ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3119.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3119/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, ul. 17. listopadu 623, proti žalovaným 1) M. F. a 2) Zemědělskému družstvu Chýšť , identifikační číslo osoby 001 27 311, se sídlem v Chýšti 24, oběma zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 106/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, se zrušuje a věc se vrací tomuto krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl návrh na určení, že „budova (stavba) v obci V., část obce V., postavená na pozemku označeném jako st. p. č. 37 zastavěná plocha a nádvoří, st. p. č. 37 a p. p. č. 83/1 zahrada, p. p. č. 99/4 zahrada, p. p. č. 1033 orná půda, p. p. č. 1035 orná půda, p. p. č. 1118 orná půda, p. p. č. 1139 orná půda, p. p. č. 1294 orná půda, vše v k. ú. V.., zapsané u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice na listech vlastnictví č. 77 a 401 (dále již „předmětné nemovitosti“) , jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III). Ve věci samé uzavřel, že kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a P. M. ze dne 19. května 2011, na základě níž žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na P. M. za kupní cenu 300.000 Kč (a ten je následně zhruba po měsíci prodal za kupní cenu 1.000.000 Kč), není smlouvou lichevní a že nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena v tísni či nesvobodně. Proto jsou tedy platné i kupní smlouvy, kterými P. M. převedl předmětné nemovitosti na žalované.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co 392/2013-374, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.).
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasačním důvodem byly dovolacím soudem vytknuté vady rozsudku odvolacího soudu, v němž absentovala právně relevantní skutková zjištění s odkazem na příslušné důkazní prostředky, řádná precizace závěru o skutkovém stavu věci, jež by posléze byla podrobena právnímu posouzení, či vypořádání se s námitkami žalované strany.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až V.). Po zopakování některých důkazů a provedení důkazů nových (nové výslechy svědků) dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená dne 19. května 2011 mezi žalobkyní a P. M. naplňuje všechny znaky tzv. lichevní smlouvy, tj. znaky objektivní i subjektivní, a je tudíž absolutně neplatná. Odvolací soud se zabýval i (ne)existencí dobré víry žalovaných, kteří nabyli předmětné nemovitosti od P. M., a dospěl k závěru, že nebyla prokázána dobrá víra žádného z žalovaných. Odvolací soud tudíž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno výše, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání.
Dovolatelé, obdobně jako ve svém původním dovolání, argumentují nesprávným právním posouzením ve věci ve vztahu k následujícím otázkám: a) posouzení kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. M. dne 19. května 2011 jako smlouvy lichevní, a b) nabývání vlastnického práva od „nevlastníka“ na základě dobré víry nabyvatele. Dovolatelé dále nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu o rozumové slabosti žalobkyně, resp. zpochybňují naplnění subjektivních i objektivních znaků lichevních smluv, zpochybňují existenci příčinné souvislosti mezi těmito znaky.
Ve vztahu k skutkovým zjištěním odvolacího soudu dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), z nějž má vyplývat, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, resp. je vnitřně rozporné či chybí, což znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného skutku, jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Dovolatelé dovozují, že i z tohoto důvodu je dovolání přípustné. Podle jejich názoru odvolací soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění o duševním stavu žalobkyně a ohledně dobré víry žalovaných při nabývání předmětné nemovitosti.
Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a dovolatelům přizná náklady řízení před soudy všech stupňů, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaných zejména uvedla, že ač dovolatelé zdůrazňují, že napadají nesprávné právní posouzení, ve skutečnosti napadají skutková hodnocení a skutkové závěry odvolacího soudu, která nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. Dále vysvětluje, že odvolací soud správně hodnotil všechny znaky tzv. lichevní smlouvy a rozhodl tak v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ve vztahu k dovolateli vymezenému hledisku dovolání spočívajícímu v tom, že dovolací soud se má odchýlit od své rozhodovací praxe týkající se problematiky „nabytí od nevlastníka“, pak žalobkyně zejména akcentuje to, že dovolatelé nebyli v dobré víře. Za této situace se tak žalovaní nemohou dovolávat přehodnocení dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, neboť odvolací soud vycházel v této souvislosti i z názorů uvedených v judikatuře Ústavního soudu, pokud se týče významu a hodnocení dobré víry dalších nabyvatelů předmětných nemovitostí. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání je – jak bude rozvedeno níže – přípustné a je i důvodné.
Jakkoliv z obsahu spisu a konečně ze samotného odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud věnoval patřičnou pozornost této věci, přesto je dovolacímu soudu upřena možnost případného věcného přezkumu napadeného rozsudku (na podkladě dovolateli vymezených předpokladů přípustnosti dovolání), neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, co z toho které důkazního prostředku zjistil, když přistoupil k nepřípustnému opisu přednesů svědků, žalobkyně a žalovaného 1). Tento deficit dílčích skutkových zjištění se pak přirozeně nemohl stát ani podkladem pro (odvolacím soudem) následně učiněný závěr o skutkovém stavu. V dovolacím řízení pochopitelně tyto skutkové defekty napravovat nelze, takže jediným procesním vyústěním této situace je vydání kasačního rozhodnutí (k tomu srov. např. již dovolateli zmíněný rozsudek dovolacího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud vyloží, jaká dílčí skutková zjištění a ze kterých důkazů učinil (nebude tedy opisovat přednesy svědků a účastníků – k tomu srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), z nichž následně učiní závěr o skutkovém stavu věci, který podrobí právnímu posouzení.
Dospěje-li odvolací soud k závěru o (absolutní) neplatnosti předmětných právních úkonů (převodních smluv) a vyvstane-li potřeba řešit právní otázku nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry nabyvatelů v zápis v katastru nemovitostí, neopomene při rozhodování zohlednit ustálené právní závěry v judikatuře k této právní materii, které se připomínají např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 2452/2016.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu