ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3573.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3573/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Ing. J. H. , a b) Ing. R. H. , obou zastoupených JUDr. Pavlem Gatíkem, advokátem se sídlem Píšť 317, PSČ 747 18, proti žalované České republice – Ministerstvo zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, identifikační číslo osoby 000 20 478, o zaplacení 2,300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 343/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2014, č. j. 54Co 217/2013-134, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2014, č. j. 54 Co 217/2013-134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. června 2012, č. j. 23 C 343/2010-58, se zrušují v rozsahu, ve kterém byla žaloba žalobců zamítnuta a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. června 2012, č. j. 23 C 343/2010-58, uložil žalované povinnost zaplatit každému z obou žalobců částku 262.500,- Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení od 10. ledna 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Ohledně zbývajících částek ve výši 887.500,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 10. 1. 2011 do zaplacení ve vztahu mezi žalovanou a každým z žalobců žalobu zamítl (výroky III. a IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že na základě realizace dvou staveb v obci V. v letech 1980 a 1986, a to zatrubnění místní vodoteče a terénních úprav, byl ze strany obyvatel rodinného domu č. p. ve V. podán dne 24. 9. 1986 podnět bývalému ONV v N. J. k zaujetí stanoviska k uvedeným nepovoleným stavbám. Správní řízení o odstranění nepovolené stavby bylo v rozporu se zákonem zahájeno po dalších urgencích až v roce 1992 a trvalo až do 13. března 2007, kdy bylo rozhodnuto o dodatečném povolení stavby Ministerstvem zemědělství. Řízení tak trvalo 15 let a tuto délku prohlásil za nepřiměřenou i veřejný ochránce práv ve zprávě o výsledku šetření z 26. ledna 2007.
Soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení §13 odst. 1 a 2, §31a odst. 1, 2 a 3 podle zák. 82/1998 Sb. (dále již „OdpŠk“) a dovodil, že žalobcům náleží zadostiučinění v penězích. Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vyšel z manuálu Kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva Ministerstva spravedlnosti a základní částky 15.000,- Kč za první 2 roky řízení a stejné částky za každý rok řízení. Částku 210.000,- Kč (14 x 15.000,- Kč) pak zvýšil jednak o 15 %, tj. o 31.500,- Kč z důvodu, že řízení mělo být zahájeno již v r. 1987, kdy bylo příslušnému správnímu orgánu z podnětu žalobců známo, že se jedná o neoprávněnou stavbu, žalobci činili vše pro co nejrychlejší postup správních orgánů v řízení a nečinili žádné obstrukce. Dále ji navýšil o 20 %, tj. 42.000,- Kč s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce, poněvadž neoprávněná stavba se dotkla stavu jejich nemovitosti, s níž nemohli nijak nakládat, ani nic plánovat. Naproti tomu základní částku snížil o 10 %, tj. 15.000,- Kč z důvodu složitosti řízení probíhajícího ve více stupních. Žalobě proto vyhověl co do částky 262.500,- Kč pro každého z žalobců, spolu s úroky z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnili (§14 OdpŠk). Jako nedůvodnou shledal námitku žalované o nedostatku aktivní legitimace žalobců, tak o nedostatku pasivní legitimace žalované s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010. Jako nedůvodnou shledal i námitku promlčení vznesenou žalovanou, když vyšel z toho, že v době podání žaloby (listopad 2010) byl dán právní stav rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 6 Ca 109/2007, kterým se rušilo rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 13. března 2007 a správní řízení nebylo ukončeno. Následná změna tohoto právního stavu, kdy rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 14/2010-244, nemůže jít k tíži žalobců a je nutno vycházet ze stavu v době podání žaloby.
K odvolání žalobců a žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. července 2013, čj. 54 Co 217/2013-89, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) jen tak, že žalobu co do částky 161.700,- Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců zamítl, jinak v těchto výrocích a v zamítavých výrocích o věci samé (III. a IV) rozsudek potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, a z nich vyvozenými právními závěry, jen pokud jde o nedůvodnost námitky promlčení. Na výši přiměřeného zadostiučinění ovšem nahlížel odchylně:
„ S ohledem na extrémní délku správního řízení je třeba za základní částku považovat 18.000,- Kč, což při 15 let trvajícím správním řízení, což učinili účastníci také nesporným, činí 252.000,- Kč (za první dva roky 18.000, Kč a za každý další rok 18.000,- Kč). Poněvadž se jednalo o složité řízení, jehož účastníky byl velký počet osob a které probíhalo v několika stupních, upravil odvolací soud tuto částku jejím snížením o 10%, tj. 25.200,- Kč. Pokud se týká významu řízení pro žalobce, jakožto poškozené, ti výrazný zásah do jejich životní situace (např. rodinné neshody v důsledku dlouho trvajícího řízení, negativní vliv nepřiměřené délky na zdravotní stav apod.) netvrdili. Protože nejsou vlastníky ani spoluvlastníky předmětné nemovitosti, nemohli s ní nakládat právě z tohoto důvodu a nikoli z důvodu probíhajícího správního řízení. Existence sporné stavby ani samotné správní řízení neznemožňovalo péči o nemovitost, jejíž setrvalý stav podrobně popsali svědci slyšeni v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C270/88. Pominout nelze ani to, že rodinný dům, který žalobci obývají, je na předmětnou kanalizaci napojen a využívá ji. Základní částku je proto na místě snížit o 30%, tj. 75.600,- Kč. Utrpěnou újmu a tudíž i výši zadostiučinění pak snižuje o dalších 20%, tj. 50.400,- Kč okolnost, že jde o sdílenou psychickou újmu více osob. Při zvážení všech okolností tohoto individuálního případu tak výše odškodnění u každého z žalobců činí 100.800,- Kč (252.000,- Kč – 25.200,- Kč – 75.600,- Kč – 50.400,- Kč)“.
K dovolání žalobců i žalované Nejvyšší soud ČR (dále též „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 28. května 2014, čj. 30 Cdo 1252/2014-121 dovolání žalované ve výroku I. odmítl a výrokem II. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání žalované nesplňuje předpoklady přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř.
Naopak dovolací soud shledal jako přípustnou a důvodnou dovolací námitku žalobců pokud nesouhlasili s tím, že se odvolací soud v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále „R 58/2011“ nebo „Sjednocující stanovisko“, nezabýval všemi kritérii uvedenými v ustanovení §31a OdpŠk (§31a odst. 3 písm. d/ a c/ ) při stanovení výše zadostiučinění, což považoval za esenciální z pohledu právního posouzení věci. Dovolací soud dále shledal odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění v napadeném rozsudku odvolacího soudu jako nepřezkoumatelné po nedostatek hodnocení toho, jak soud k výsledné částce přiměřenému zadostiučinění dospěl.
Po dalším řízení odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) jen tak, že žalobu co do částky 86.100,- Kč s příslušenstvím pro každého ze žalobců zamítl, jinak v těchto výrocích a v zamítavých výrocích o věci samé (III. a IV) rozsudek potvrdil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Z hlediska závazného právního názoru dovolacího soudu, aby se odvolací soud vypořádal v odůvodnění nového rozhodnutí se všemi kritérii ustanovení §31a OdpŠk (zejména s kritérii namítanými žalobci, a to postupem orgánů veřejné moci během řízení a chováním poškozeného), odvolací soud nové rozhodnutí ve věci odůvodnil prakticky shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) do jeho výroku I. dovolání. Uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v níže rozvedeném směru.
Dovolatelé v rozsáhlém dovolání argumentují opět především tím, že odvolací soud ve svých úvahách při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nezohledňoval všechna kritéria uvedená v §31a OdpŠk, které je povinen i podle ustálené rozhodovací praxe zohledňovat. Odkazují na Stanovisko a namítají, že odvolací soud nevzal vůbec v úvahu postup orgánů veřejné moci během řízení (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) a chování poškozeného (§31a písm. c/ OdpŠk). Zdůrazňují, že odvolací soud nejenže předmětná kritéria nezohlednil, ale ani v rozsudku nijak neodůvodnil, proč rozhodl jinak než soud prvního stupně a proč tedy k okolnostem zohledněným soudem prvního stupně na základě provedených důkazů nepřihlédl. Dovolatelé dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud jim snížil zadostiučinění z hlediska kritéria významu řízení, kdy podle soudu nejsou dovolatelé vlastníky ani spoluvlastníky nemovitosti. Podle dovolatelů měl odvolací soud vzít v úvahu i to, že mají k nemovitostem užívací práva. Dovolatelé dále vytýkají odvolacímu soudu jeho závěr o tom, že jejich utrpěnou újmu snižuje okolnost, že jde o sdílenou psychickou újmu více osob, aniž tento závěr řádně odůvodnil. Poukazují i na to, že správní řízení údajně probíhá již 28 let, a tak jako zjevně nepřiměřená byla stanovena i základní částka přiměřeného zadostiučinění; proto měla být základní částka na samé horní hranici rozmezí vymezeného judikaturou Nejvyššího soudu, tedy alespoň částkou 20.000,- Kč za každý rok probíhajícího řízení. Dovolatelé také poukazují na to, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu „a své rozhodnutí odůvodnil prakticky shodně jako své předchozí rozhodnutí.“ Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání v zásadě ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu v uvedeném rozsahu bylo podáno včas, osobami oprávněnými (účastníky řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro otázku aplikace Stanoviska v této věci z hlediska odškodnění žalobců dle OdpŠk.
Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 29. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), názor, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, je dán, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo ne bo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy. Nejsou-li splněny tyto předpoklady, pak na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a tudíž nelze aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010.
Ve správním řízení může dojít ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže správní orgán porušil svou povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Jelikož na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry uvedeného stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy.
Na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu navazuje jeho rozsudek ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014, ve kterém byl přijat závěr, že skutková samostatnost nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve správním řízení, které nepodléhá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a nároků na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku jak předchozího, tak i navazujícího soudního řízení, neumožňuje učinit závěr o jednotě uvedených řízení a posuzovat přiměřenost jejich délky jako celek.
Nejvyšší soud, rozhodujíc v jiném složení senátu, uzavírá, že předmětem posuzovaného řízení nebylo žádné právo žalobců, které by spadalo pod pojem občanskoprávní věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (žalobci nebyly vlastníky odstraňované stavby). Žalobci se proto nemohou domáhat odškodnění nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky celého řízení.
Žalobci mohou žádat toliko o odškodnění nemajetkové újmy vzniklé jim nedodržením zákonných lhůt ve správním řízení a nepřiměřenou délkou řízení ve správním soudnictví. Každé správní řízení (do vydání pravomocného rozhodnutí) a každé soudní řízení je třeba posuzovat jako samostatné nároky s vlastním skutkovým základem. V tomto směru je tedy třeba reflektovat nezbytnost samostatnosti uplatněných nároků (za každé správní a soudní řízení) a vyzvat žalobce k precizaci žaloby z hlediska samostatného skutkového vymezení nároků s jejich promítnutím do žalobních petitů.
Odškodnitelné jsou přitom jen ty újmy, které spadají do časové působnosti zákona č. 160/2006 Sb. Z popsaného pak vyvěrá, že v daném případě nelze postupovat podle Stanoviska.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve shora uvedeném rozsahu zrušil v rozsahu, ve kterém jim byla žaloba zamítnuta a byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby, včetně navazujícího nákladového výroku (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvod pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu