ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3190.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3190/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Francouzská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 50 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 235/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2016, č. j. 54 Co 105/2016-173, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení je zaplacení shora uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena postupem soudů a orgánů sociálně právní ochrany dětí a vydanými rozhodnutími v řízení o změně úpravy výchovy nezletilého syna žalobce, které bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 P 1343/2006.
Napadeným usnesením odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh žalobce na přiznání osvobození od soudního poplatku v odvolacím řízení, tak, že se řízení o žádosti žalobce ze dne 25. 1. 2016 o osvobození od soudního poplatku za odvolání zastavuje.
Odvolací soud vyšel z toho, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 6. 2. 2015, č. j. 31 C 235/2014-85, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 54 Co 85/2015-105, byl zamítnut návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků. Usnesení nabylo právní moci dne 11. 5. 2015 a soud je jím ve smyslu §170 odst. 1 o. s. ř. vázán. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uvedl, že pokud po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků podle §104 odst. 1, §159a a §167 odst. 2 o. s. ř. zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tak je tomu podle odvolacího soudu i v posuzovaném případě, když žalobce ve své žádosti neuvedl ani nedoložil žádné nové skutečnosti svědčící o změně v jeho majetkových poměrech, které by osvobození od soudního poplatku za odvolání odůvodnily. Naopak doložil, že oproti původní výši 5 139 Kč jeho invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně od lednové splátky 2016 činí 7 235 Kč měsíčně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce nesouhlasí se shledanou překážkou věci pravomocně rozhodnuté, když podle něj primárně není pravda, že u žalobce nedošlo k žádné změně poměrů od jeho první žádosti na osvobození od soudních poplatků. Za změnu v poměrech žalobce je totiž nutno považovat i navýšení příjmu, které konstatoval odvolací soud. Podle dovolatele právní otázka procesního práva byla ve smyslu §237 o. s. ř. odvolacím soudem vyřešena jinak, než je v praxi dovolacího soudu řešena, případně by se dovolací soud měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe. Dovolatel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovozuje, že zastavení řízení je na místě pouze v případě skutečně jakékoliv absence ve změně poměrů žadatele o osvobození. Pro případ, že by dovolací soud neshledal žalobcem uvedenou změnu v jeho poměrech za důvod pro požadovanou změnu, navrhl žalobce, aby se dovolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, když příkladmo odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 a sp. zn. 25 Cdo 803/2011. Podle žalobce postup odvolacího soudu vykazuje prvky nepřípustného formalismu, bránícího ve svém důsledku žalobci v přístupu k soudu a porušujícího právo žalobce na spravedlivý proces, to vše s odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu v podobných případech, bez zohlednění obsahu žaloby.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže. V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§159a a §167 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „změnou v poměrech žadatele, která může opodstatnit posouzení důvodnosti nové (opakované) žádosti o osvobození od soudních poplatků, je z logiky věci toliko změna k horšímu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1892/2016, případně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4478/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 751/16, odmítnuta; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Z uvedeného tedy vyplývá, že otázka vázanosti soudu dřívějším rozhodnutím o osvobození od soudních poplatků je v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž dovolací soud ani na základě argumentace žalobce nedospěl k jinému právnímu názoru, než který je vyjádřen ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Ve vztahu k dalšímu procesnímu postupu soudů nicméně Nejvyšší soud považuje za nutné uvést následující:
Z obsahu spisu a dosud vydaných rozhodnutí se podává, že soudy v řízení postupovaly a rozhodovaly vedeny právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 23. 9. 2014, č. j. 54 Co 362/2014-45, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba (pro vady) neodmítá. Odvolací soud v tomto svém rozhodnutí s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, uzavřel, že obč. zák. (rozuměno zákona č. 40/1964 Sb.) při výkonu soudní moci, neboli při výkonu veřejné moci, je nutno postupovat analogicky, jako je tomu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb.
Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).
Dovolací soud nerozhodoval o žádosti žalobce na odklad právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 písm. b) o. s. ř., neboť takový návrh považoval za nedůvodný, a to jednak s ohledem na výše uvedené závěry, jednak s přihlédnutí k procesní situaci, kdy bylo již nepravomocně rozhodnuto soudem prvního stupně o zastavení řízení. Žalobce proti usnesení o zastavení odvolacího řízení podal odvolání, které ovšem nebylo předloženo odvolacímu soudu, nýbrž byla věc předložena soudu dovolacímu s podaným dovoláním. Neodložením právní moci napadeného rozhodnutí tak žalobci žádná újma na jeho právech nehrozila.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu