ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3599.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3599/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce plk. J. B. , zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 42/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, č. j. 11 Co 422/2015-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 11 Co 422/2015-112, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 2015, č. j. 25 C 42/2013-93, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), a žalované nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované částky 300 000 Kč z titulu odškodnění za diskriminaci, které se stát dopustil v souvislosti s přijetím rehabilitačních zákonů, jež zakládají neodůvodněné rozdíly mezi osobami oprávněnými z těchto zákonů k finančnímu odškodnění za křivdy způsobené nedemokratickým režimem.
Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že právní otázka, na níž odvolací soud založil své rozhodnutí, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když shledal, že neexistuje žádný právní důvod, pod kterým by bylo možno žalobcově nároku vyhovět, a proto odmítl žalobu věcně projednat. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí prvoinstančního soudu, kterým byla žaloba beze všeho zamítnuta, aniž by bylo provedeno jakékoliv dokazování. V dovolání je namítáno, že soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle nějž: „Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Ustanovení rehabilitačních předpisů je právě s ohledem na jejich smysl a účel zapotřebí interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob.“ Byť žalobce uvádí, že si je vědom neexistence podústavní normy, která by nárok opodstatňovala, považuje svůj nárok za bezesporu odůvodněný s ohledem na ústavní pořádek České republiky, ustanovení Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod deklarující rovnost občanů a zákaz diskriminace. V dovolání žalobce rovněž uvádí, že rehabilitační zákonodárství, konkrétně §24 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je pro svou diskriminační povahu v rozporu s ústavním pořádkem. S tímto odůvodněním žalobce navrhuje, aby dovolací soud řízení přerušil a věc předložil k posouzení Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Nejvyšší soud včasné dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §109 ods. 1 písm. c) o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Přípustnost dovolání v první řadě nezakládá žalobcova námitka, jíž je rozporován názor soudu, že neexistuje žádný právní důvod, aby žalobci bylo odškodnění poskytnuto. Judikatura je ustálena v názoru, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně PČR či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu §13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněný pod číslem 7/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005, ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 290/2006, nebo ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2864/2006). Rovněž Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, že: „Z hlediska posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě politická. Meze volnosti uvážení zákonodárce jsou sice stanoveny ústavním pořádkem, důsledkem jejich překročení je ale možnost zrušení zákona nebo vyslovení jeho protiústavnosti Ústavním soudem. Takovýto zásah Ústavního soudu sice může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody.“ Z uvedeného vyplývá, že žalobcem naznačená právní otázka je judikatorně řešená, ale i to, že se odvolací soud od ustáleného řešení právní otázky neodchýlil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani v dovolání obsažené tvrzení, že soudy nerespektovaly závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000. V uvedeném rozhodnutí se Ústavní soud vyjádřil k interpretaci rehabilitačních předpisů. V nyní projednávané věci ovšem žalobce neodvozoval svůj nárok z rehabilitačních předpisů, ale od tvrzeného přijetí chybných a diskriminačních rehabilitačních předpisů ze strany státu. K samotné aplikaci rehabilitačních předpisů nebylo nutné přistoupit, a judikatura týkající se výkladu těchto předpisů tedy není pro rozhodnutí věci použitelná.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, prostřednictvím které se žalobce ohrazuje proti postupu soudů, jež žalobu zamítly bez provedení navržených důkazů. Žalobce takto namítá vady řízení, přičemž neformuluje žádnou otázku procesního práva. Pouhé namítání vad řízení však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud v této souvislosti připomíná též závěr vyjádřený v R 62/2000, dle nějž, v řízení, v němž by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, není třeba provádět dokazování, a vyjádřený též např. v usnesení ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 896/2006, podle kterého v případě, kdy již ze žalobních tvrzení ve spojení se srozumitelným nikoliv nejasným žalobním návrhem (tj. odpovídajícím požadavkům uvedeným v §43 a 79 o. s. ř.) vyplývá, že taková žaloba musí být zamítnuta, protože uplatněný nárok neodpovídá příslušným ustanovením hmotného práva, není potřeba provádět žádné dokazování, byť je účastníci navrhují.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že neshledal žádného důvodu k žalobcem navrhovanému postupu spočívajícímu v přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Zmíněný §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se vztahuje na osoby uvedené v §18 odst. 1 téhož zákona, kterým zakládá nárok na příplatek k důchodu. Ze žalobcových tvrzení vyplývá, že není osobou, na níž §18 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích dopadá, a v nyní projednávané věci nebylo tedy ani důvodu §24 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích aplikovat. Podmínky, za nichž soud podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení přeruší, tedy nemohly být naplněny.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce a Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. 12. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu