ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3653.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3653/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Markem Reichelem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, proti žalované H. F., zastoupené Mgr. Milanem Kachlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 27/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2016, č. j. 37 Co 197/2015-130, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Blansku (dále již „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 6 C 27/2014-93, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. 486 se stavbou rodinného domu, pozemku parc. č. 874/11 a parc. č. 875/31, zapsané na listu vlastnictví č. 2089 pro katastrální území a obec B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Blansko (dále již „předmětné nemovitosti“). Soud prvního stupně dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. ledna 2016, č. j. 37 Co 197/2015-130, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále uložil žalobci povinnost uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně, načež dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V předmětné věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, přičemž zpochybňoval platnost kupní smlouvy ze dne 25. 11. 2003, na základě které přešlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou (a jejího nyní již zesnulého manžela). Žalobce tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, jelikož předmětná kupní smlouva byla pouze simulovaným právním úkonem a vůlí účastníků smlouvy nebylo převést předmětné nemovitosti, ale pouze získat finanční prostředky z hypotečního úvěru od banky, který by žalobce zřejmě sám nezískal. Po uhrazení hypotečního úvěru mělo být vlastnické právo k předmětným nemovitostem převedeno zpět na žalobce. V mezidobí ovšem manžel žalované zemřel, a žalovaná nyní odmítá převod uskutečnit a v jiném řízení (nyní již ve fázi exekučního řízení) se domáhá vyklizení žalovaného z předmětné nemovitosti. Oba soudy ovšem kupní smlouvu neplatnou neshledaly. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci se žádným z provedených důkazů nepodařilo prokázat, že by účastníci předmětné kupní smlouvy neměli vážnou vůli k uzavření smlouvy. Obdobně odvolací soud konstatoval, že „kupní smlouva je zcela určitá, nebyly tvrzeny žádné skutečnosti směřující k případné nezpůsobilost účastníků tuto smlouvu uzavřít. Nemůže jít ani o simulovaný právní úkon, protože v této variantě účastníci žádný jiný úkon uzavřít nechtěli, na oko uzavřená smlouva měla sloužit jen jako „podklad“ pro vylákání úvěru z bankovního ústavu.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. shledává v tom, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou“ , přičemž tvrdí, že předmětná kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy a je tak „absolutně neplatným úkonem“ . Dovolatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2007 (dovolatel mylně uvádí rok 2000), sp. zn. 21 Cdo 2037/2006, a dodává, že Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či dovolací soud“) „konstantně sankcionuje absolutní neplatností každou ´smlouvu (dohodu, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví)´“.
Dále dovolatel – bez odkazu na příslušné hledisko přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. – vymezuje čtyři důvody, pro které měl odvolací soud posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou; jedná se o 1. nedostatek vážnosti vůle, 2. nedostatek formy, 3. naplnění rozvazovací podmínky a 4. neplatnost pro rozpor s dobrými mravy. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je nepravdivým tvrzení dovolatele, že dovolatel prokázal, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná. Popírá jak tvrzení dovolatele, že by kupní smlouva byla uzavírána pouze za účelem získání hypotečního úvěru, tak i další tvrzení, že předmětná kupní smlouva má charakter tzv. propadné zástavy. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a přiznal jí náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce – jak bude rozvedeno níže – je nutno odmítnout.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ze shora shrnutého obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel podaným dovoláním v zásadě polemizuje s odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, a to jak ohledně skutkového stavu, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel (vůle účastníků smlouvy), tak i ohledně právního posouzení věci, aniž by ve smyslu §237 o. s. ř. právně relevantním způsobem vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolatel za hledisko přípustnosti podle §237 sice označil to, že „ napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou,“ přičemž odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se tzv. propadné zástavy, ovšem nijak již nevysvětlil (nevymezil), při řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ve vztahu k právnímu institutu tzv. propadné zástavy. Dovolatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 2037/2006 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) rovněž neosvětluje, při řešení jaké konkrétní otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelem zmiňovaný rozsudek dovolacího soudu se zabývá problematikou tzv. propadné zástavy, a to i ve vztahu k situaci, kdy zástavní dlužník uzavře se zástavním věřitelem dohodu, kterou mu udělí plnou moc k prodeji nebo jinému zpeněžení zástavy za účelem splacení zajištěné pohledávky, což má ve svých důsledcích stejné právní následky jako sjednání tzv. propadné zástavy; není tedy z obsahu dovolání zřejmé, v čem se měl odvolací soud odchýlit od dovolatelem označeného rozsudku dovolacího soudu, jelikož v předmětné transakci (převod předmětných nemovitostí) zástavní věřitel vůbec nefiguroval. Dovolatel neuvedl hledisko přípustnosti dovolání ani k výše uvedeným „čtyřem důvodům“, pro něž shledává neplatnost nebo zánik předmětné kupní smlouvy, proto se jimi Nejvyšší soud blíže nezabýval.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
I když dovolatel řádně nevymezil otázku, při jejímž řešení se měl podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud konstatuje, že právní závěr, který v daném případě učinil odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, nevykazuje rozkol s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v řešení právní otázky tzv. propadné zástavy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 997/2012 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013), z níž v obecné rovině vyplývá, že o „tzv. propadnou zástavu ve smyslu ustanovení §169 písm. e) obč. zák. se jedná tehdy, bylo-li v zástavní smlouvě nebo v dohodě o vypořádání dědictví, na základě kterých bylo zřízeno zástavní právo, popřípadě v samostatně uzavřené smlouvě (dohodě) ujednáno, že zajištěná pohledávka nebude uspokojena za výtěžku zpeněžení zástavy, ale tím, že zástava propadne zástavnímu věřiteli nebo že si zástavní věřitele ponechá zástavu za (v dohodě nebo smlouvě) určenou cenu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 997/2012), resp. to, že „kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (tzv. propadná zástava), je neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003). Z citovaných rozhodnutí dovolacího soudu a ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odvolacího soudu je zřejmé, že zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soudu týkající se problematiky tzv. propadné zástavy nejsou pro posuzovanou věc relevantní, což lze dovodit mimo jiné už z toho, že žalovaná není (ani nebyla) zástavním věřitelem žalobce.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. tvrzení dovolatele, že „bylo prokázáno“ , že kupní smlouva je neplatná, resp. že zanikla), a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že vyjádření žalované se v zásadě nevěnovalo podstatným aspektům relevantním pro dovolací řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání předkládá argumentaci týkající se platnosti kupní smlouvy, věnuje se zejména vyvrácení toho, že by se jednalo o zajišťovací převod práva, přičemž pominuta byla právě otázka právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobcem ve smyslu §237 o. s. ř. Z tohoto důvodu proto dovolací soud nepovažoval výdaj žalované, související s jejím písemným vyjádřením k dovolání, za účelně vynaložený, což se v konečném důsledku promítlo do výrokové (nákladové) znělky tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu