ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.421.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 421/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně MUDr. E. K. , zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 186 994 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 218/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 72 Co 260/2014-78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2014, č. j. 72 Co 260/2014-78, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 4. 2014, č. j. 10 C 218/2012-56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2014, č. j. 10 C 218/2012-56, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 186 994 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené nezákonným trestním stíháním. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dne 19. 9. 2006 byla na žalobkyni státním zástupcem podána obžaloba. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 2 T 175/2006, který nabyl právní moci dne 4. 9. 2008, byla žalobkyně zproštěna obžaloby. Za obhajobu žalobkyni poskytnutou v trestním řízení JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., žalobkyně zaplatila celkem 186 994 Kč, z toho zálohu ve výši 40 000 Kč (uhrazenou ve dvou splátkách po 20 000 Kč dne 16. 1. 2007 a dne 31. 1. 2007) a poté částku 146 994 Kč, která se na základě faktury č. 2008223, vystavené dne 10. 12. 2008, stala splatnou dne 20. 12. 2008. Dodatkem č. 1 ze dne 1. 12. 2008 se smluvní strany dohodly na změně splatnosti uvedené částky, a to tak, že ji žalobkyně zaplatí nejpozději do tří let po právní moci výše uvedeného rozsudku, tj. do 4. 9. 2011. Žalobkyně dne 7. 5. 2009 uhradila částku 5 000 Kč, dne 10. 2. 2010 částku 15 000 Kč a dne 11. 8. 2011 částku 126 994 Kč. Dne 27. 2. 2012 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody ve výši 186 944 Kč. Žalovaná dne 19. 3. 2012 žádost žalobkyně odmítla s odůvodněním, že její právo je promlčeno.
Po právní stránce soudy obou stupňů dospěly k závěru, že právo žalobkyně je promlčeno. Za subjektivně určený počátek běhu promlčecí doby považovaly den 11. 12. 2008, tj. den následující po dni, kdy byla vystavena faktura, v níž obhájce vyčíslil částku, kterou po žalobkyni požadoval. Okolnost, že si žalobkyně se svým obhájcem dodatečně dohodla posunutí dne splatnosti faktury, nemůže „odložit“ počátek běhu promlčecí doby, neboť by tím byl popřen samotný účel promlčení. Soudy obou stupňů odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05. K tvrzení žalobkyně, že jí škoda vznikla až úplným zaplacením nákladů za obhajobu dne 8. 7. 2011, odvolací soud uvedl, že toto tvrzení nemá oporu v hmotném právu ani v judikatuře, která se výkladem §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zabývá.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení právní otázky okamžiku vzniku škody v podobě uhrazeného nároku dle faktury na palmáre za obhajobu v trestním řízení a počátku promlčení podle §32 OdpŠk, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Pokud by v mezidobí od podání dovolání daná otázka vyřešena byla, pak má být vyřešena tak, že vznik škody je dán zaplacením palmáre za obhajobu a od okamžiku takové úhrady počíná běžet tříletá promlčecí doba. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka namítá, že nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05 se na její případ nevztahuje, neboť daný nález se zabýval situací, kdy poškozenému byla uložena povinnost uhradit svému obhájci náklady řízení soudním rozhodnutím. Okamžikem právní moci tohoto rozhodnutí bylo postaveno na jisto, jaká je výše škody a z jakého důvodu škoda vznikla. V případě dovolatelky však výše škody byla stanovena řádnou fakturou za právní služby, nikoli rozhodnutím státního orgánu. Vznik škody je pak v tomto případě vázán na dobu, kdy došlo ke skutečné škodě, nikoli k pouhému vyčíslení ekvivalentu budoucí škody, tj. ke škodě „imaginární“. Vznik škody se tak váže k okamžiku, kdy žalobkyně náklady obhajoby uhradila. Tím objektivně došlo ke zmenšení majetku žalobkyně, čímž vznikla žalobkyni majetková újma konkrétního rozsahu a stala se tak vymahatelnou, resp. uplatnitelnou u soudu. Dovolatelka odkazuje na výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 642/05.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb (dále jen „o. z.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dovolání shledal přípustným pro řešení otázky hmotného práva, jež byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Touto otázkou je stanovení subjektivně určeného počátku běhu promlčecí doby v případě škody spočívající v náhradě nákladů obhajoby.
Dovolání je důvodné.
Podle ustanovení §101 obč. zák.: „Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.“
Podle ustanovení §32 odst. 1 a 2 OdpŠk: „(1) Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. (2) Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.“
V rozhodnutí ze dne 15. 6. 1973, sp. zn. 5 Cz 23/1973, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 32/1974, Nejvyšší soud uvedl:
„V projednávané věci ke zmenšení majetkové podstaty žalující organizace nemohlo dojít již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z majetkových prostředků organizace byla pokuta uhrazena příslušnému okresnímu národnímu výboru. Samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde.“
V rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněném pod číslem 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, výše uvedený závěr Nejvyšší soud potvrdil: „Dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem.“
V rozsudku ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1836/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže škoda jako majetková újma znamená zmenšení majetku poškozeného, nemohlo v projednávané věci dojít ke zmenšení majetkové podstaty žalobce okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí Finančního ředitelství v P. ze dne 20. 12. 1996, jímž žalobci byla uložena pokuta ve výši 1.974.202,- Kč, nýbrž tehdy, kdy z majetkových prostředků žalobce byla pokuta uhrazena Finančnímu ředitelství v P., tedy dne 7. 1. 1997 (srov. např. R 32/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto okamžikem mu vznikla škoda a žalobce se současně dozvěděl o její existenci a o tom, kdo za ni odpovídá (§106 odst. 1, 2 obč. zák.).“ Obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3222/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4851/2014.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, Nejvyšší soud uvedl: „Na rozdíl od předchozí úpravy v zákoně č. 58/1969 Sb. zákon č. 82/1998 Sb. výslovně náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Jazykovým výkladem daného ustanovení lze dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může být odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení poškozenému přiznána podle procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž náhrady se poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením nákladů řízení k majetkové újmě (ke vzniku škody). Znamená to, že nárok na náhradu nákladů řízení nemá např. obviněný, v jehož případě nesl náklady na nutnou obhajobu (podle ustanovení §151 odst. 1 věty druhé trestního řádu) stát.“
V rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněném pod číslem 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl: „Subjektivní promlčecí doba u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím, počíná běžet od okamžiku, kdy obžalovanému (obviněnému) bylo oznámeno rozhodnutí, jímž byl zproštěn obžaloby, nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno; dozvěděl-li se však o vzniku škody později, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl, a vázanost jejího počátku na doručení zrušovacího rozhodnutí (§32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů) se neuplatní.“ Dále v tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl: „[V]ěta druhá §32 odst. 1 zákona není ustanovením speciálním ve vztahu k větě první, nýbrž je její modifikací, která se však neuplatní, jestliže se poškozený o vzniku škody dozvěděl teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí. Pozdější vědomost poškozeného o vzniku škody může být založena na subjektivních důvodech, kdy škoda vznikla před doručením rozhodnutí, ale po určitou dobu o ní poškozený nevěděl, anebo na důvodech objektivních, kdy škoda vznikala i po doručení zrušovacího rozhodnutí, jako tomu mohlo být v posuzované věci. Právě zejména v takových případech, kdy se důsledky vydaného rozhodnutí projevily později a majetková újma vznikla nebo pokračovala i poté, co bylo toto rozhodnutí odstraněno, by bylo v rozporu jak s logikou věci, tak s ustálenou judikaturou ve srovnatelných případech obecné odpovědnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, podle nějž pojem události, z níž škoda vznikla, užitý v §106 odst. 2 ObčZ, zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné), kdyby subjektivní promlčecí doba počala běžet dříve, než vůbec škoda vznikla. Ostatně dozvědět se o tom, že mu škoda vznikla, může poškozený teprve poté, co taková újma nastala.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05, uvedl: „Na jednu stranu totiž nelze tvrdit, že stěžovateli počala běžet promlčecí doba již okamžikem, kdy výše vzniklé škody představovala ‚pouze‘ sporný nárok uplatněný někdejším stěžovatelovým obhájcem, resp. dokonce již okamžikem doručení zprošťujícího rozsudku, kdy stěžovatel dosud ani nebyl svým obhájcem o výši nákladů obhajoby seznámen, na druhou stranu nelze ani připustit, aby se běh promlčecí doby odvíjel od ochoty stěžovatele náklady obhajoby obhájci skutečně uhradit, tj. aby se počátek promlčecí doby odvíjel od okamžiku zaplacení nákladů obhajoby. V prvním případě by se totiž promlčecí doba počínala od okamžiku, kdy stěžovatel vůbec neměl jistotu, že se jedná o skutečně účelně vynaložené náklady obhajoby, tj. o skutečnou škodu posléze uplatnitelnou vůči státu, v druhém případě by byl běh promlčecí doby závislý pouze na vůli stěžovatele, kdy náklady obhajoby zaplatí, a po tuto dobu by byl naopak stát udržován v nejistotě, zda, resp. kdy stěžovatel nárok na náhradu škody uplatní.
Podle Ústavního soudu byl okamžikem ‚objektivizace‘ škody a její výše okamžik nabytí právní moci rozhodnutí (platební rozkaz Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2001, který podle vyznačené doložky nabyl právní moci dne 28. 12. 2001), jímž stát aproboval povinnost stěžovatele uhradit obhájci příslušnou částku jako náhradu nákladů obhajoby, čímž stát stvrdil i výši škody, která stěžovateli v souvislosti s postupem státu vznikla. Od tohoto okamžiku bylo postaveno najisto nejen to, že vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, ale též jaká je její skutečná a soudně vymahatelná výše. Pokud proto stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody v této výši žalobou doručenou Okresnímu soudu v Šumperku dne 12. 7. 2004, nejednalo se o nárok promlčený.
Nelze naopak připustit závěr, podle kterého promlčecí doba počala běžet v okamžiku, kdy výše škody představovala pouze ekvivalent nároku, který po stěžovateli požadoval uhradit jeho obhájce, tj. v okamžiku, kdy si stěžovatel nemohl být jist, že požadovaná částka představuje skutečnou výši škody. To již z důvodu, že institut promlčení nároku se bezprostředně váže na jeho vymahatelnost, resp. uplatnitelnost u soudu. Výklad přijatý v napadeném rozsudku krajského soudu by totiž stěžovatele stavěl do pozice, kdy by byl vlastně nucen vůči státu uplatnit nárok na náhradu ‚imaginární‘ výše škody.“
V nyní posuzované věci je tudíž podstatné, že dle výše citované ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k obč. zák. nepředstavuje existence dluhu škodu, nýbrž škoda vzniká až v okamžiku, kdy poškozený dluh uhradí. Až v tomto okamžiku může poškozený úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody. Nelze se tak ztotožnit s výše uvedeným názorem Ústavního soudu, z nějž vychází rozhodnutí soudů nižších stupňů, dle nějž subjektivně určený počátek běhu promlčecí doby plyne z okamžiku „objektivizace“ škody, v tomto případě určeném ke dni vystavení faktury obhájcem dovolatelky, tj. 10. 12. 2008. V daném okamžiku totiž ještě není actio nata. Poškozený se tak staví do obtížné pozice, kdy promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem již běží, ač dané právo dosud nemůže být vykonáno, resp. ač škoda dosud nevznikla.
Z výše uvedeného je nutné dovodit, že subjektivně určeným počátkem běhu promlčecí doby v případě nákladů na obhajobu je až den, kdy tyto náklady byly uhrazeny (v případě úhrady ve splátkách den úhrady každé jednotlivé splátky), neboť až tímto dnem vznikla škoda, a tudíž nejdříve tento den se poškozený mohl o vzniku škody dozvědět. Dovolací soud si je vědom problematičnosti tohoto závěru spočívající v tom, že běh promlčecí doby je tak závislý pouze na vůli poškozeného. Je tomuto tak ovšem proto, že na vůli poškozeného závisí již to, zda škoda vůbec vznikne (nebude-li se věřitel domáhat své pohledávky). Dovolací soud však neshledal žádoucí se odchýlit od ustáleného závěru, dle nějž existence dluhu nepředstavuje vznik škody, když v této posuzované věci není možné aplikovat a vykládat §2952 věta druhá o. z. Dostatečnou ochranou pro to, aby stát nebyl po neúměrnou dobu udržován v nejistotě, zda, resp. kdy stěžovatel nárok na náhradu škody uplatní, je existence promlčecí doby s objektivně určeným počátkem. Takto určený počátek není vázán na zaplacení nákladů obhajoby, ale na právní moc usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. §32 odst. 2 OdpŠk).
Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu