkyni v nalézacím řízení, podal návrh na obnovu řízení a poté, co bylo řízení na obnovu řízení přerušeno, opět podal odvolání proti tomuto rozhodnutí (ač si musel být vědom toho, že dokud není o dovolání rozhodnuto, nemůže zároveň probíhat řízení o obnově řízení). O těchto jeho návrzích muselo být rozhodováno ve dvou stupních soudní soustavy, a spis tak nemohl být postoupen dovolacímu soudu. Paralelně v dovolacím řízení podal Mgr. Schmied návrh na určení lhůty – předložení věci dovolacímu soudu, který byl zamítnut. Žalobkyně tak zastoupena dvěma advokáty postupovala dvoukolejně, kdy úkony jednoho advokáta bránily postupu dovolacího řízení a naopak druhý advokát podával procesní návrhy (návrh na určení lhůty), pro které se nemohlo pokračovat v dovolacím řízení. Po rozhodnutí o dovolání došlo na návrh žalobkyně k záměně účastníků. Rozhodnutí o tomto návrhu bylo Nejvyšším soudem zrušeno a vráceno soudu k dalšímu řízení. Následně byl návrh na záměnu účastníků vzat zpět.
26. Námitka žalobkyně, že se odvolací soud nezabýval kritériem složitosti řízení, a že základní částka zadostiučinění měla být zvýšena, neboť předmět řízení nebyl složitý ani z hlediska skutkového ani právního (bod 12), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud složitost řízení zkoumal a zjistil jen složitost procesní (předmětné řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a proto odvolací soud snížil základní částku zadostiučinění), ke které v souladu s judikaturou přihlédl (srov. část IV písm. a/ Stanoviska).
27. Námitka, že odvolací soud měl žalobkyni přičíst k dobru skutečnost, že již v průběhu řízení uplatnila právní prostředek na ochranu proti nečinnosti obecného soudu (žádost o stanovení lhůty k provedení procesního úkonu), bod 13, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. I když odvolací soud využití prostředku způsobilého odstranit průtahy v řízení nepřičetl žalobkyni k dobru, neznamená to, že postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, totiž jednoznačně vyplývá, že „skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, však automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně, tj. navzdory tomu, že jsou předsedou soudu ke stížnosti podané podle §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nebo nadřízeným soudem k návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona, shledány oprávněnými“, což však není případ žalobkyně.
28. Námitka žalobkyně, že se odvolací soud nikterak nezabýval kritériem postupu orgánů veřejné moci během řízení (soudní řízení bylo extrémně dlouhé, zatížené nečinností soudu, v řízení docházelo k průtahům přičitatelným soudu /státu/), bod 14, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. Z kontextu napadeného rozsudku je zjevné, že právě nedostatky v postupu soudu v původním řízení nakonec vedly odvolací soud k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyni vzniklou daným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyni vycházel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3320/2015).
29. Námitka žalobkyně týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je mimořádně stručné až kusé, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk (bod 16), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
30. Žalobkyně v dovolání vymezila jako dovolací důvod námitku uvedenou pod bodem 9, že odvolací soud nesprávně snížil základní částku zadostiučinění jen z toho důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou, i když právnické osoby mají stejné právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jako osoby fyzické, a námitku uvedenou pod bodem 15, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil význam předmětu řízení pro žalobkyni jako nižší, ačkoliv předmět soudního řízení byl pro žalobkyni významný, jelikož se v řízení jednalo o zaplacení mimořádně vysoké finanční částky přesahující 14 000 000 Kč. Uvedené námitky odvolací soud vyřešil odlišně, než jak je řeší Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, dovolání je proto pro řešení uvedených námitek přípustné a je rovněž důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
31. Dopad nepřiměřeně dlouhého řízení může být do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá újma může být tudíž menší. Takovou úvahu však nelze učinit automaticky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám, a to i obchodním společnostem. U obchodních společností je třeba při určování výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, pro něž jsou příznačné pocity jako úzkost a duševní stres, zohledňují se tak u ní kritéria, která se odvíjejí od jiných charakteristik než u osoby fyzické. Podle Nejvyššího soudu však Evropský soud pro lidská práva nezamýšlel automaticky rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, dovodil, že nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických. Se zřetelem k úzkým zájmovým vazbám všech takových osob nelze ani ve vztahu k právnickým osobám samým pomíjet a nezohledňovat, byť i v omezené míře, následky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pro povolané fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, uveřejněný pod číslem 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Z výše uvedeného vyplývá, že se v případě právnických osob postupuje tak, že jim zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. Výjimky musejí být náležitě odůvodněny s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval, když zadostiučinění bez dalšího bližšího zdůvodnění snížil jen z toho důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou. Přitom prakticky pominul hlediska charakteristická pro právnické osoby, obchodní společnosti (viz výše). Jeho právní posouzení žalovaného nároku je proto nesprávné.
33. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. i část IV písm. d/ Stanoviska).
34. V posuzované věci se nejedná o žádnou z uvedených okolností, jež by v obecné rovině svědčily o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobkyni. To však neznamená, že by podle okolností konkrétní věci nebylo možno dovodit, že i ve sporu, jež nesplňuje shora uvedená kritéria, není význam předmětu řízení pro poškozeného zvyšován. V takovém případě povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně existence okolností, které zvyšují význam předmětu řízení pro poškozeného, leží na žalobci. Žalobkyně tvrdila, že předmět soudního řízení byl pro ni „nadprůměrně významný“ s ohledem na značnou hodnotu předmětu sporu (finanční částka přesahující 14 000 000 Kč). Odvolací soud uzavřel, že se neshoduje se soudem prvního stupně, že spor měl pro žalobkyni malý význam, když takový závěr nelze učinit již s ohledem na výši žalované částky. Podle názoru Nejvyššího soudu se však soud dostatečně nezabýval tvrzením, zda měl předmět řízení pro žalobkyni zvýšený význam. V tom je právní posouzení žalovaného nároku odvolacím soudem neúplné, a proto nesprávné.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
36. V novém řízení soudy znovu posoudí kritérium významu předmětu řízení pro žalobkyni z hlediska toho, že je právnickou osobou, a z hlediska výše předmětu původního řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu