ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4020.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4020/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. O. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 10, Krupská 4, proti žalované E. N. , zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem Advokátní kanceláře STRNAD JOCH LOKAJÍČEK advokáti s. r. o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Jugoslávská 620/29, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 49/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 22 Co 119/2012-164, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalované se vůči žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení nepřiznává .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce (dále též „dovolatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Praze (dále též „odvolací soud“) není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 30 Cdo 3085/2015-284, a rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2014, č. j. 31 Cdo 1168/2013-212) byla zrušena nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 405/16, v němž Ústavní soud vyložil, že vlastnické právo dovolatele „musí ustoupit vlastnickému právu stěžovatelky, právu stejně silnému, které není oslabeno zanedbáním náležité bdělosti, jak dovodil odvolací soud ve svém prvním rozsudku ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 22 Co 119/2012-164.“ S přihlédnutím k tomuto závaznému právnímu názoru Ústavního soudu, resp. s přihlédnutím k dosahu jeho nálezu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky [byť z dosavadní judikatury Ústavního soudu není vůbec zřejmé, jak mohou vedle sebe vůbec koexistovat právní instituty vydržení a „nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“ (který byl Ústavním soudem nově zaveden do právního řádu v poměrech účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění); z žádného rozhodnutí Ústavního soudu totiž neplyne právní názor, v kterých případech a na podkladě jaké právní argumentace může „ustoupit“ institut vydržení novému institutu „nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí“, a to i s přihlédnutím k tomu, že zákonodárce kupř. v důvodové zprávě k zákonu č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), zcela jednoznačně uvádí, že v poměrech účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nabytí od nevlastníka možné nebylo] proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání žalobce ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítnout.
Dosavadní judikatorní rozkol v řešení otázky „nemo plus iuris“, který byl odstraněn až vydáním shora označeného nálezu Ústavního soudu, resp. jemu předcházejícím vydaným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, v němž Nejvyšší soud – s ohledem na nutnou reflexi dosavadní judikatury Ústavního soudu (byť s dosud nevyřešeným problémem shora popsané koexistence zmíněných právních institutů) - vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ , vedl pak dovolací soud v poměrech této právní věci k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. za užití §243b o. s. ř., a tedy k nepřiznání práva jinak procesně úspěšné žalované na náhradu nákladů odvolacího a dosavadního řízení vůči žalobci. Žalobce totiž až do vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu, resp. do vydání posledně zmíněného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu nemohl dost dobře předvídat judikatorní vývoj v řešení otázky „nemo plus iuris“, když dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu v řešení této otázky byla zcela jednoznačná a souznící s právním názorem dovolatele. Dovolací soud pak v těchto okolnostech spatřuje důvod hodný zvláštního zřetele, též s přihlédnutím k tomu, že na straně žalované uvedeným rozhodnutím nevznikne žádná závažná újma (takový důsledek z obsahu spisu vyvodit nelze).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu