ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3126.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3126/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Ing. Danielem Tabachem, advokátem, se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 241/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 69 Co 500/2014-174, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 1 634 866 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 1/2001, když uvedená částka byla předmětem posuzovaného řízení, dále částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z téhož důvodu, dále částky 2 800 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady řízení v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 203/99, dále částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou téhož řízení, dále částky 1 080 000 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 301/2003, když uvedená částka představovala náklady, které měla žalobkyně zaplatit, a částky 300 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky téhož řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně, odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl co do částky 76 312,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 1. 2012 do zaplacení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 1/2001 (výrok I.). Ohledně částky 3 641 353,50 Kč s příslušenstvím z této částky a zákonné úroku z částky 76 312,50 Kč od 4. 7. 2011 do 4. 1. 2012 odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.). Ohledně částky 450 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
O odmítnutí odvolání rozhodl odvolací soud podle §218 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno osobou, která nebyla k podání odvolání subjektivně oprávněna, když žalobnímu nároku bylo tímto výrokem vyhověno (§201 o. s. ř.).
Ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 1/2001 se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že celková délka řízení, které trvalo 10 let a 3 měsíců, tj. od 3. 1. 2001, kdy žalobkyně podala žalobu, do 18. 4. 2011, kdy nabylo právní moci poslední rozhodnutí, je nepřiměřená, v důsledku čehož vznikl žalobkyni nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení (poloviny za první dva roky řízení), když s odkazem na okolnosti případu a citovanou judikaturu neshledal důvody pro navýšení této základní částky. Ztotožnil se i se snížením této částky o 30 % z důvodu procesní složitosti řízení po stránce skutkové, právní i procesní (předmětem posuzovaného řízení bylo pět nároků na náhradu škody, k důkazu bylo provedeno velké množství listinných důkazů, znalecký posudek a spisy soudů a orgánů státní správy, věc byla dvakrát projednávána u odvolacího soudu, jednou u vrchního soudu, který řešil otázku věcné příslušnosti, a u Nejvyššího soudu), a o 15 % z důvodu chování samotné žalobkyně, která v roce 2004 podala neúplný návrh na rozšíření žaloby, ještě v roce 2008 označovala nové důkazy, v roce 2006 žádala o poskytnutí lhůty na doplnění žalobních tvrzení, na která museli žalovaní nově reagovat, žalobkyně se chovala hrubě a urážlivě vůči soudcům, kdy se postupně ve věci vyloučili dva soudci a nový soudce musel věc vždy znovu nově nastudovat, a i ustanovený zástupce kvůli vzájemným sporům odmítl posléze žalobkyni zastupovat a soud rozhodoval, zda jí bude ustanoven zástupce nový. V souvislosti s posuzovaným dovolacím řízením odvolací soud konstatoval, že nebyl shledán nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, když za nezákonné lze považovat pouze takové rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno. Konečně neshledal ani zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, a to z hlediska typu řízení ani tvrzených skutečností, přičemž žalobkyně nebyla ani osobou vyššího věku ani vážně nemocnou. Za správné shledal i přiznání zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šesti měsíční lhůty stanovené právním předpisem pro předběžné projednání nároku.
Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 1 634 866 Kč s příslušenstvím z téhož posuzovaného řízení, která jí měla vzniknout postupem soudu v dovolacím řízení tím, že jí nebyl ustanoven zástupce, ač byla osvobozena od soudních poplatků, takže dovolání bylo odmítnuto, přičemž Krajský soud v Ostravě ve věci samé rozhodl v rozporu s hmotným právem, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, jež měla žalobkyni vzniknout v důsledku neuspokojeného nároku v posuzovaném řízení.
Ve vztahu k nárokům vzešlým z řízení vedených u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 203/99 a 7 C 301/2003 se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o důvodně vznesené námitce promlčení ztotožnil pouze ve vztahu k nároku na náhradu škody, a to ve výši 2 800 Kč s příslušenstvím z řízení sp. zn. 15 C 203/99 a ve výši 1 080 000 Kč s příslušenstvím z řízení sp. zn. 7 C 301/2003. Podle soudu prvního stupně řízení vedené pod sp. zn. 15 C 203/99 pravomocně skončilo dne 27. 6. 2008, tímto dnem se žalobkyně nejpozději dozvěděla o vzniku škody a nemajetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá. Tříletá, resp. šestiměsíční promlčecí doba podle §32 odst. 1, 3 OdpŠk uplynula u škody dne 27. 6. 2011 a u nemajetkové újmy dne 27. 12. 2008, přičemž žalobkyně své nároky uplatnila u žalované dne 4. 7. 2011 a u soudu dne 29. 9. 2011, takže ani nemohlo již dojít ke stavení běhu promlčecí lhůty podle §35 OdpŠk. Řízení vedené pod sp. zn. 7 C 301/2003 pravomocně skončilo dne 13. 11. 2006. Tříletá, resp. šestiměsíční promlčecí doba uplynula u škody dne 13. 11. 2009 a u nemajetkové újmy dne 13. 5. 2007, přičemž žalobkyně své nároky uplatnila u žalované dne 4. 7. 2011 a u soudu dne 29. 9. 2011, tedy rovněž po uplynutí promlčecí lhůty.
Odvolací soud se ve vztahu k vznesené námitce promlčení nároků na náhradu nemajetkové újmy neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že promlčecí doba k uplatnění těchto nároků nezapočala běžet až po právní moci rozhodnutí o návrzích na obnovu řízení, které v obou těchto řízeních žalobkyně podala. Podle odvolacího soudu se měl soud prvního stupně řízeními o obnově řízení zabývat, neboť tato řízení bylo třeba započítat do celkové doby řízení, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro žalobkyni neúspěšné, a bylo třeba k němu přihlédnout i při posouzení běhu promlčecí lhůty, která by v takovém případě neskončila dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, tj. v daném případě od skončení řízení o obnově jako mimořádném opravném prostředku. Protože se soud prvního stupně uvedenými nároky z toho pohledu nezabýval a neprovedl k němu žádné dokazování, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu, jakož i ve výroku o nákladech řízení podle §219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 o. s. ř. a §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku II., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, včasným dovoláním, které bylo v zákonné lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) doplněno ustanoveným advokátem.
Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Ve vztahu k samostatnému nároku na náhradu škody ve výši 2 800 Kč s příslušenstvím není dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, když napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, pracovněprávní vztah, ani o věc uvedenou v §120 odst. 2 o. s. ř., přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle žalobkyně je dovolání přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož se jedná o otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou.“
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti odvolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4199/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 1519/2016; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Kromě toho má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, a má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. ohledně namítaného rozporu řešení právních otázek odvolacím soudem s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu tedy posuzované dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani polemika dovolatelky se skutkovým stavem, na němž teprve dovolatelka buduje odlišné právní posouzení, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čemuž odpovídá i zákonné vymezení předpokladů přípustnosti (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesouhlas s rozhodnutím vydaným v posuzovaném řízení, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, neboť podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, že toto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Soud rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat tvrzený nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). A nemůže se jednat ani o odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu, neboť tu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). V tomto ohledu je řešení přijaté odvolacím soudem ve vztahu k výsledku dovolacího řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 1/2001 a v souvislosti s ním uplatněnému nároku na náhradu škody v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka v této souvislosti, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy, nevymezuje ve vztahu k dokazování žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení mělo napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviset, ani nevymezuje předpoklady její přípustnosti. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Obdobně ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 1/2001 dovolatelka nepřípustně polemizuje se skutkovým závěrem soudů ohledně délky posuzovaného řízení a na tomto podkladě buduje odlišné právní posouzení (viz shora).
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že v její neprospěch přičítal „fakt, že věc po procesní stránce (otázka věcné příslušnosti) posuzoval Vrchní soud v Olomouci,“ a nesouhlasí z toho důvodu se snížením základní částky v rozsahu 30 %. Dovolací soud shledává použití tohoto kritéria v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud totiž nehodnotil uvedenou skutečnost z hlediska kritéria chování poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], ačkoliv ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně podala žalobu u Okresního soudu v Bruntále, aby následně sama při jednání soudu uplatnila nedůvodnou námitku věcné nepříslušnosti, v důsledku čehož bylo jednání odročeno na neurčito a další se pak konalo až za osm měsíců. Právní posouzení uvedené otázky z hlediska kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] je přitom v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Namítá-li dovolatelka, že ji „soudy vytknuly neustálé navrhování důkazů,“ ačkoliv se jednalo o její „základní procesní právo,“ za které nemůže být „bita“, míjí se její argumentace s právním posouzením zjištěných skutečností, a to nejen této, odvolacím soudem. Napadené rozhodnutí totiž ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo na takovém řešení právní otázky, podle kterého by v rámci kriteria chování poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] bylo možno počítat k tíži účastníka skutečnost, že označil, a to případně i později než v žalobce, důkazy, jichž se dovolává, nýbrž na takovém řešení, že neustálé označování nových a nových důkazů v průběhu řízení, a to i po několika letech projednávání věci (jak vyplývá ze skutkových zjištění), má negativní vliv na celkovou délku řízení. Dovolatelka přitom kromě kritiky právního posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. nijak nevymezila dovolací důvod, když nevyložila, v čem podle ní spočívá nesprávnost takového právního posouzení. V důsledku toho dovolání i v tomto rozsahu trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] dovolatelka kromě nepřípustné polemiky se skutkovými závěry a kritiky právního posouzení věci odvolacím soudem rovněž nevymezuje žádnou právní otázku (dovolací důvod), na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí v této souvislosti záviset (§237 a §241a odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci (v rozsahu, v jakém odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně) nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu