ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3837.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3837/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce H. M. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 2 051 620 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 311/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 20 Co 266/2013-179, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2013, č. j. 20 Co 266/2013-179, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 11. 2012, č. j. 41 C 311/2008-135, se v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 1 026 843 Kč s příslušenstvím a v navazujících nákladových výrocích zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, jež bylo proti žalobci vedeno od 14. 9. 1994 do 31. 7. 2007, a které skončilo zproštěním žalobce obžaloby. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání držen ve vazbě. V důsledku toho mu měl ujít pravidelný příjem od turecké společnosti ve výši 3 000 USD měsíčně, tedy celkem po valorizaci 3 513 315 Kč. Později vzal žalobce žalobu zpět co do částky 1 461 695 Kč a nadále požadoval pouze 2 051 620 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, č. j. 41 C 311/2008-135, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 024 777 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 1 026 843 Kč s příslušenstvím a dále částečně co do požadovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně i odvolací soud vyšly z následujícího skutkového závěru. Žalobce byl v rámci trestního stíhání v období od 14. 9. 1994 do 24. 10. 1996 ve vazbě. Trestní stíhání bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem ohledně všech skutků kladených žalobci za vinu. Žalobce od 1. 1. 1994 pracoval pro společnost Civilibal-Nergiz YAS Sebze Meyve Komisyonculugu Tic. LTD. STI., se sídlem v Turecké republice. Žalobce se stal zástupcem uvedené společnosti pro Českou republiku, za práci mu byla vyplácena odměna ve výši 3 000 USD měsíčně. Společnost měla v letech 1993 až 1996 dobré zisky, měla oprávnění k vývozu ovoce a zeleniny a žalobce byl společností přihlášen k pojištění, z něhož byl odhlášen asi rok poté, co byl v Praze zatčen. Po dobu prvního roku, kdy byl žalobce ve vazbě, byl jeho plat vyplácen jeho sestře paní G. B.
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby je ze dne 15. 9. 1994 a zákon č. 82/1998 Sb. nabyl účinnosti až 15. 5. 1998. Dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je zčásti po právu. V posuzovaném případě bylo podle soudu prvního stupně vydáno nezákonné rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby, když žalobci bylo sděleno obvinění pro závažné trestné činy, žalobce byl vzat do vazby a následně byl rozhodnutím soudu zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Vazebně byl žalobce stíhán po dobu 772 dnů. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že před vzetím do vazby žalobce pracoval pro tureckou společnost, která mu za práci platila 3 000 USD měsíčně, a nebýt vzetí do vazby, uvedená spolupráce by dále pokračovala, je dána přímá příčinná souvislost mezi způsobenou škodou v podobě ušlého výdělku a nezákonným rozhodnutím o vazbě.
6. Z provedených důkazů však rovněž vyplynulo, že po dobu jednoho roku od vzetí žalobce do vazby byl „plat“ vyplácen jeho sestře G. B. Soud prvního stupně tedy uvedl, že žalobci nemohla vzniknout škoda za období prvního roku vazebního stíhání, neboť jeho plat byl v té době jeho rodině vyplácen. Žalobu proto zamítl co do částky odpovídající tvrzenému ušlému zisku za období od září 1994 do září 1995. Co do ušlého zisku za zbylé období vazby žalobě vyhověl.
7. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně věc správně posoudil po stránce skutkové i právní, a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním v části, kterou byly potvrzeny výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně.
9. Žalobce jako dovolací důvod uvedl, že skutečnost, že plat (správně podle žalobce „mzda“) byl zaměstnavatelem žalobce údajně „vyplácen sestře žalobce“, se nevztahuje k majetkové sféře žalobce. Konstantní rozhodovací praxe přitom škodu definuje jako zmenšení se, resp. nerozmnožení, majetku poškozeného – k tomu žalobce odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004. Jakýmikoliv platbami paní G. B. tak mohl být rozmnožen výlučně jen majetek paní G. B., nikoliv majetek žalobce.
10. Žalobce dále uvádí, že mu odvolací soud odňal možnost jednat před soudem, když v rozporu se zákonem jednal místo se žalobcem s advokátem Mgr. Kutějem, přestože žalobce soudu dne 2. 9. 2013 doručil e-mailové oznámení, ve kterém uvedl, že odvolal procesní plnou moc udělenou dříve Mgr. Kutějovi. Dojde-li soudu oznámení o výpovědi nebo o odvolání plné moci, soud není oprávněn zkoumat, zda mezi účastníkem a zmocněncem skutečně došlo (platně) k zániku smlouvy (dohody) o plné moci, nebo jiné smlouvy (dohody), na základě které vznikl závazek zastupovat účastníka v řízení před soudem, vychází v tomto směru jen z obsahu příslušného oznámení (k tomu žalobce odkazuje na komentářovou literaturu). Ačkoliv tedy Mgr. Kutěj u soudu popřel, že by žalobce plnou moc odvolal, soud s ním nebyl oprávněn jednat, a tím spíše nebyl oprávněn doručovat mu napadený rozsudek. Napadený rozsudek byl Mgr. Kutějovi doručen dne 11. 11. 2013, nově zvolenému právnímu zástupci žalobce, advokátu JUDr. Zdeňku Hrabovi, byl napadený rozsudek fakticky předán dne 16. 11. 2013.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda mohla žalobci vzniknout škoda (ušlý zisk), když po dobu jeho vazby byla mzda vyplácena sestře žalobce. Uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Na posuzovaný případ dopadá zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. §20 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ a §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle jeho ustanovení §442 odst. 1 se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
18. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009).
19. Se žalobcem lze tedy souhlasit v tom, že ušlý zisk by mu vznikl v případě, že se jeho majetek, nikoliv majetek jeho rodiny nebo jeho sestry, jak nesprávně usuzuje odvolací soud, nezvětšil tak, jak bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události.
20. Ze skutkových zjištění v posuzovaném případě vyplývá, že po dobu jednoho roku, kdy byl žalobce ve vazbě, byl jeho rodině, konkrétně jeho sestře, vyplácen „plat“. Odvolací soud se však nezabýval otázkou, z jakého titulu byl finanční obnos sestře žalobce ze strany zaměstnavatele žalobce vyplácen. Uvedené zjištění je přitom pro právní posouzení věci zásadní a jeho absence v napadeném rozsudku činí právní posouzení věci odvolacím soudem neúplným a tudíž nesprávným.
21. Pro úplné posouzení věci je třeba nejprve zjistit, z jakého titulu paní B. dostávala plnění od zaměstnavatele žalobce. V případě, že by bylo zjištěno, že se jednalo o mzdu žalobce, bude nutné posoudit, zda lze mzdu považovat za vyplacenou žalobci tím, že byla uhrazena jeho sestře. Při posouzení uvedené otázky bude nutné určit a aplikovat rozhodné právo, kterým se smlouva mezi žalobcem a jeho zaměstnavatelem řídila.
22. Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda je vadou řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. skutečnost, že odvolací soud jednal s advokátem Mgr. Janem Kutějem jako s právním zástupcem žalobce, ačkoliv bylo soudu doručeno oznámení žalobce, že plnou moc udělenou Mgr. Kutějovi odvolal. I kdyby se jednalo o vadu řízení uvedenou v §242 odst. 3 o. s. ř., byla by odstraněna tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, kterou nebylo žalobci vyhověno, zrušil. Soudy však při novém projednání věci nepřehlédnou, že žalobce podáním ze dne 2. 7. 2013 oznámil odvolacímu soudu odvolání plné moci Mgr. Kutějovi, a odvolací soud proto při jednání dne 5. 9. 2013 jednal s neoprávněným zástupcem žalobce (§28 odst. 2 o. s. ř.).
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v odpovídající části zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, když ve věci bude nadto nutno provádět další dokazování, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu