ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4247.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4247/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovaným 1) K. K. , zastoupenému JUDr. Denisem Mitrovičem, advokátem, se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové náměstí 232, a 2) JUDr. R. K. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 62/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2014, č.j. 3 Co 321/2013 - 191, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna. 2013, č.j. 16 C 62/2006 – 146, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaní byli uznáni povinnými na vlastní náklady se žalobci omluvit v regionálním deníku Hořické noviny, a aby každý z nich zaplatil žalobci 100.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování podle §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) z toho, že žalobce spatřuje zásah do svých osobnostních práv v tom, že první žalovaný (dále již jen „první žalovaný“) poslal žalovanému 2 (dále již jen druhému žalovanému) - v dané době správci konkursní podstaty podniku žalobce - dopis, v němž mu sdělil, že žalobce měl prohlásit, že nemovitost, kterou první žalovaný vydražil, žalobce nikomu nepředá, ale raději zapálí. Druhý žalovaný pak předal tento dopis státnímu zastupitelství. Žalobce se tak cítí poškozen na své pověsti, neboť o jeho označení za žháře se měli dozvědět občané Hořic (odhadem 40 věřitelů), kteří mohli nahlížet do konkurzního spisu.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce tvrzený skutkový děj prokázal, avšak nelze z něj učinit závěr, že by se žalovaní dopustili neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce, když první žalovaný informoval druhého žalovaného jako tehdejšího správce konkurzní podstaty o obavě, aby nedošlo ke škodě na majetku, který první žalovaný vydražil. Jinak obsah tohoto dopisu nikde nešířil. Ani druhý žalovaný se nemohl podle soudu prvního stupně dopustit neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce, protože v daném případě plnil svou povinnost jako správce konkurzní podstaty. Z těchto důvodů proto soud žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. prosince 2014, č.j. 3 Co 321/2013 - 191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil. Poukázal na to, že v dopisu druhému žalovanému ze dne 7. června 2005 první žalovaný uvedl, že z rozhovorů se sousedy a s lidmi, kteří žalobce znají, se dozvěděl o výše uvedeném výroku žalobce. Druhý žalovaný pak zaslal uvedený dopis na vědomí Okresnímu státnímu zastupitelství v Jičíně ke sp. zn. 2 Zt 367/2003, když trestní řízení již bylo vedeno proti žalobci i před touto korespondencí a to pro podezření z trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkurzu. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a na základě provedených důkazů dospěl ke správnému právnímu závěru, tedy, že není prokázáno, že by se žalovaní měli dopustit neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Pokud žalobce sám učinil trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, bylo toto odloženo s tím, že není patrné, kdo trestný čin spáchal. Jelikož žalovaní korespondenci, která je předmětem tohoto řízení, nevedli s úmyslem poškodit žalobce, ale první žalovaný s úmyslem ochránit svůj majetek a druhý žalovaný se záměrem ochránit konkursní podstatu, jejímž byl správcem, neshledal ani odvolací soud v postupu obou žalovaných neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Postup obou žalovaných není ve vztahu k žalobci difamujícím tvrzením a nebyl způsobilý zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 5. února 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal žalobce dne 3. dubna 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud pochybil, pokud uvedl, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nemohlo dojít, neboť autor tvrzení neměl v úmyslu poškodit čest a důstojnost dané osoby. Poukazuje především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, a na závěr v něm uvedený, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je zpravidla pravdivost daného tvrzení, přičemž důkazní břemeno pro dokázání pravdivosti leží na původci takového zásahu. Domnívá se, že odvolací soud pochybil, pokud nevzal v úvahu objektivní charakter ochrany osobnosti, podle něhož je v podstatě nerozhodné, zda škůdce chtěl či nechtěl osobnostní práva zasáhnout, ale podstatné je, že se tak stalo. Žalovaní se podle jeho názoru nemohou zprostit odpovědnosti za své výroky tvrzením, že pouze šíří to, co slyšeli od někoho jiného. Naopak i za tyto své převzaté výroky odpovědnost nesou a nesou důkaz pravdy. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, případně je zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje.
Dovolací soud shledal, že judikatura dovolacího soudu na niž dovolatel poukazuje, neodpovídá řešení předmětného případu. Otázkou, na které je zbudováno napadené rozhodnutí, totiž není aspekt pravdivosti či nepravdivosti dotčeného tvrzení, ale to, že v souzeném případě nešlo o zásah do osobnostních práv žalobce, který by byl neoprávněný.
Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010).
U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamačních znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát na uplatnění a respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti, k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o správnosti svého tvrzení, popřípadě jehož přímým účelem bylo újmu na cti způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320).
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jednotlivá tvrzení i okolnosti daného případu, když poukázal na přiměřené hájení chráněných zájmů obou žalovaných a z tohoto vyvodil vyloučení neoprávněnosti difamačního tvrzení. Lze se pak domnívat, že dovolání závěry nimž dospěl odvolací soud v podstatě jen účelově dezinterpretuje s možným cílem dosáhnout (jinak zcela neopodstatněného) závěru, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tato okolnost však dána není.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř., když nad to dovolatel ve svém dovolání polemizuje dále již jen se skutkovými okolnostmi případu a jejich posouzením oběma soudy.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu