ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3074.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3074/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem, v právní věci žalobkyně E. F. , zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 2, proti žalovanému Ing. K. A. , o vypořádání majetku sdružení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 15/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 4. února 2016, č. j. 12 Co 342/2015-1063, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. dubna 2015, č. j. 17 C 15/2004-995, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. listopadu 2015, č. j. 17 C 15/2004-1044, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k mobiliím uvedeným ve výroku I. (dále již „věci movité“) a tyto věci movité přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, dále zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k vymezeným pohledávkám ve výroku II. (dále již „pohledávky“) a tyto pohledávky přikázal do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného, každému ve výši ½ té které konkrétní pohledávky. Dále soud prvního stupně rozhodl (výrok III.), že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na úplné vypořádání majetku sdružení částku ve výši 1.106.920,54 Kč a zamítl návrh žalobce, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na úplném vypořádání majetku další částku ve výši 2.854.712,46 Kč. Konečně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. února 2016, č. j. 12 Co 342/2015-1063, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když odvolání neshledal důvodná. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobce domáhal zrušení spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k předmětným movitým věcem, které byly součástí majetku sdružení žalobce a žalovaného, a jejich přikázáním do výlučného vlastnictví žalovaného a zrušení spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k předmětným pohledávkám a jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného a rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit na úplném vypořádání majetku sdružení žalobci částku 5.277,633,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že v „řízení bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 1. 1. 1994 smlouvu o sdružení, jehož účelem byl provozování obchodních aktivit v oblasti nákup a prodej textilních, kožených a kožešinových výrobků, nákup a prodej sportovních výrobků a zprostředkování obchodní činnosti. Uvedené aktivity měly být vedeny na účtu firmy DASSAR, tedy firmy žalovaného.“ Soud prvního stupně se zabýval výší prostředků, zboží majetku, které byly vloženy do sdružení, resp. výší podílu na nákladech a výnosech sdružení, který si smluvní strany mezi sebou sjednaly, a dospěl k tomu, že „uzavřenou smlouvu o sdružení ze dne 1. 1. 1994 soud hodnotí jako neplatnou, neboť smluvní ujednání účastníků o jejich vkladech je neurčité, když není možné specifikovat tento vklad, tedy v jaké výši byly finanční prostředky, v jaké hodnotě zboží a jaký další majetek měl žalovaný do sdružení vložit. Nelze ani blíže určit, v jakém poměru měly být jednotlivé části vkladu každého z účastníků. Vzhledem k tomu, že toto ujednání je neurčité, je i ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatné. Z tohoto důvodu je pak neplatné i ujednání účastníků o jejich podílu na nákladech a výnosech tak, jak bylo uvedeno ve smlouvě.“
Soud prvního stupně proto při vypořádání majetku sdružení vy smyslu §835 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“) považoval podíly obou účastníků na majetku získaném společnou činností za stejné a při vypořádání majetku sdružení postupoval podle §834 a §142 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně se dále zabýval tím, v jaké výši byly do sdružení vloženy finanční prostředky, zboží a majetek jednotlivými účastníky; s ohledem na to, že žalovaný se nadále věnoval maloobchodnímu prodeji a většinu zboží prodal, přikázal tyto věci do výlučného vlastnictví žalovaného s konstatováním, že „s ohledem na rozsah jednotlivých položek a i označení jednotlivých kusů zboží by bylo neúčelné a i neekonomické provádět jeho další podrobnější specifikaci tak, aby bylo možné jej fyzicky mezi účastníky rozdělit.“ Ve vztahu k pohledávkám soud prvního stupně uvedl, že není žádný důvod je přikázat do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků, popř. nařídit jejich prodej, neboť pohledávky lze reálně rozdělit a každý z účastníků má možnost je vymáhat na svůj účet.
Odvolací soud ve shora označeném rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl veškeré a pro věc rozhodné, podstatné a relevantní důkazy, které správně v souladu s kritérii §132 o. s. ř. vyhodnotil v jejich jednotlivosti i ve vzájemné podmíněnosti. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovému závěru soudu prvního stupně. Ve vztahu k právnímu hodnocení soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že ani zde soud prvního stupně „v podstatě nepochybil, neboť na věc určil dopadající právní předpisy, které si správně vyložil a z tohoto důvodu i přiléhavě a přesvědčivě s vyčerpáním všech uplatněných námitek a argumentů aplikoval. Lze pouze dodat a doplnit právní závěry okresního soudu v tom, že od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem čl. 89/2012 Sb. V daném případě v průběhu odvolacího řízení proto byli účastníci poučeni o tom, že věc bude z části posuzována i podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Ze srovnání ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví rozdělením věci je použitelná i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Tedy to, že okresní soud sám takto nepostupoval, nepředstavuje takovou vadu, která by v konkrétní věci mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu lze akceptovat stanovisko a právní závěry okresního soudu vyjádřené v odůvodnění napadeného rozsudku z hlediska důvodů a způsobu rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k věcem, které připadly do podílového spoluvlastnictví po zániku sdružení v daném případě.“ Odvolací soud uzavřel, že se lze ztotožnit se závěrem o tom, že mezi účastníky nedošlo k dohodě a soud je vázán způsobem vypořádání podle aktuálního znění §1143 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již „o. z.“), které je obdobou dřívějšího kritéria obsaženého v §142 obč. zák. Odvolací soud připomněl, o. z. současně zdůrazňuje potřebu zachování hodnoty rozdělované věci, byť pravidlo účelného využití věci při vypořádání přikázáním za náhradu není v nové úpravě výslovně uvedeno, načež dodal: „Z uvedených zásad právní posouzení věci okresního soudu v daném případě vycházelo, respektovalo je a to i za situace specifického skutkového stavu této věci. I v této části okresní soud své závěry podrobně s vyčerpáním všech zásad a důvodů vyjádřil v odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožňuje.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Dovolatel nejprve připomíná, že „právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na skutkový vztah nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový vztah nesprávně aplikoval. Nesprávné právní posouzení je dále nesprávné, pokud je založeno na defektně zjištěném skutkové stavu.“ V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). Dále zpochybňuje skutkové závěry soudu prvního stupně vztahující se k otázce hodnoty know-how sdružení s tím, že „soudy nepostupovaly správně, když vzaly v potaz pouze závěry revizního znaleckého posudku, aniž by přihlédly k dalším provedeným důkazům.“ Soudy měly provést kvalifikovaný odhad ocenění goodwill, přičemž nesprávně interpretovaly pojem „majetek“ podle §841 o. z., když pro ocenění movitých věcí měl být aplikován zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jelikož „pro stanovení hodnoty movitých věcí je nutné vycházet z nákupních cen.“ Podle dovolatele rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na rozporuplných skutkových zjištěních týkajících se vkladů do sdružení, když „závěr o tom, že finanční prostředky evidované na účtu žalovaného ke dni 31. 12. 1993 byly jeho výlučnými prostředky, nemá oporu v provedeném dokazování.“ V neposlední řadě dovolatel polemizuje s právním názorem soudu prvého stupně a odvolacího soudu ohledně přikázání pohledávek do podílového spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Dovolatel „nepovažuje za spravedlivé takové řešení, které přikazuje pohledávky do podílového spoluvlastnictví“ , jelikož v průběhu řízení „bylo postaveno najisto, že to byl právě žalovaný, který zajišťoval vedení účetnictví a disponoval veškerými dokumenty vztahujícími se k účetnictví, tedy i k pohledávkám.“ Dále poukazuje na to, že většina pohledávek je již, s ohledem na délku řízení, promlčena. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je právní polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně. Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hlediska považuje za splněné. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3111/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 32 Cdo 3037/2015).
Jak se tedy podává z obsahu podaného dovolání, dovolatel nevymezil žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř., jen citoval část ustanovení §237 o. s. ř. Dovolatel neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom úkolem Nejvyššího soudu nepochybně není, aby sám dovozoval, co z takto dovolatelem obecně zformulované argumentace je podřaditelné pod případné procesní pochybení odvolacího soudu ve smyslu (na podkladě označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z prostého nesouhlasu dovolatele s tím, jak odvolací soud dospěl k hodnotě know-how či ceně movitých věcí, resp. přikázání pohledávek do podílového spoluvlastnictví dovolatele a žalovaného nevyplývá, které z hledisek přípustnosti podle §237 o. s. ř. měl dovolatel na mysli (odchýlil se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu či nebyly tyto otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. jsou tyto otázky rozhodovány dovolacím soudem rozdílně, resp. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak?).
V této souvislosti lze rovněž připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Jelikož dovolání postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§241b odst. 3 o. s. ř.), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.
Nad rámec odůvodnění vztahující se k absenci obligatorní náležitosti dovolání spočívající v absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud poukazuje na to, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo, neboť odvolací soud, resp. soud prvního stupně se ve svém odůvodnění věnoval a náležitě vysvětlil i to, jak dospěl k hodnotě know-how, resp. k hodnotě movitých věcí). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu