ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.345.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 345/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s. , identifikační číslo osoby 25296736, se sídlem v Pardubicích, Husova 456, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 1 158,72 mil. Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 27/2015-45, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 14 Co 287/2015-183, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 27/2015-45, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 27/2015-45, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 14 Co 287/2015-183, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2015, č. j. 14 Co 287/2015-183, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 27/2015-45, jímž byla odmítnuta žaloba ze dne 7. 4. 2015 (výrok I. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 1 158 720 000 Kč, přičemž tuto škodu žalobkyně dle svých tvrzení utrpěla a dosud trpí v důsledku korupce orgánů strany žalované v konkursním řízení dlužníka žalobkyně, úpadce RASTRA AG-CZ a. s., vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000, a v nezákonném trestním stíhání zástupců a společníků úpadce RASTRA AG-CZ a. s., zástupců žalobce, prokuristů Prefa Pardubice a. s., které bylo zakončeno dne 19. 3. 2008 zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 7 T 78/2006.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že i po doplnění žaloby podáním ze dne 2. 6. 2015 trpí žaloba takovými nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat. Vylíčení rozhodujících skutečností je natolik kusé, že nelze jednoznačně dovodit, jaký skutek nebo jaké skutky mají být předmětem řízení. Žalobkyně v rozporu s výzvou soudu prvního stupně dostatečně neindividualizovala skutkový děj, neboť v tomto směru nepostačují povšechná a obecná tvrzení, nýbrž rozhodující skutečnosti je třeba vylíčit úplně a zejména musí být natolik konkrétní, aby byl skutek a skutkový děj jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn za jiný. Žaloba je také neurčitá z důvodu, že není zřejmé, z jakých konkrétních skutečností žalobkyně odvozuje svůj žalobní nárok a z jakých důvodů se domáhá peněžitého plnění v požadované výši, tedy na základě čeho má být o žalobním nároku rozhodnuto.
Žalobkyně podala dovolání výslovně jak proti usnesení soudu odvolacího, tak i proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž v úvodu dovolání žalobkyně uvádí, že přípustnost dovolání dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. od toho, že:
„1) zneužití podle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou aplikace Občanského soudního řádu ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, když soudci inkviziční (bolševickou) metodou nesporného řízení, kterým toto řízení nebylo, aplikovali Občanský soudní řád ve variantě platné v režimu, který byl dle zákona č. 198/1993 Sb. zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný, k nalezení „materiální pravdy“:
1.a) k legalizaci výnosů z trestné činnosti v rozporu s čl. 6 ÚMLUVY o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu č. 33/1997 Sb., který je označen „Trestné činy praní výnosů zločinu“, nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno,
1.b) o tom, že „že žalobce v rozporu s výzvou soudu I. stupně dostatečně neindividualizoval skutkový děj“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
2) akceptování rozhodnutí organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, prostřednictvím státní správy justice nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno a
3) korupční legalizace výnosů z trestné činnosti, bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu, justiční (konkurzní) mafie, na úkor žalobce, získaných útokem na vlastnická práva žalobce prostřednictvím nezákonného trestního řízení proti zástupcům žalobce a společníkům úpadce RASTRA AG-CZ a. s., a prostřednictvím konkurzního řízení úpadce RASTRA AG-CZ a. s., zneužitého k útoku na majetek žalobce, která je dokonávána prostředky popření práva na spravedlivé soudní řízení v řízeních o náhradu škody dle zák. č. 82/1998 Sb., nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2015, č. j. 26 C 27/2015-45, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týká dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2015, č. j. 14 Co 287/2015-183, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výše citované body 1) až 3) dovolání nepředstavují formulaci právní otázky. Námitky žalobkyně obsažené dále v dovolání (jež čítá 134 stran textu) jsou značně nekoncentrované, přičemž převážnou část dovolání představuje polemika se závěry a postupy soudů v celé řadě jiných řízení a následné osočování soudů všech stupňů soustavy a jiných státních orgánů z účasti na jednání justiční mafie.
Pouze zlomek obsahu dovolání se dotýká podstaty věci, tedy otázky, zda je žaloba vadná ve smyslu §43 o. s. ř. Žalobkyně v uvedených souvislostech cituje úryvky judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudek ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005, usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 302/2008, rozsudek ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, usnesení ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1305/2012.
Rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenou judikaturou rozporné není. V prvé řadě na nyní projednávanou věc nejsou přiléhavé závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002. Jakékoliv tvrzení nemohlo být prověřováno nad rámec projednací zásady, což logicky plyne již ze skutečnosti, že žaloba nebyla pro svou neurčitost vůbec shledána k projednání způsobilou. Pro věc přiléhavou judikaturu stejně tak nepředstavuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, dle kterého: „Lze-li přesnou specifikaci věcí, za něž žalobce požaduje náhradu škody, jednoznačně dovodit z obsahu trestního spisu, na nějž žalobce v žalobě odkazuje (např. ze znaleckého posudku, jehož se dovolává), pak nejde o takový nedostatek žaloby, který by bránil pokračování v řízení.“ Žalobkyně v této věci k žalobě přiložila desítky příloh čítajících několik set stran textu, přičemž ze žaloby není možné vůbec dovodit, že by rozhodující skutečnost (konkrétně skutek, jež má být předmětem řízení) mohl či měl být rozpoznatelný z těchto příloh. Žalobkyně ani ve své reakci na usnesení ze dne 20. 5. 2015, č. j. 26 C 27/2015-36 soudu nesdělila, jaké rozhodné skutečnosti mají plynout z které přílohy žaloby. V nyní projednávané věci tedy žalobkyně neučinila ničeho, aby jednoznačně vylíčila rozhodující skutečnosti pomocí odkazu na vedlejší dokument. Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že ani v dovolání žalobkyně nenaznačila, jaký skutek měl být předmětem řízení, natož aby vysvětlila, z jakých příloh mohl být tento skutek rozpoznatelný. Jelikož soud prvního stupně vyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 20. 5. 2015, č. j. 26 C 27/2015-36, v němž podrobně vysvětlil, jakým způsobem je třeba vady žaloby odstranit, přičemž žalobkyni též poučil o důsledcích neodstranění vad, nedošlo k odklonu od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 32 Odo 6/2005. Jak bylo uvedeno výše, z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že soudy žalobu nepovažovaly za určitou, neboť nebyly schopny dovodit, jaký konkrétní skutek má být předmětem řízení. V této věci se tedy nejedná o situaci, kdy by žalobkyně nevyhověla požadavku na doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného, a soudy se tedy neodchýlily ani od zbylé judikatury, jež byla výše vyjmenována.
Zcela nedůvodný je žalobkyní mnohokrát opakovaný argument, že soudy aplikovaly občanský soudní řád ve znění účinném před 17. 11. 1989, neboť v odůvodnění napadeného rozhodnutí je výslovně citované aktuální znění aplikovaného §43 o. s. ř. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací soud neshledal aplikaci uvedeného ustanovení rozpornou s namítanou judikaturou.
Lichá je námitka žalobkyně, že by soudy učinily souhrnné zjištění. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněného pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, o souhrnné zjištění se jedná, je-li rozhodný skutkový stav zjištěn současně na základě všech provedených důkazů, aniž by bylo uvedeno, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi. O souhrnné zjištění se v dané věci nemůže jednat, neboť vady žaloby soud posuzuje na základě žaloby samotné, tj. bez jakéhokoliv provádění důkazů. Mínila-li žalobkyně uvedenou námitkou, že jsou závěry soudu nepřezkoumatelné, nelze s ní souhlasit. Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014, odůvodnění závěru o neurčitosti či nesrozumitelnosti žaloby může být různě obsažné, přičemž nelze vyloučit ani pouhé konstatování, že žaloba je neurčitá či nesrozumitelná z důvodu, že jí nebylo možné porozumět (při odmítnutí zcela či takřka zcela nesrozumitelných podání). Odůvodnění napadeného rozhodnutí popisuje vady žaloby v základních rysech, leč zcela srozumitelně, když rozhodující skutečnosti byly v žalobě vylíčeny způsobem kusým a skutkový děj byl popsán povšechnými a obecnými tvrzeními, a není tedy jednoznačně individualizován a určen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jelikož žaloba v této věci odpovídá v odůvodnění uvedené charakteristice, neshledal dovolací soud, že by závěr o neurčitosti žaloby byl excesivní či svévolný. Obdobně jak již učinil Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 3909/14, v případě stejné žalobkyně, též dovolací soud poukazuje na skutečnost, že žalobkyně byla v tomto i v jiných řízeních opakovaně upozorňována na nízkou srozumitelnost (až celkovou nesrozumitelnost) jejích podání.
Obsahuje-li dále dovolání námitky vad řízení, nezahrnují tyto žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolaní tedy založit nemohou.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu