ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4025.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4025/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. Z. , zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, o zaplacení částky 576 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 183/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 87/2014-76, takto:
Dovolání proti rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2013, č.j. 15 C 183/2013-45, v části zamítající žalobu co do částky 84 150 Kč s příslušenstvím se odmítá , ve zbývajícím rozsahu se rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. října 2013, č. j. 15 C 183/2013-45, zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 29. 7. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal náhrady újmy ve výši 576 150 Kč (492 000 Kč jako nemajetkové újmy a 84 150 Kč jako náhrady škody) s příslušenstvím, která mu měla být způsobena tím, že po dobu jeho trestního stíhání pro zločin obchodování s lidmi podle ustanovení §168 odst. 1 písm. a) a ustanovení §168 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku byl až do vynesení zprošťujícího rozsudku (tj. od 12. 4. 2011 do 20. 8. 2012) zbaven osobní svobody vazbou. Nemajetková újma měla žalobci vzniknout tím, že jeho případu byla ze strany sdělovacích prostředků věnována nadprůměrná pozornost, což vedlo k tomu, že s ním jeho rodinní příslušníci přerušili styk, že se zhoršil jeho zdravotní stav, neboť nemohl podstoupit plánované zákroky, že se zejména s ohledem na výši trestu, který mu hrozil, zhoršil jeho psychický stav a že se zkomplikovala jeho bytová situace, protože se nemohl dostavit k budoucímu pronajímateli k vyjádření stanoviska a byt byl nabídnut náhradníkovi. Žalobci měla dále nezákonnou vazbou vzniknout škoda spočívající v ušlém zisku z příležitostných brigád.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 10. 2013, č. j. 15 C 183/2013-45, žalobu o zaplacení částky 576 150 Kč zamítl. Došel k závěru, že žalobce neprokázal vznik škody v podobě ušlého zisku a že nemajetkovou újmu žalobce je namístě kompenzovat konstatováním porušení práva. Při stanovení formy zadostiučinění přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce průběžně páchá trestnou činnost již od roku 1962, že předmětné trestní řízení bylo přiměřeně dlouhé a že žalobce byl zproštěn obžaloby proto, že nebyla zcela najisto postavena jeho vina, nikoliv proto, že by se skutek nestal, nebo by nebyl trestným činem.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 20 Co 87/2014-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení práva žalobce nezákonným trestním stíháním ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v části zamítnutí žaloby na zaplacení částky 576 150 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal důvodným nárok žalobce na škodu v podobě ušlého zisku, neboť žalobce neprokázal, že by mu v důsledku vazby ušla pracovní příležitost s pravidelným výdělkem. Formu zadostiučinění posoudil odvolací soud zejména s ohledem na způsob života žalobce a jeho předchozí rozsáhlé zkušenosti s trestním řízením.
Žalobce v dovolání, v němž napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, zpochybnil závěr odvolacího soudu o tom, že náhradu škody v podobě ušlého zisku lze přiznat pouze osobě, která je v řádném pracovním poměru na plný úvazek, nikoliv tomu, kdo pracuje na částečný úvazek nebo na základě jiné než pracovní smlouvy. Soud prvního stupně podle žalobce postupoval nesprávně, když svůj závěr o vzniku škody opřel o listinu, kterou si opatřil sám a další dokazování v tomto směru neprováděl. Žalobce dále namítal, že jeho nemajetková újma měla být kompenzována peněžitým zadostiučiněním, nikoliv jen konstatováním porušení práva. V této souvislosti žalobce poukázal na to, že byl držen ve vazbě 495 dnů, že jeho trestní minulost byla zohledněna v tom, že svůj požadavek na peněžitou kompenzaci redukoval, že byl zproštěn obžaloby pro nejpříznivější důvod, jaký trestní řád zná (nebylo prokázáno, že se stal skutek), a že mu stát nemůže odepřít peněžitou kompenzaci jen proto, že byl v minulosti trestně stíhán, neboť všechny dříve uložené sankce vykonal. Žalobce v dovolání navrhl zrušení jak rozsudku soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.", se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Skutečnost, že dovolatel vzetím do vazby sice nepřišel o příjem z pracovního poměru na plný úvazek, který byl založen pracovní smlouvou, ale ušel mu příjem z tvrzených brigád, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Dovolatel konstruuje své odlišné právní posouzení věci (že ušlý zisk může představovat jak příjem z pracovního poměru na plný úvazek, který byl založen pracovní smlouvou, tak příjem z práce na částečný úvazek nebo na základě jiné než pracovní smlouvy) na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalobce zpochybňující správné hodnocení důkazů odvolacím soudem a vyjadřující nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce byl ohledně svého nároku na náhradu škody v podobě ušlého zisku povinen prokázat, že měl již uzavřenou pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno (tzn. že se s ním předběžně dohodl na době nástupu a pracovním zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, ale také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 605/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 2250/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 475/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 350/2011). Dovolací soud proto z výše uvedených důvodů, v rozsahu, v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 84 150 Kč s příslušenstvím z titulu ušlého zisku, odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo dále významné vyřešení právní otázky, zda může skutečnost, že poškozený byl v minulosti již mnohokrát trestán (z toho několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody), vést sama o sobě (jako jediné kritérium) k závěru, že poškozenému za nezákonnou vazbu nenáleží peněžité odškodnění, přestože došlo k intenzivnímu zásahu do jeho osobní svobody (délka trvání vazby). Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v části, v níž dovolatel vymezil výše uvedenou právní otázku, opodstatněné.
Předně je třeba uvést, že žaloba, jíž se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy v částce 492 000 Kč s příslušenstvím, trpí vadou, neboť je z ní sice patrné, že se žalobce domáhá odškodnění nemajetkové újmy za dva samostatné nároky, a to za samotné trestní stíhání a vazbu. Tato skutečnost se však nepromítla do žalobního požadavku, když z titulu náhrady nemajetkové újmy žádá jedinou částku. Soud prvního stupně nevyzval žalobce k odstranění této vady, čímž řízení zatížil vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K odstranění této vady nedošlo ani prohlášením zástupce žalobce při jednání dne 11. 10. 2013, že je žádáno odškodnění za samotné trestní stíhání, když v závěrečném návrhu zástupce žalobce výslovně upozorňoval na újmu způsobenou žalobci vazbou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1203/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 5180/2009).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že proti žalobci bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 16/2011 trestní stíhání pro trestný čin obchodování s lidmi podle ustanovení §168 odst. 1 písm. a) a ustanovení §168 odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Žalobce byl od zahájení trestního stíhání až do vynesení zprošťujícího rozsudku ve vazbě. Trestní stíhání bylo proti žalobci zahájeno dne 13. 4. 2011 a skončilo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 8. 2012, č. j. 29 T 16/2011-667 (v právní moci dne 5. 10. 2012), jímž byl žalobce obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu zproštěn, neboť zde byly pochybnosti o spáchání trestného činu. Trestní soud uzavřel, že žalobce se nepochybně mohl dopustit jednání popsaného v obžalobě, ale zároveň existují podstatné pochybnosti o vině žalobce, a proto rozhodl s uplatněním zásady in dubio pro reo. Soud prvního stupně zjistil z rejstříku trestů, že žalobce byl v minulosti 24krát trestán, přičemž několikrát byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a poslední záznam o jeho trestné činnosti je z roku 2009. Soud prvního stupně vzal z výpisu internetového zpravodajského portálu za prokázané, že případ žalobce byl medializován.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Pro vznik odpovědnosti podle ustanovení §9 OdpŠk se nevyžaduje, aby rozhodnutí o vzetí do vazby (prodloužení vazby) bylo pro nezákonnost zrušeno. Podstatné je, zda poškozený na základě vazebního rozhodnutí skutečně vazbu vykonal a zda mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda, přičemž rozhodující okolností je způsob skončení (výsledek) trestního řízení. Podmínkou vzniku práva na náhradu škody je takový výsledek trestního řízení, při němž nedojde k odsouzení dotyčného, resp. k pravomocnému vyslovení jeho viny za skutek, v souvislosti s nímž byl vzat do vazby.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl žalobce zproštěn obžaloby, došel soud prvního stupně i odvolací soud ke správnému závěru o tom, že v trestním řízení vedeném proti žalobci u Krajského soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 T 16/2011, došlo k vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě žalobce. Dovolací soud se stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud dále zabýval tím, zda žalobci v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o vazbě vznikla tvrzená nemajetková újma a případně, jakým způsobem by měla být žalobci nemajetková újma kompenzována.
Podle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
V případě ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení §31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007, a rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na níže uvedených kritériích, která pravidelně mohou indikovat vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy, v případech zahájení trestního stíhání (a popřípadě vzetí do vazby) v řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný pod číslem 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012).
1) Povaha trestní věci . Pod tímto kritériem se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Například újma bude obecně větší v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, za který hrozí uložení základního trestu odnětí svobody v rozmezí deset až osmnáct let (§140 odst. 1 trestního zákona), než v případě přečinu podvodu, za který hrozí uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§209 odst. 1 trestního zákona), přičemž obviněný podvodník nebude vystaven takovému společenskému odsudku jako domnělý vrah.
2) Délka trestního řízení (vazby) . Toto kritérium zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Zajisté je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kriteria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko.
3) Následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby . Toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.
Vedle toho je třeba podle ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012).
V posuzovaném případě soud prvního stupně i odvolací soud došel k závěru, že nemajetkovou újmu, která žalobci vznikla, je na místě odškodnit konstatováním porušení práva. Pro stanovení způsobu náhrady nemajetkové újmy bylo pro soud prvního stupně i odvolací soud rozhodující, že žalobce není bezúhonnou osobou, ale byl několikrát odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto mu nemohlo předmětné trestní stíhání způsobit (vzhledem k jeho způsobu života) významnou dehonestaci jeho osoby.
Dovolací soud se neztotožnil s tímto postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, neboť soudy při stanovení způsobu náhrady nemajetkové újmy zohlednily pouze jedno z výše uvedených kritérií (poměry poškozeného), aniž by vzaly v potaz, že žalobce byl zbaven osobní svobody vazbou v délce 495 dní, z jakého důvodu byl žalobce zproštěn obžaloby, a jaká byla závažnost trestného činu, z něhož byl žalobce obviněn. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že soud by měl při posouzení vzniku a způsobu náhrady nemajetkové újmy zhodnotit všechna relevantní kritéria a vzájemně je vyvážit tak, aby našel řešení, které nejlépe odpovídá obecně sdílené představě spravedlnosti.
Zbavení osobní svobody představuje jeden z nejzávažnějších zásahů do osobnosti a poměrů člověka, a proto by měla být intenzita tohoto zásahu zvažována jako hlavní kritérium při posouzení způsobu náhrady nemajetkové újmy, která poškozenému náleží za nezákonnou vazbu. Žalobce byl nezákonně držen ve vazbě 495 dní, což představuje výrazný zásah do jeho osobní svobody, za nějž mu musí náležet peněžité odškodnění. Dovolací soud nezpochybňuje skutečnost, že v posuzovaném případě jsou pro stanovení náhrady nemajetkové újmy podstatné také poměry poškozeného a jeho rozsáhlé zkušenosti s trestnou činností (a vedle toho také důvod zproštění žalobce obžaloby a závažnost trestného činu, z něhož byl žalobce obviněn). Avšak zohlednění trestní minulosti žalobce může vzhledem k intenzitě zásahu do jeho osobní svobody vést v posuzovaném případě pouze ke snížení peněžité náhrady, nikoliv k jejímu úplnému vyloučení.
V novém řízení bude muset soud prvního stupně stanovit žalobci peněžitou náhradu za nezákonnou vazbu poté, co znovu pečlivě zohlední a vyváží všechna výše uvedená kritéria, přičemž jako hlavní kritérium musí vzít v potaz intenzitu zásahu do osobní svobody žalobce (délku trvání vazby).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu