ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3174.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3174/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 85/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2016, č. j. 21 Co 12/2016-110, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 110.000,-Kč, způsobenou mu nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 238/2007 (dále též „původní řízení“), ve kterém se domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31C C 108/94. Vzhledem k tomu, že žalobci bylo žalovanou na požadovaném zadostiučinění zaplaceno 48.750,- Kč, vzal žalobce co do této částky žalobu zpět, včetně příslušenství a dále vzal zpět žalobu i v části, ve které se domáhal konstatování nepřiměřené délky kompenzačního řízení.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 10. září 2015, čj. 24 C 85/2012-73, kterým soud prvního stupně ve výroku III. zamítl žalobu na zaplacení částky 61.250,- Kč s příslušenstvím, ve výroku IV. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit za nepřiměřenou délku v původním řízení, a rozhodl ve výroku V. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v rozhodném znění [dále též „OdpŠk“]. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že původní řízení trvalo celkem 6 let a 4 měsíce. Za této situace dovodil, že žalobci náleží za nepřiměřenou délku původního řízení přiměřené zadostiučinění v penězích za způsobenou nemajetkovou újmu.
Výši odškodnění žalobce odvolací soud stanovil v souladu stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též „R 58/2011“) podle všech kritérií §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, přihlédl i k dalším relevantním konkrétním okolnostem případu, přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 (všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), a na nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12 (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal dovolání proti potvrzujícímu výroku I. o věci samé, kterým odvolací soud žalobu zamítl. Jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Dovolatel především uplatňuje právní otázku (námitku) zvýšení odškodnění v případě, kdy je kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a odkazuje na rozsáhlou judikaturu vyšších soudů, jakož i Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“).
Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že je-li samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek tehdy, navrhne-li zvýšení odškodnění z tohoto důvodu žalobce (srov. část VI. Stanovení výše zadostiučinění v R 58/2011, nebo např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, ze dne 30. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 3. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 1321/2012, které vycházejí z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 562/11 a sp. zn. II. ÚS 862/10).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora citovanou judikaturou, když odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vycházel ze základní částky odškodnění ve výši 15.000,- Kč za rok, protože žalobce zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouhého kompenzačního řízení nenavrhl, což v dovolání nikterak nezpochybňuje. Uvedená námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudky ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013 „již soud prvního stupně aktivisticky zjišťoval okolnost (nižšího) významu předmětu řízení pro žalobce (z důvodu více řízení žalobcem vedených) nad rámec tvrzení účastníků a bez provedení dokazování, na základě „notoriet“ (§121 o. s. ř.), se kterými žalobce neseznámil a neumožnil žalobci, aby se k nim vyjádřil, a odvolací soud tento jeho procesní postup akceptoval“… „Soudní rozhodnutí nemůže být založeno na něčem, co nebylo předmětem diskuse stran nebo co jim nebylo předloženo k diskusi, protože jinak se jedná o nepřípustné překvapivé rozhodnutí (srov. zejména nález ÚS ze dne 26. 8. 2010, sp. zn III. ÚS 608/10).“
Přípustnost dovolání nemohly založit ani tyto námitky, neboť k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec tohoto závěru dovolací soud uvádí, že soud prvního stupně se zabýval otázkou nižšího významu předmětu řízení pro žalobce z důvodu více řízení žalobcem vedených v řízení na základě návrhu žalované, jak vyplývá z obsahu spisu (viz např. vyjádření žalované k žalobě na č. l. 18 – 19 spisu).
Žalobce též uplatňuje právní otázku snížení významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), pokud vede současně více kompenzačních sporů dle OdpŠk. Cituje celou řadu rozhodnutí vyšších soudů, např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, ze dne 18. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, nebo nález Ústavního soudu ze dne 19. května 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10. Namítá, že závěr napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o snížení výše zadostiučinění z uvedeného důvodu, bez rozlišení toho, zda jde či nejde o spory vedené bezdůvodně nebo svévolně, je diskriminační a je v rozporu s citovanou judikaturou.
Dovolatelem citovaná rozhodnutí nejsou z hlediska posuzované otázky v rozporu s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu. Jejich podstatou je závěr, že nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení u osoby, která vede větší počet sporů (v případě žalobce větší počet odškodňovacích sporů) sice může být objektivně nižší, to však neznamená, že je zanedbatelná nebo, že není žádná. Uvedená situace na daný případ nedopadá, jelikož odvolací soud snížil z uvedeného důvodu stanovenou základní částku odškodnění ve výši 15.000,- Kč za rok o 10 %. Nejvyšší soud také již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 , nebo ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011 ). I z hlediska této uplatněné otázky proto nemůže být dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka dovolatele, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že význam předmětu řízení pro žalobce je nižší, protože v původním řízení (na jeho straně) vystupovalo více účastníků. O této otázce odvolací soud totiž nerozhodoval, resp. namítaný závěr odvolacího soudu se nijak nepromítl do jeho rozhodnutí (o stanovení výše odškodnění).
Dovolatel rovněž uplatňuje právní otázku stanovení výše odškodnění z hlediska podávání opravných prostředků a projednávání věci na třech stupních soudní soustavy. Namítá, že odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s judikaturou vyšších soudů, kterou cituje (viz např. R 58/2011 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a ze dne 4. listopadu 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009). Z těchto rozhodnutí dovolatel uvádí závěr: „Složitost řízení nebyla dána ani počtem stupňů soustavy, jestliže podané opravné prostředky byly důvodné a vedly ke zrušení (vadných) rozhodnutí soudů obou stupňů a tím k prodloužení celkové délky řízení“. Namítá, že ačkoliv původní řízení nebylo věcně nijak složité, odvolací soud namísto toho, aby z důvodu vadného postupu orgánů veřejné moci základní částku odškodnění zvýšil, ji (nelogicky) snížil.
Z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (viz např. dovolatelem shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2486/2011, Nejvyšší soud k dovolání žalobce v původním řízení zrušil rozsudky soudů obou stupňů pro neúplnost právního posouzení věci odvolacím soudem (projevujícím se rozporně, byť s pozdější judikaturou Nejvyššího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem citovaná judikatura z hlediska posuzované právní otázky na projednávanou věc nedopadá, neboť důvodem zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu nebyly (závažné) vady řízení, nýbrž nesprávné posouzení věci. Ani na základě této uplatněné dovolací námitky proto nelze dovolání žalobce považovat za přípustné.
Dovolatel konečně namítá nesprávné právní posouzení, když odvolacímu soudu vytýká, že nestanovil žalované povinnost omluvit se žalobci za nepřiměřenou délku původního řízení.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009 , nebo ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4073/2011 ). V otázce stanovení povinnosti žalované omluvit se žalobci, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu řešení, jímž by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, nebo ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, na které odvolací soud přiléhavě odkázal) a daná otázka proto nečiní dovolání proti němu přípustným.
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle §237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu