ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4228.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4228/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobkyně S. H. , zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 19, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28/864, o zaplacení 802 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 7/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. 25 Co 111/2016-182, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 41 C 7/2008-153, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované spočívající v zaplacení 802 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. od 5. 4. 2008 z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované. Výrokem II rozhodl, že je žalobkyně povinna uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 400 Kč. Žalobkyně tvrdila, že byla akcionářkou Českého národního investičního majetkového fondu (dále jen „ČNIMF“) a v důsledku nesprávného úředního postupu Ministerstva financí v rámci jeho kontrolních oprávnění a povinností došlo ke znehodnocení její investice do ČNIMF a tudíž ke škodě. Soud konstatoval, že žalobkyně jistě škodu utrpěla, avšak neshledal v činnosti (resp. tvrzené nečinnosti) žalované nesprávný úřední postup.
K odvolání žalobkyně rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovaná náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč. Námitka žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně byla odmítnuta s tím, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem vyložil své skutkové i právní závěry, vypořádal se s důkazy provedenými a osvětlil důvod pro neprovedení důkazů dalších (nadbytečnost). Plně se pak ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně v otázce zhodnocení úředního postupu žalované v tom smyslu, že nenaplňuje znaky nesprávného úředního postupu podle výkladu provedeného judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud uzavřel, že kontrolní činnost státu je následného charakteru, jejím úkolem není hodnotit míru rizika obchodních rozhodnutí jednotlivých subjektů a že akcionáři sami měli důsledně využívat svých oprávnění. Příčinou poklesu majetku ČNIMF proto nebyla nedostatečnost kontrolní činnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání žalobkyně, když žádá zrušení jak napadeného rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního soudu a navrhuje vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a doplnění dokazování. Žalobkyně tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelkou je zejména napadán procesním postup soudu, neboť soud dle jejích tvrzení neprovedl celou řadu navržených důkazů, čímž znemožnil žalobkyni unést břemeno důkazní. Rozhodnutí obou soudů proto spočívají na zcela nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná. Přesto má dovolatelka za to, že i z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu vyplývá opakované závažné porušení dozorčích povinností státu vyplývajících ze zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech. Žalobkyně uvádí, že se soudy obou stupňů odchýlily od judikatury dovolacího soudu v otázce zhodnocení, zda se jedná či nikoli o nesprávný úřední postup, a to rozsudku ze dne 14. 14. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009, a usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3866/2011. V dalším textu se ale věnuje kritice posouzení skutkových zjištění, neuvádí však, v jakém ohledu je právní posouzení odvolacího soudu v rozporu s citovanou judikaturou. Žalobkyně dále napadá vyjádření soudů obou stupňů týkající se kontrolní činnosti akcionářů, kteří měli být dle názoru obou soudů aktivnější a více využívat nástrojů, kterém jim zákon nabízel. V závěru žalobkyně navrhuje, aby bylo doplněno dokazování v otázce zjištění příčinné souvislosti a výše škody žalobkyně, jelikož těmito otázkami se soudy nezabývaly.
Žalovaná ve svém vyjádření upozorňuje, že žalobkyně neformuluje žádnou otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, brojí proti skutkovým zjištěním, které soudy obou stupňů neposoudily v souladu se zájmy žalobkyně, a námitky žalobkyně označila za málo konkrétní, aby bylo možno se k nim vyjádřit. Žalovaná se ztotožňuje s oběma napadenými rozhodnutí a uvádí, že závěry o nečinnosti státní kontroly nejsou pravdivé s ohledem na skutková zjištění obou soudů. Tvrdí-li žalobkyně, že stát má dle obecných ustanovení povinnost dbát na ochranu zájmů akcionářů investičních fondů, uvádí žalovaná analogický příklad s Policií ČR, jejíž povinností je chránit veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti, nikdo však nepochybuje o tom, že není dána odpovědnost Policie ČR za trestný čin. Obdobně byl nastaven dozor nad investičními fondy. Žalovaná má za to, že bylo provedeno dostatečné množství důkazů, přičemž další důkazy navržené žalobkyní nejsou již pro věc podstatné. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání buď odmítnul pro nepřípustnost či zamítnul pro neopodstatněnost.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud jej však odmítl pro vady, pro něž možné v řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve smyslu §241a odst. 2 pak musí dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat (mimo jiné) taktéž argumentaci, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
V předmětném dovolání je sice uvedeno, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která je konkretizována leda odkazem na obecné judikatorní závěry o naplnění předpokladu nesprávného úředního postupu, není však dále specifikováno proč a v čem bylo právní posouzení provedené odvolacím soudem (viz např. jeho odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 82/2013 a 30 Cdo 344/2013) odchylné. Naopak jsou opakována obecná tvrzení již dříve projednaná v řízení před soudy obou stupňů, aniž by bylo konkrétně zpochybněno právní posouzení vyjádřené odvolacím soudem. Z dovolání neplyne, že by odvolací soud posuzoval právní otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena anebo že by odvolací soud svým postupem či rozhodnutím porušil ústavními předpisy zaručené právo dovolatelky. Taktéž namítá-li dovolatelka nedostatek v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neformuluje ani žádnou procesněprávní otázku, jež by splňovala předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka tím ve skutečnosti brojí proti jí tvrzené vadě řízení, kterou se soud dovolací nemůže zabývat, pokud není dána přípustnost dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Stejně je nutno hodnotit i otázku důkazů, které měly dle tvrzení žalobkyně soudy obou stupňů provést. Ostatně v odůvodnění rozhodnutí se soudy dostatečně vypořádaly s tím, z jakých důvodů důkazy neprovedly.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „… novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody…’ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém základu, že nebyly zjištěny skutečnosti naplňující důvodnosti uplatněného nároku – ohledně kontrolní činnosti státu byl zjištěn opak tvrzeného, a nikoliv neunesení procesního břemene – a dovolacímu soudu není formulací dovolání (ve smyslu nesprávného úředního postupu) otevřena otázka, kterou by mohl k zajištění poskytnutí individuální ochrany práv a ke sjednocení judikatury řešit.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu