ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.3972.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 3972/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CENTRO, s.r.o., IČ 25685155, se sídlem v Praze 10, Ostružinová 2934/7, zastoupené Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze 10, Černokostelecká 856/33, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 191 870 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 130/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, č. j. 21 Co 154/2014-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady škody ve výši 191 870 Kč s příslušenstvím podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 35/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Škoda měla žalobkyni vzniknout v důsledku toho, že na základě stavebního povolení ze dne 25. 6. 2002, na němž byla nesprávně vyznačena doložka právní moci, provedla svépomocí stavební a rekonstrukční práce v hodnotě 191 870 Kč. V dalším řízení bylo stavební povolení změněno tak, že se stavební řízení zastavuje.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2013, č. j. 13 C 130/2011-41, kterým byla žaloba zamítnuta.
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 25. 6. 2002 vydal stavební úřad (Úřad městské části Praha 10, stavební odbor) žalobkyni jako stavebníkovi stavební povolení, kterým povolil stavební úpravy části nebytových prostor domu (prádelny, žehlírny, sušárny, WC, úklidové komory a chodeb na prodejnu, vzorkovnu a kancelář pro prodej papírnického zboží s přímým vstupem z exteriéru). Na stavebním povolení byla vyznačena doložka právní moci s datem 19. 7. 2002, ta byla přeškrtnuta a byla u ní uvedena rukopisná poznámka „neplatná“. Dne 20. 9. 2006 vydal stavební úřad rozhodnutí, kterým „nařídil odstranění stavebních úprav a změny užívání nebytového prostoru“. V něm uvedl, že stavebník provedl stavbu v rozporu se stavebním povolením a že stavebník požádal o dodatečné povolení stavby v souladu s jejím užíváním, přes výzvu stavebního úřadu však nedoložil souhlas všech spoluvlastníků domu, proto stavební úřad nařídil stavbu odstranit. Dne 19. 3. 2007 rozhodl Magistrát hlavního města Prahy jako odvolací správní orgán o zrušení rozhodnutí o odstranění stavby a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací orgán stavebnímu úřadu vytkl, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci. Jako účastníci stavebního řízení měli podle §59 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), vystupovat všichni spoluvlastníci jednotek v domě. Společenství vlastníků jednotek bez výslovného zmocnění všemi spoluvlastníky nemohlo jako účastník řízení vystupovat. Rozhodnutí odvolacího orgánu nabylo právní moci dne 18. 6. 2007. Dne 3. 4. 2007 sdělil stavební úřad účastníkům řízení, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci. Sdělení stavebního úřadu ze dne 3. 4. 2007 bylo žalobkyni řádně doručeno dne 23. 5. 2007, kdy jednatel žalobkyně podepsal doručenku. Rozhodnutím ze dne 3. 12. 2007, které nabylo právní moci dne 17. 4. 2008, Magistrát hlavního města Prahy změnil stavební povolení tak, že stavební řízení zastavil, neboť předmětné stavební úpravy již byly realizovány. Uvedl, že vzhledem k tomu, že vydané stavební povolení doposud nenabylo právní moci, je nutno pohlížet na již provedené stavební úpravy jako na stavbu zahájenou bez stavebního povolení. Dne 24. 1. 2008 oznámil stavební úřad pokračování v řízení o odstranění stavby a výslovně upozornil na možnost požádat o dodatečné povolení stavby. Rozhodnutím ze dne 19. 5. 2008, které nabylo právní moci dne 1. 9. 2008, stavební úřad nařídil odstranění stavby. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nebyla podána žádost o dodatečné povolení stavby. Stavební úpravy byly odstraněny. Žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody dopisem, který byl žalované doručen dne 9. 3. 2011. Žalovaná náhradu škody nepřiznala a uvedla, že nárok je nedůvodný.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc hodnotil následovně. Judikatura dovodila, že nesprávným úředním postupem je i nesprávné vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné (k tomu soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4035/2009 a na další rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soud prvního stupně však žalobu zamítl, neboť žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení. Okolnost, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci, konstatoval Magistrát hlavního města Prahy již ve svém rozhodnutí ze dne 19. 3. 2007. Toto rozhodnutí nabylo právní moci (tedy nutně muselo být žalobkyni doručeno) již dne 18. 6. 2007. Žalobci bylo navíc už dne 23. 5. 2007 doručeno sdělení stavebního úřadu o tom, že stavební povolení nenabylo právní moci, obsahující rovněž odůvodnění. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyně se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dověděla již dne 23. 5. 2007. Toho dne zjistila, že stavební úpravy, které již realizovala, byly provedeny na základě stavebního povolení, které dosud nenabylo právní moci. Žalobkyně však svůj nárok na náhradu škody u žalované uplatnila až dne 9. 3. 2011, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty stanovené v ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk. Její nárok je tak promlčen.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uvedl, že závěry soudu prvního stupně o důvodně uplatněné námitce promlčení považuje za správné. Nejpozději ze sdělení stavebního úřadu, doručeného žalobkyni dne 23. 5. 2007, muselo být žalobkyni zřejmé, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu při vyznačení doložky právní moci, že stavební úpravy, které provedla, nejsou povolené a že jí investicemi do těchto úprav vznikla škoda. Ostatně pozdější chování žalobkyně, která ukončila v prosinci 2007 nájem nebytových prostor, svědčí ve prospěch závěru, že neměla ani zájem nebytové prostory užívat, a v následném pokračujícím řízení o odstranění stavby se již v otázce dodatečného povolení stavby vůbec neangažovala. Jednatel žalobkyně při jednání soudu dne 19. 9. 2013 uvedl, že důvodem odchodu z nebytových prostor byla skutečnost, že nemohl pokračovat v jejich užívání, stavební řízení se táhlo a bylo zřejmé, že nedojde k dohodě mezi vlastníky a ke kolaudaci. To bylo již 31. 12. 2007 naprosto jasné. Okamžik právní moci rozhodnutí o zastavení stavebního řízení dne 17. 8. 2008 proto na vědomost žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, nemohl mít vliv. Promlčecí lhůta počala běžet od 23. 5. 2007 a uplynula marně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které podle svého obsahu napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V dovolání uplatnila následující dovolací důvod:
7. Počátek běhu promlčecí lhůty nelze stanovit ke dni 23. 5. 2007, jelikož sdělení stavebního úřadu o tom, že stavební povolení nenabylo právní moci, nemá právní účinky, které by mohly mít jakýkoliv vliv na vydané stavební povolení.
8. Právní účinky má až rozhodnutí, kterým bylo zastaveno stavební řízení, tedy rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 12. 2007, které nabylo právní moci dne 17. 4. 2008. Žalobkyně uvádí, že „teprve tímto rozhodnutím bylo nutno pohlížet na již provedené stavební úpravy jako na stavbu zahájenou bez stavebního povolení“.
9. Pokud by žalobkyně požadovala náhradu škody v okamžiku, kdy se dověděla o tom, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci, bylo by protistranou zcela po právu namítáno, že žalobkyni dosud žádná škoda nevznikla, neboť formou dodatečného stavebního povolení může docílit toho, že bude vydáno stavební povolení a zastaveno řízení o odstranění stavby. Žalobkyně by v případě, že by získala souhlas všech spoluvlastníků, mohla požádat o dodatečné povolení stavby a s největší pravděpodobností by jí bylo vyhověno. Žalobkyně však souhlas všech spoluvlastníků nezískala, a proto o dodatečné povolení požádat nemohla.
10. Žalobkyně je přesvědčena, že jí škoda nevznikla samotným zrušením stavebního povolení, ale až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým stavební úřad nařídil odstranění stavby. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, podle kterého je nutno počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty odvíjet od vědomosti žalobkyně o tom, že jí škoda v určité výši vznikla a že za ni také stát odpovídá, nikoliv od vědomosti žalobkyně o nesprávném úředním postupu samotném, tj. od vědomosti, že nastala škodná událost.
11. Žalobkyně investovala žalobou požadovanou částku do stavebních úprav v pronajatých prostorách s tím, že o její investici bude snížen nájem. Vzhledem k nastalému vývoji však byla nucena pronajaté prostory opustit. V takové situaci by za normálního běhu věcí měla vůči majiteli nemovitosti jako pronajímateli nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Odstraněním stavby však došlo ke snížení majetku žalobkyně. Proto teprve právní mocí rozhodnutí o odstranění stavby došlo ke škodě.
12. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že počátek běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody, „která má spočívat v nesprávném úředním postupu“, nelze určovat podle §32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., tj. ode dne doručení, resp. oznámení zrušovacího rozhodnutí. Je nezbytné jej „odvíjet od skutečnosti, kdy se žalobce dověděl o škodě a o tom, kdo za ni zodpovídá.“ Žalovaná má ve shodě se soudem prvního stupně a soudem odvolacím za to, že nejpozději v okamžiku doručení, resp. oznámení písemnosti (sdělení) stavebního úřadu ze dne 3. 4. 2007, ve kterém mj. stavební úřad žalobkyni oznámil, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci, si žalobkyně musela být vědoma skutečnosti, že stavební povolení dosud nenabylo právní moci, a tedy že stavební úpravy, které na základě uvedeného stavebního povolení provedla, nejsou povolené, čímž jí vznikla, resp. mohla vzniknout, škoda.
13. Žalovaná dále upozornila, že v prosinci 2007 žalobkyně ukončila nájem v daném domě a stavebně upravené nebytové prostory opustila. Následně stavebním úřadem vedené řízení o odstranění těchto stavebních úprav bylo s ohledem na výše zmíněnou okolnost vedeno již se spoluvlastníky daného domu, kterým bylo nařízeno stavební úpravy odstranit.
III. Formální náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval jeho přípustností.
16. Žalobkyně dovolání doplnila podáním odeslaným dne 9. 12. 2014, jeho obsahem se však Nejvyšší soud nezabýval (srov. §240 odst. 1 a 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání je přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 OdpŠk, kterou odvolací soud posoudil v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání však není důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
20. Podle ustanovení §32 odst. 1 věty první OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
21. Podle ustanovení §190 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2007) dokončí podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou řízení uvedených pod písmeny a) až d).
22. Podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2006, stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním. Odstranění stavby se nenařídí, pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy a jestliže stavebník v řízení o odstranění stavby podá žádost o její dodatečné povolení a předloží podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě a v rozsahu jako k žádosti o stavební povolení.
23. Z §32 odst. 1 věty první OdpŠk i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011) vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Zároveň je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody navíc nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Žalobkyně, která tvrdila, že byla nájemkyní předmětných prostor, v žalobě škodu vymezila tak, že zbytečně vynaložila náklady na rekonstrukci a úpravu nebytových prostor a vznikla jí tak nesprávným úředním postupem škoda.
25. Nejvyšší soud dává žalobkyni za pravdu v tom, že i když bylo zjištěno, že stavební povolení nenabylo právní moci, nadále přicházelo v úvahu, že bude na žádost stavebníka vydáno dodatečné povolení [srov. ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., citované výše]. Dokud bylo možné, že bude vydáno dodatečné povolení, nemohla žalobkyni vzniknout škoda, neboť nebylo jisté, že investice žalobkyně bude zmařena.
26. Žalobkyně dále uvedla, že již dne 31. 12. 2007 bylo zcela zřejmé, že nezíská souhlas vlastníků jednotek, potřebný k dodatečnému povolení stavby, a že k povolení stavby dojít nemůže (srov. tvrzení žalobkyně na č. l. 38 p. v.). Z uvedeného tvrzení žalobkyně Nejvyšší soud vyšel a dospěl k závěru, že nejpozději dne 31. 12. 2007 bylo žalobkyni zřejmé, že k dodatečnému povolení stavby nedojde. Žalobkyně si byla vědoma, že nezíská potřebné souhlasy vlastníků jednotek s provedenými stavebními úpravami (o dodatečné povolení stavby pak žalobkyně ani nepožádala).
27. Vzhledem k uvedenému se tedy žalobkyně nejpozději dne 31. 12. 2007 dověděla o vzniku škody. Skutečnost, kdo za tvrzenou škodu odpovídá, jí přitom byla zřejmá již z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 3. 2007, ve kterém je uvedeno, že stavební povolení ze dne 25. 6. 2002 nenabylo právní moci, neboť jako účastníci řízení nevystupovali všichni vlastníci bytových jednotek. Jestliže žalobkyně uplatnila škodu u žalované až dne 9. 3. 2011 a teprve poté žalobou u soudu, byl její nárok promlčen marným uplynutím promlčecí doby podle §32 odst. 1 věta první OdpŠk.
28. Právní posouzení věci odvolacím soudem, který uzavřel, že žalovaný nárok je promlčen, je proto správné, ačkoliv odvolací soud stanovil počátek běhu promlčecí doby nesprávně, když ke dni 23. 5. 2007 sice věděla žalobkyně o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícího v chybném vyznačení doložky právní moci na stavebním povolení, neměla však ještě povědomí o tom, že jsou její investice učiněné na základě daného stavebního povolení zmařeny, tj. neměla ještě vědomost o vzniku škody.
29. Žalobkyní konstruovaný počátek běhu promlčecí doby na den právní moci rozhodnutí o odstranění stavby není správný v situaci, kdy z tvrzení samotné žalobkyně (ze kterých odvolací soud správně vyšel, aniž je bylo třeba prokazovat) je zřejmé, že již ke konci roku 2007 měla žalobkyně vědomost o zmaření svých investic do nebytového prostoru. Právní moc rozhodnutí o odstranění stavby již na této vědomosti nemohla ničeho změnit.
30. Jestliže žalobkyně až v dovolání uvedla, že její škoda měla spočívat v tom, že o její investici do stavebních úprav mělo být sníženo nájemné a že za normálního běhu věci by měla při skončení nájmu nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany pronajímatele, Nejvyšší soud se tímto jejím tvrzením nezabýval, neboť novou skutečnost nelze v dovolání uplatnit (§241a odst. 6 o. s. ř.).
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
32. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu