ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3817.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3817/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Ing. J. P. , zastoupené ustanoveným opatrovníkem Ing. J. O., právně zastoupené Mgr. Bc. Stanislavem Brunckem, advokátem se sídlem v Brně, Benešova č. 628/12, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, o zaplacení 2.680.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 102/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014 č. j. 13 Co 102/2014-182, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2013 č.j. 15 C 102/2013-147 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 4. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 1.085.200,- Kč s příslušenstvím (skládající se z částky 225.200,- Kč, kterou žalobkyně zaplatila na výživném pro své dvě nezletilé děti, částky 460.000,- Kč, kterou by žalobkyně mohla požadovat z titulu výživného nerozvedené manželky, částky 400.000,- Kč, kterou by žalobkyně mohla požadovat z titulu výživného rozvedené manželky) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím (za podstatné snížení kvality jejího života). Žalobu zdůvodnila zejména tím, že Obvodní soud pro Prahu 9 (stejně jako Městský soud v Praze v navazujícím řízení a Oddělení péče o děti Úřadu městské části Praha 14 jako opatrovník nezletilých) v řízení o rodičovské zodpovědnosti a v řízení o rozvod manželství postupoval nesprávně, když nezahájil k ochraně jejích práv z moci úřední řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, ani jí v řízení neustanovil opatrovníka, ačkoliv věděl o její duševní chorobě (zejména na základě znaleckého posudku ze dne 22. 2. 2007 ve znění doplňku ze dne 27. 5. 2007, který byl zpracován PhDr. Markem Preissem a MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D.). Újma žalobkyni vznikla tím, že nemohla v těchto řízeních pro duševní poruchu formulovat a bránit své zájmy, což vedlo k tomu, že jí byly z péče odebrány nezletilé děti, se kterými se nemohla nadále stýkat, musela na ně platit nepřiměřeně vysoké výživné a nemohla se účastnit řízení o rozvod svého manželství. K ochraně práv žalobkyně omezením ve způsobilosti k právním úkonům a ustanovením opatrovníka (otec žalobkyně) došlo až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2011 č. j. 25 Nc 3048/2010-102.
Žalovaná žalobkyní uplatněný nárok neuznala, vznesla námitku promlčení ohledně všech uplatněných nároků a uvedla, že absenci zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobkyně v rámci řízení o rodičovské zodpovědnosti nelze považovat za nesprávný úřední postup soudu, neboť jde o věcný postup. Žalobkyně se se svými nezletilými dětmi mohla stýkat ve stejných dnech jako její rodiče, a proto nemohla být zkrácena na svých právech.
Žalobkyně na výzvu soudu podáním ze dne 8. 10. 2013 konkretizovala žalobní tvrzení tak, že se domáhá jak náhrady škody, tak nemajetkové újmy, která jí vznikla nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2007 č. j. 20 Co 501-502/2007-240 (ačkoliv toto rozhodnutí nebylo formálně pro nezákonnost zrušeno) a souvisejícím nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 2022/2006. Újma měla žalobkyni vzniknout také nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 v řízení o rozvod manželství vedeném pod sp. zn. 9 C 203/2006 a nezahájením řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům také ,,uvšech soudů a ve všech řízeních i mimo ně“. Žalobkyně se nadále domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 2.000.000,- Kč, která jí měla vzniknout tím, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, práva na zdraví, práva na lidskou důstojnost a práva na rodinný život, neboť jí bylo odepřeno stýkat se se svými dětmi. Vedle toho jí měla vzniknout škoda ve výši 680.000,- Kč spočívající v nemožnosti domáhat se výživného nerozvedené a rozvedené manželky. Do částky 405.200,- Kč vzala žalobu zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 11. 2013 č. j. 15 C 102/2013-147 žalobu o zaplacení částky 2.680.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobkyní označené nezákonné rozhodnutí není odpovědnostním titulem, na jehož základě by se žalobkyně mohla domáhat náhrady škody, neboť toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Odpovědnostním titulem nemůže být ani tvrzený nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 9 a Obvodního soudu pro Prahu 2, protože jde o postup, který by se projevil v nezákonnosti rozhodnutí. Soud prvního stupně uzavřel, že je na opatrovníkovi žalobkyně, aby se případně domáhal nápravy dotčeného rozhodnutí, neboť soud v řízení o náhradu škody není oprávněn zkoumat, zda je žalobkyní namítané rozhodnutí nezákonné, nebo zda se v rozhodnutí promítl nezákonný postup soudu. Nadto soud prvního stupně uvedl, že postup soudů nebyl nesprávným úředním postupem, neboť z jejich zjištění jednoznačně nevyplývá, že by žalobkyně trpěla duševní chorobou, která by byla důvodem pro ustanovení opatrovníka.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 13 Co 102/2014-182 (do částky 1.250.000,- Kč) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud došel k závěru, že se Obvodní soud pro Prahu 2 ani Obvodní soud pro Prahu 9 nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť v těchto řízeních nevyšla najevo taková skutečnost, která by v případě žalobkyně odůvodňovala zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům nebo ustanovení procesního opatrovníka. Odvolací soud se navíc ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že namítaný nesprávný úřední postup je postupem, který by se projevil v nezákonnosti rozhodnutí, které by bylo způsobilým odpovědnostním titulem pouze v případě, že by bylo pro nezákonnost zrušeno, což se v posuzovaném případě nestalo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky, zda byly soudy v rámci dotčených řízení povinny zahájit řízení o její způsobilosti k právním úkonům. K zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům postačuje podezření, které v dotčených řízeních jednoznačně vyšlo najevo. Závěr odvolacího soudu o tom, že k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům je nutné nejprve konstatovat nedostatečnou způsobilost k právním úkonům, nemůže dle žalobkyně obstát, neboť by se tímto předjímal výsledek řízení, které se teprve zahajuje. Žalobkyně tvrdila, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka, jestli konstatování příznaků duševní poruchy ve znaleckém posudku je skutečností, která odůvodňuje zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že odvolací soud vzal při posuzování nesprávného úředního postupu v potaz, že v dotčených řízeních nikdo nenavrhoval zahájení řízení o její způsobilosti k právním úkonům. Stát nemůže přenášet povinnost zahájit řízení o způsobilosti k právním úkonům na jiné osoby. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 a Obvodního soudu pro Prahu 9 došlo k zásahu do práva žalobkyně na zdraví, neboť jí nebyl včas ustanoven opatrovník, který by činil kroky směřující k léčení její duševní poruchy. Později ustanovený opatrovník takové kroky sice činil, ale už nemohl odstranit ,,nedozírné a trvalé následky způsobené pozdním léčením“. Soud prvního stupně i odvolací soud svým zamítavým rozhodnutím odňal žalobkyni jedinou možnost domáhat se u soudu nápravy protiprávních jednání státních orgánů a náhrady nemajetkové újmy způsobené tímto jednáním. Dle žalobkyně lze rozhodnutí odvolacího soudu vykládat tak, že soudy nejsou povinny v případě duševní poruchy účastníka ustanovit mu opatrovníka nebo zahájit řízení o jeho způsobilosti k právním úkonům, což by mohlo znamenat ,,oficiální svolení“ protiprávního jednání vůči osobám, které nemohou pro duševní poruchu chránit své zájmy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud buď sám ve věci rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1.250.000,- Kč s příslušenstvím, nebo aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda lze nezahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům nebo neustanovení opatrovníka soudem v situaci, kdy v řízení vyjde najevo podezření na duševní poruchu účastníka, považovat za nesprávný úřední postup. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ustanovení §13 odst. 2 OdpŠk má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává, z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu. Nesprávný úřední postup je zpravidla postup, který nesouvisí s rozhodovací činností, i když není vyloučeno, aby škoda resp. nemajetková újma byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací. Pro nesprávný úřední postup je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí (k definici nesprávného úředního postupu srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977 sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002 sp. zn. 25 Cdo 2120/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2010 25 Cdo 1627/2008).
V posuzovaném případě spatřovala žalobkyně nesprávný úřední postup v tom, že soudy nedaly v rámci řízení o rodičovské zodpovědnosti a v řízení o rozvod manželství podnět k zahájení řízení o její způsobilosti k právním úkonům, ačkoliv v těchto řízeních vyšlo najevo podezření na její duševní poruchu. K vyřešení právní otázky, zda lze takové pochybení soudů podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 OdpŠk, je – v souladu s výše uvedeným vymezením nesprávného úředního postupu - nutné se zabývat tím, zda a za jakých podmínek má soud povinnost dát podnět k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům (nebo je-li nebezpečí z prodlení, ustanovit účastníkovi procesního opatrovníka), a zda nejde o postup, který sám o sobě vede k vydání rozhodnutí, nebo který by se bezprostředně odrazil v obsahu rozhodnutí.
Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“), jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví.
Podle ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.
Podle ustanovení §81 odst. 1 o. s. ř. může soud i bez návrhu zahájit řízení ve věcech péče o nezletilé, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení opatrovnické, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o dědictví, řízení o určení, zda tu manželství je či není, a další řízení, kde to připouští zákon.
Cílem ustanovení §10 obč. zák., týkajícího se omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům, je především poskytnout ochranu osobám, které pro duševní poruchu, jež není jen přechodná, nejsou schopny činit žádné nebo některé právní úkony, přitom je třeba také důsledně předcházet tomu, aby způsobilost k právním úkonům nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně nutné, a aby se tím zbytečně neztěžovala životní situace dotčených osob. Omezení, resp. zbavení osoby způsobilosti k právním úkonům, je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného, a s takovou je třeba přistupovat i k řízení o způsobilosti k právním úkonům upraveném v §186 až §191 o. s. ř. Všechny případy omezení, zbavení nebo navrácení způsobilosti k právním úkonům vyžadují dodržování procesních předpisů a co nejpečlivější zjištění skutečného stavu věci, aby mohlo být vydáno po všech stránkách spravedlivé rozhodnutí a předešlo se tím opětovnému rozhodování ve věci (blíže viz stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979).
Řízení o způsobilosti k právním úkonům je nesporným řízením ovládaným zásadou oficiality a vyšetřovací zásadou, což se projevuje mimo jiné v tom, že toto řízení lze zahájit i bez návrhu. V takovém případě je důvodem zahájení řízení obvykle vnější podnět například zařízení sociální péče, fyzické nebo právnické osoby či jiného soudu. Soudy jsou v souladu s veřejným zájmem na ochraně duševně nemocných osob povinny vyvinout iniciativu k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům, jakmile se v rámci řízení dozví o podezření na duševní poruchu účastníka, jež není jen přechodná. Tato povinnost soudu vyplývá také z procesních předpisů, neboť jednou z procesních podmínek civilního řízení je procesní způsobilost účastníků, která je závislá na rozsahu, v jakém má účastník způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti (§20 odst. 1 o. s. ř.). Nedostatek procesní způsobilosti je odstranitelným nedostatkem podmínek řízení. Zjistí-li soud v průběhu řízení, že některý z účastníků nemá procesní způsobilost, učiní (poté, co přeruší řízení podle ustanovení §109 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) úkony směřující k tomu, aby byl účastník zastoupen svým zákonným zástupcem nebo ustanoveným opatrovníkem (podá podnět k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům a souvisejícímu řízení o ustanovení opatrovníka). Hrozí-li nebezpečí z prodlení, ustanoví soud fyzické osobě, která nemůže před soudem samostatně jednat opatrovníka (srov. ustanovení §29 odst. 1 o. s. ř.).
Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že nepodá-li soud podnět k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům (nebo bylo-li nebezpečí z prodlení, neustanoví účastníkovi opatrovníka), v případě, kdy vyjde v řízení najevo podezření na duševní poruchu účastníka, která není jen přechodná, porušuje povinnost stanovenou právními předpisy, což zakládá nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 OdpŠk. Tento právní závěr obstojí přesto, že jde o postup soudu, který by se v případě, že by duševní porucha účastníka vedla ke ztrátě jeho procesní způsobilosti, odrazil v rozhodnutí ve věci samé (takové rozhodnutí by bylo pro nedostatek procesní podmínky řízení nezákonné). Z hlediska příčinné souvislosti je totiž takové nezákonné rozhodnutí buď samostatným následkem nesprávného úředního postupu, nebo další podmínkou vzniku újmy.
Nezákonné rozhodnutí je samostatným následkem nesprávného úředního postupu v případě, kdy může určitá újma vzniknout bez ohledu na to, zda bylo v řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, vydáno nezákonné rozhodnutí. Příkladem je žalobkyní tvrzená škoda spočívající v tom, že v důsledku své duševní poruchy neuplatnila výživné nerozvedené a rozvedené manželky. Příčinou této škody nemohlo být vydání nezákonného rozhodnutí v řízení o rozvod žalobkyně, ale pouze skutečnost, že ačkoliv v tomto řízení vyšlo najevo podezření na její duševní poruchu, nebylo soudem zajištěno, aby žalobkyně byla zastoupena opatrovníkem, který by mohl jejím jménem tento nárok uplatnit (nesprávný úřední postup soudu).
Vedle toho stojí nárok na náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout tím, že se nemohla stýkat se svými dětmi, které jí byly odebrány z péče v řízení, v němž sice vzniklo podezření na její duševní poruchu, ale soud nedal podnět k zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům (ani jí neustanovil procesního opatrovníka). V takovém případě je zde více předpokladů, které jsou conditio sine qua non pro vznik újmy, neboť vedle prvotní příčiny vzniku újmy (nesprávný úřední postup) nelze opomenout, že tato újma mohla vzniknout až pravomocným rozhodnutím, kterým byly žalobkyni její děti odebrány z péče. Podmínky působily z časového hlediska následně, přičemž řetězec těchto postupně nastupujících podmínek byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní podmínka – nesprávný úřední postup - bezprostředně vyvolala jako následek podmínku jinou – nezákonné rozhodnutí), že již z působení prvotní podmínky lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Důležité je, že si původní předpoklad (nesprávný úřední postup) podržel charakter conditio sine qua non a nedošlo tedy k přerušení příčinné souvislosti (k přerušení příčinné souvislosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4841/2009, uveřejněný pod č. 54 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2013).
Dovolací soud přisvědčil námitce žalobkyně o tom, že v řízení o rodičovské zodpovědnosti vedeném Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 471/2006, vyšlo najevo podezření na její duševní poruchu, neboť v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 6. 2007 je uvedeno, že ,,projevy a osobnost matky svědčí pro její psychotické onemocnění“, což vyplývalo ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Švarce a PhDr. Marka Preisse, v němž znalci konstatovali, že stav žalobkyně ,,je možné uzavřít jako paranoidně halucinatorní syndrom, který obvykle svědčí o schizofrením onemocnění“. Jelikož Obvodní soud pro Prahu 9 za těchto okolností nepřerušil podle ustanovení §109 odst. 1 písm. a) o. s. ř. řízení a nedal příslušnému soudu podnět k zahájení řízení o způsobilosti žalobkyně k právním úkonům, ani nepokračoval v řízení poté, co z důvodu nebezpečí z prodlení ustanovil žalobkyni opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 1 o. s. ř., je nutné jeho jednání považovat za nesprávný úřední postup. K tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo také v řízení o rozvod žalobkyně, neboť uvedené rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti bylo nezbytným podkladem pro vydání rozhodnutí o rozvodu, a proto musel soud také v tomto řízení vědět, že existuje podezření na duševní poruchu žalobkyně.
Dovolací soud tedy došel k závěru, že v posuzovaném případě nemůže z výše uvedených důvodů obstát závěr soudu prvního stupně, ani odvolacího soudu o tom, že žalobkyní namítaný postup soudů není nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně se bude muset v novém řízení zabývat tím, zda žalobkyní tvrzená újma vznikla a zda je její vznik v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem.
K posouzení vzniku nemajetkové újmy žalobkyně, se bude muset soud prvního stupně zabývat tím, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se žalobkyně mohla cítit poškozenou (k prokazování vzniku nemajetkové újmy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 30 Cdo 520/2014). Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., že totiž nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). Neprokazuje se tedy, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným - srov. Kolba, J., in Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci , 1. vyd. Praha: Leges, s. 55).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu