ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3170.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3170/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci D. K., omezeného ve svéprávnosti, t. č. Psychiatrická nemocnice v Dobřanech, zastoupeného opatrovníkem městem Dobřany, se sídlem v Dobřanech, Náměstí T. G. Masaryka 1, o návrhu na změnu opatrovníka , vedeném u Okresního soudu Plzeň – jih, pod sp. zn. 3 P 176/2011 o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2016, č. j. 10 Co 37/2016-214, takto:
I. Dovolání opatrovníka se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud Plzeň – jih (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 3 P 176/2011-182, výrokem I. zprostil město Dobřany funkce opatrovníka nesvéprávného D. K. s účinností od právní moci tohoto rozhodnutí, výrokem II. jmenoval nesvéprávnému opatrovníkem obec Podhradí, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel z toho, že nesvéprávný D. K. je umístěn v psychiatrické nemocnici v Dobřanech od roku 1978, přičemž k trvalému pobytu je hlášen na adrese P. Na návrh opatrovníka bylo znovu zahájeno řízení o opatrovnictví nesvéprávného, neboť ten je sice hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, ale k trvalému pobytu je hlášen v obci P. a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 596/2014, by měla být veřejným opatrovníkem nesvéprávného jmenována obec Podhradí, v níž je nesvéprávný hlášen k trvalému pobytu. Soud prvního stupně proto došel k závěru, že vhodným opatrovníkem bude obec Podhradí s ohledem na trvalý pobyt opatrovance.
Krajský soud v Plzni (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. března 2016, č. j. 10 Co 37/2016-214, k odvolání soudem jmenovaného opatrovníka obce Podhradí, výroky I. a II. usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh města Dobřany na změnu opatrovníka nesvéprávného zamítá, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že si je vědom rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se kloní k tomu, že veřejným opatrovníkem osoby omezené ve svéprávnosti má být jmenována obec jejího trvalého pobytu, avšak i v této praxi lze vysledovat případy, kdy Nejvyšší soud takto nerozhodl. Odvolací soud došel k závěru, že jediným důvodem pro změnu opatrovníka by mohla být pouze změna ve skutkových okolnostech rozhodných pro určení osoby opatrovníka, neboť návrhem na změnu opatrovníka nelze dosáhnout přezkoumání předchozích rozhodnutí. Odvolací soud dále poukazuje na to, že nesvéprávný je v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech umístěn již od roku 1978, přičemž za bydliště by se pro účely určení opatrovníka nesvéprávného mělo pokládat město Dobřany a nikoliv obec Podhradí, ve které se po celou dobu umístění v psychiatrické nemocnici vůbec nezdržoval. Dále vzal odvolací soud v úvahu skutečnost, že obec Podhradí je obcí prvého stupně, kde funkci obecního úřadu vykonává pouze starostka obce, přičemž se jedná o obec, která je značně vzdálena od Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, ve které je nesvéprávný umístěn.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno opatrovníku městu Dobřany dne 19. dubna 2016, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení odvolacího soudu podal opatrovník, město Dobřany, dne 10. června 2016 včasné dovolání, v němž poukazuje na to, že nelze uvažovat o tom, že by opatrovanci umístění v psychiatrické léčebně v Dobřanech měli zde žít trvale, neboť se jedná o zařízení určené pouze pro přechodnou hospitalizaci svých pacientů. Opatrovanci se poté často chtějí vrátit domů, kde původně bydleli. Dovolatel zdůrazňuje také, že pokud by byl akceptován názor, že je třeba ustanovit opatrovníkem obec, v jejímž obvodu je umístěno zdravotnické zařízení typu psychiatrické nemocnice, stává se pak tato obec v daném případě spádovou oblastí pro celé západní Čechy. Dovolatel dovozuje, že v daném případě nelze přijmout námitku obce, že nedisponuje kvalifikovaným personálem k výkonu veřejného opatrovnictví, neboť k tomuto výkonu není třeba žádného specializovaného vzdělání, přičemž funkci veřejného opatrovníka v praxi běžně vykonávají obce I. typu. Dovolatel poukazuje na princip právní jistoty, neboť v podobných věcech bylo dříve rozhodnuto v jeho prospěch, a navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
K projednání dovolání nepostačuje např. ani jen pouhá případná citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
V projednávané věci dovolatel případnou přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. (které ostatně ani nezmínil) nikterak nevymezil, uvedl pouze, že odvolací soud pochybil, když měl právně věc posoudit stejně jako předchozí (jím rozhodované) případy, a to ve prospěch dovolatele. Dovolatel tedy v souladu s ustanovením §237 o.s.ř. vůbec neoznačil a nespecifikoval, o který z vyjmenovaných případů přípustnosti dovolání se mělo v souzené věci jednat, čímž nedostál zákonným požadavkům stanoveným procesním předpisem. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu