ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3957.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3957/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 30/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, č. j. 54 Co 93/2014-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Újma měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 248/2007 a po vyloučení části věci k samostatnému řízení pod sp. zn. 9 C 215/2010 a v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 1/2009.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 17 C 30/2013-79, zamítl žalobu v části požadující konstatování porušení práv žalobce v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 215/2010 (výrok I), rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 20 562,50 Kč spolu s příslušenstvím (výrok II), co do částky 49 437,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III), v části požadující konstatování porušení práva žalobce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 1/2009 žalobu zamítl (výrok IV), stanovil, že žalovaná je povinna žalobci zaslat omluvu v rozsudku blíže specifikovanou za porušení jeho práva v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Ca 1/2009 (výrok V), co do zbylé části žalobcem navrhovaného znění omluvy za porušení jeho práva v řízení vedeném pod sp. zn. 8 Ca 1/2009 žalobu zamítl (výrok VI), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 11 250 Kč s příslušenstvím (výrok VII), co do částky 19 500 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok VIII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IX).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se žaloba o zaplacení 20 562,50 Kč s příslušenstvím zamítá, v zamítavém výroku III ohledně částky 49 437,50 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku V jej změnil tak, že se nárok na odškodnění formou omluvy zamítá, v zamítavém výroku VI ohledně zbylé části omluvy jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku VII jej změnil tak, že se žaloba o 11 250 Kč s příslušenstvím zamítá, v zamítavém výroku VIII ohledně částky 19 500 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). V odvoláními nenapadených zamítavých výrocích I a IV nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I a II dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné pro řešení námitky žalobce, že částka, která mu byla přiznána jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 215/2010 v samotném kompenzačním řízení, není dostatečně vysoká, a že mu má být v nynějším řízení přiznána částka vyšší.
O zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 215/2010 bylo již pravomocně rozhodnuto v kompenzačním řízení samotném. Městský soud v Praze, který v posuzovaném řízení rozhodoval jako soud odvolací, zvýšil přiznanou částku zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Karlových Varech o 20 % z důvodu, že samotné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé.
Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát uvedl, že pokud je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, lze z toho důvodu přiměřeně zvýšit základní částku zadostiučinění, která je v něm přiznána, pokud to poškozený (včas) navrhne (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, část VI, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3930/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).
Podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Podle judikatury Nejvyššího soudu se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000.
Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Opětovné uplatnění nároku na zadostiučinění je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit jako nepřiměřenou (srov. Stanovisko, část V, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1908/2014).
Vzhledem k tomu, že o zadostiučinění za újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 215/2010 bylo již pravomocně rozhodnuto v samotném kompenzačním řízení, nemůže být otázka výše zadostiučinění znovu posuzována v nynějším řízení. Uvedená otázka proto přípustnost dovolání nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze stejného důvodu nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky týkající se významu kompenzačního řízení pro žalobce a jeho délky, ani otázka, zda Obvodní soud pro Prahu 5 v posuzovaném kompenzačním řízení postupoval v rozporu se zásadou koncentrace řízení, neboť ani ty nejsou soudy v nynějším řízení oprávněny posuzovat.
Jestliže žalobce nesouhlasil s tím, jakým způsobem soudy v kompenzačním řízení posoudily otázku přiměřené výše zadostiučinění za samotné kompenzační řízení, měl proti rozsudku Městského soudu v Praze uplatnit opravný prostředek v samotném kompenzačním řízení, nikoliv zahajovat z toho důvodu další (nynější) řízení. Uvedené řešení je vhodnější i z hlediska rychlosti nápravy pro poškozeného.
Dovolání není přípustné ani pro posouzení otázky, zda měl odvolací soud žalobci přiznat omluvu za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ca 1/2009, případně v jakém znění (zda měl být součástí přiznané omluvy i text „a soudní řízení vyvolané za účelem ochrany Vašich práv se stalo neefektivním“).
Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná se žalobci za nepřiměřenou délku uvedeného řízení omluvila v rámci předběžného projednání nároku, když uvedla „[m]inisterstvo spravedlnosti se omlouvá žadateli za porušení práva na vydání soudního rozhodnutí v přiměřené lhůtě“ (č. l. 17 spisu).
Úspěšný se svým nárokem u soudu může být poškozený pouze v případě, že jeho důvodný nárok nebyl již v rámci předběžného projednání uspokojen, tedy jen když mu nebylo již v rámci předběžného projednání poskytnuto přiměřené zadostiučinění (nebylo mu poskytnuto vůbec anebo poskytnuté zadostiučinění nelze považovat za přiměřené, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně obsahu morálního zadostiučinění z rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Není žádný důvod, proč by tyto požadavky nemělo splňovat i stanovisko příslušného úřadu v rámci předběžného projednání, a to nejen co se týče konstatování porušení práva, ale i co se týče omluvy.
Citovaná judikatura Nejvyššího soudu nepožaduje, aby výrok rozsudku (a tedy i stanovisko úřadu) obsahoval přesnou právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením občanského soudního řádu ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 157/2013, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4427/2011).
Dojde-li soud k závěru o vzniku nároku žalobce (poškozeného) na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, musí v prvé řadě posoudit, zda zadostiučinění, kterého se žalobci (poškozenému) dostalo již od příslušného úřadu v rámci předběžného projednání nároku (příp. i ve spojení s jinak poskytnutým zadostiučiněním, např. v trestním řízení snížením trestu), je možno považovat za přiměřené. Pouze dojde-li k závěru, že nikoliv, může se zabývat úvahou, jaké zadostiučinění je třeba žalobci poskytnout, aby požadavek přiměřenosti byl naplněn.
Soud může dojít k závěru, že je na místě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, příp. uložit žalovanému poskytnout žalobci omluvu (pokud se jí žalobce domáhá) či jen konstatovat porušení práva (i bez návrhu). Uložení poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva není vyloučeno dokonce ani v případě, že příslušný úřad již určitou omluvu poškozenému poskytl či sám porušení práva poškozeného konstatoval, avšak to jen tehdy, jestliže dojde soud k závěru, že formulace či konkrétní okolnosti poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva nejsou adekvátní satisfakcí za utrpěnou újmu (a to i s přihlédnutím k celému obsahu stanoviska žalovaného státu a kontextu, v jakém bylo přijato, zejména ve vazbě na obsah žádosti poškozeného).
V žádném případě zde ale není prostor pro přehnaný formalismus, vyznačující se lpěním na jednotlivých slovech či dokonce citacích zákonných ustanovení (včetně jejich číselného označení), nýbrž jde o vystižení smyslu a podstaty přiměřeného zadostiučinění. Nelze vycházet z úvahy, že konstatování porušení práva a uložení poskytnutí omluvy soudem oproti témuž projevu v rámci stanoviska úřadu představují vyšší formu zadostiučinění.
Ze shora uvedeného, ve vztahu k žalobcem položeným otázkám, vyplývá, že konstatování porušení práva poškozeného a omluva státu za toto porušení spolu velice úzce souvisí, a to tak, že není-li omluva vyslovena ve vazbě na konstatování porušení práva (v rámci předběžného projednání je možno přihlédnout i ke kontextu případu a obsahu žádosti), mělo by porušení konkrétního práva poškozeného vyplývat přímo z obsahu omluvy. Ať jen samotné konstatování porušení práva či ve spojení s omluvou mohou představovat přiměřené zadostiučinění. Je-li tedy porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání a příslušný úřad se za něj omluvil, a soud následně tuto formu zadostiučinění shledá jako přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Odvolací soud proto dané otázky posoudil v souladu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, citovaný výše).
Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu